Šedá budoucnost

20. října 2011, 17:09 - Jakub Nettl
20. října 2011, 17:09

Itálie doplácí na neschopnost politiků, v lepším případě bude stagnovat

Evropu už přes rok zaměstnává řecká dluhová krize. Mnohem větší obavy ale může vzbuzovat osud Itálie. Pád třetí největší evropské ekonomiky by mohl s sebou do propasti stáhnout celou eurozónu. Řím má přitom slušnou výchozí pozici ke klidnému proplutí rozbouřenými vodami. Jenže to by museli jeho političtí lídři přestat hájit osobní zájmy a prosadit vážně míněné reformy.
Silvio Berlusconi má další důvod k úsměvu. Jeho kabinet přežil v polovině měsíce už 56. hlasování o důvěře vládě. I díky tomu se tento miliardář a mediální magnát zapsal do historických tabulek. Jen dva muži vládli Itálii od jejího sjednocení déle než on: Benito Mussolini a Giovanni Giolitti. Fašistický diktátor i liberální politik z přelomu 19. a 20. století za sebou nechali nesmazatelnou stopu. O působení svérázného podnikatele v křesle předsedy vlády se to už tak jasně říct nedá. Pokud tedy nepočítáme fakt, že Evropany obohatil o zábavu zvanou bunga bunga.
Jenže Itálie by teď spíš než charismatického vtipálka a svůdce žen potřebovala v čele rázného manažera, který by se pustil do nepopulárních opatření a vyvedl by zemi z krize. Tu pocítil Apeninský poloostrov naplno na začátku léta. Nervózní finanční trhy hledaly potenciální problémy a Itálie nemohla ujít jejich pozornosti. Zadlužení státu vypadá hrozivě – veřejný dluh se blíží dvěma bilionům eur a dosahuje 120 procent HDP, což ho řadí na nelichotivé třetí místo na světě mezi vyspělými zeměmi. Navíc italské hospodářství trpí chronickou nemocí: jeho růst se skoro zastavil. Za posledních deset let rostla italská ekonomika v průměru jen o 0,25 procenta ročně. Investoři to vyhodnotili po svém a úroky z italských státních dluhopisů výrazně stouply. Zatímco v červenci dosahoval výnos pětileté emise 4,93 procenta, v září se zvýšil na 5,6 procenta, což je nejvyšší úroveň od zavedení eura. Riziková přirážka italských obligací k výnosům německých dluhopisů teď činí 3,77 procentních bodů. Lépe než Itálie je na tom třeba i další ohrožený stát na jižní periferii, Španělsko s číslem 2,22. Připomeňme, že nákupem těchto titulů musela Itálii podpořit i Evropská centrální banka.

Horší než v Mongolsku

Zdálo by se, že pro takovou paniku není důvod. Italské hospodářství pořád stojí na pevných základech. V zemi působí řada úspěšných, na exportu založených firem, velkých i středních podniků. Třeba Fiat v rukou Sergia Marchionneho se vydrápal z dlouholetých potíží, a dokonce převzal část americké automobilky Chrysler (teď vlastní víc než 54 procent společnosti). Nezaměstnanost dosahuje osmi procent, zatímco ve Španělsku je bez práce celá pětina lidí. I schodek státního rozpočtu letos nebude nijak hrozivý, čtyři procenta HDP. Taková Francie bude mít šestiprocentní deficit. Řím navíc dokázal svoje dluhy vždy pravidelně splácet, což ho činilo v očích trhů navzdory jejich výši důvěryhodným.
Bližší pohled ale naznačuje, že se karta může velmi rychle obrátit. Italská populace rychle stárne. Celá čtvrtina mladých lidí mezi 15 a 24 lety je nezaměstnaných (na jihu země je to ještě mnohem více). A podle Světové banky patří Itálii na žebříčku států vhodných k podnikání až 80. místo na světě. Vstřícnější podmínky pro založení a vedení firmy existují i v Bělorusku a Mongolsku.
Jasně to shrnul nastupující šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Zdůraznil, že italská ekonomika potřebuje velké strukturální reformy. Vypíchl hlavně stagnující produktivitu a zaútočil na politiku vlády, která podle něj „nedokázala podpořit rozvoj země, většinou ho spíše brzdila“.

Promarněná příležitost

Právě Berslusconi se zdál být ideálním lídrem do této nejisté doby. Člověk, který se vypracoval z nuly a vybudoval silné podnikatelské impérium, měl podle mnoha Italů předpoklady k tomu, aby potřebné změny provedl. Volby v roce 2008 jeho pravicová koalice s přehledem vyhrála i díky slibům o modernizaci země. A vzhledem k volebnímu zákonu disponoval premiér v obou komorách parlamentu pohodlnou většinou. Jenže „il Cavaliere“ jedinečnou příležitost nerytířsky promarnil. Ekonomické kondici země nevěnoval skoro žádnou pozornost. Nejenže problémy neřešil, on si slabiny italského hospodářství ani nepřipouštěl. Ještě v květnu tvrdil, že dluhová krize se Itálie netýká, její banky jsou zcela v pořádku a stát situaci zvládá.
Když investoři v červnu udeřili, jindy velmi aktivní a všudypřítomný předseda vlády se vypařil. Balík úsporných opatření ve výši 54 miliard eur, jenž má zajistit do roku 2013 vyrovnaný rozpočet a který parlament poměrně rychle schválil za vzácného přispění hlasů opozice, osobně obhajoval ministr financí Giulio Tremonti – muž, kterému finanční trhy věří. Premiér ale nemůže správce státní poklady vystát a neustále se spekuluje o tom, že ho odvolá. Tremonti představil i propracovanější balík reforem, které mají státní bilanci vylepšit dlouhodobě. Počítal třeba se zavedením daně z veškerého majetku, aby se snížilo množství daňových úniků, kterými Itálie proslula. Navrhoval zrušit zbytečné nejmenší okresy, v jejichž administrativě se utápějí peníze na placení teplých míst pro mnoho bývalých politiků a jejich přátel. Počítal také s ústavní reformou, která sníží počet poslanců. Jeho soustava komplexnějších řešení ale narazila na protichůdné zájmy různých skupin – včetně politiků. A už při projednávání v rámci vládní koalice se z ní staly jen cáry papíru.
Stav země se proto nemění. Neexistují ani žádné náznaky, že by se situace mohla obrátit k lepšímu. Pozorovatelům a ratingovým agenturám dochází trpělivost. Nejdřív snížila hodnocení Itálie agentura Standard & Poor’s, na začátku října se přidala i Moody’s a teď Fitch. Jak zaznívá ve zdůvodnění tohoto kroku, obavy vyvolává hlavně politická situace v zemi.

Zamrzlý systém

Místo vládnutí řeší italský kabinet buď soudní procesy svého předsedy, nebo vlastní spory. Soudržnost středopravicové koalice z období po posledních volbách je dávno pryč. Poprvé se vláda zapotácela loni na konci července, kdy se od Berlusconiho odklonil důležitý spojenec Gianfranco Fini. Předseda parlamentu se silnou voličskou základnou na jihu země byl považován za premiérova nástupce v čele strany Lid svobody. Teď na Berlusconiho neustále útočí ze středu politického pole. „Pokud vláda nebude předkládat zákony, hrozí zásadní ochrnutí legislativní činnosti v parlamentu,“ prohlásil už v létě Fini.
Na jeho slova skutečně došlo. Už loni sněmovna projednávala za deset měsíců jen 58 zákonných norem. Letos za stejnou dobu ještě o desítku míň. Dohromady přitom parlament od ledna schválil jen čtrnáct zákonů. Většinou navíc společensky nevýznamných – třeba o oficiální změně jména národního parku Cilento. Vůli poslanců pracovat dokresluje i fakt, že přímo uprostřed zuřící krize si bez mrknutí oka schválili šestitýdenní dovolenou. Jeden významný představitel pravice přitom hájil dlouhé parlamentní prázdniny tím, že během prvního zářijového týdne pojede asi sto poslanců na pouť do Svaté země. Poslanci to nakonec přehodnotili až po velkém tlaku veřejnosti.
S poklesem popularity vlády se zvyšuje nervozita v jednotlivých stranách a blocích. V zákulisí se bojuje o moc, nezadržitelně se blíží generační výměna. Židle se kymácí pod dlouholetým autoritářským předsedou xenofobní Ligy severu Umbertem Bossim, na jeho místo se tlačí ministr vnitra Roberto Maroni. Spojenci se začínají odklánět i od šéfa největší koaliční strany. Do očí mu to straničtí kolegové z Lidu svobody ještě neřeknou, přes média ale Berlusconimu posílají vzkazy, aby už raději odešel.
Pětasedmdesátiletý politik se přesto nevzdává. Už v minulosti se několikrát ocitl na kolenou, vždy se ale překvapivě dokázal zase vyšvihnout zpátky do sedla. Před posledním hlasováním o důvěře vládě Berlusconi vyzýval své poslance jednoznačně: „Beze mě nemá nikdo z vás budoucnost.“ Nepřestává tvrdit, že k jeho vládě neexistuje „věrohodná alternativa“ a že hodlá zůstat u moci až do vypršení řádného mandátu na jaře 2013. Jenže právě tímto tvrdohlavým postojem úplně paralyzuje vládu i parlament. A důvěra v italský stát na finančních trzích, v zahraničí i u vlastních občanů klesá.

Volby to nevyřeší

Náznaky změny postoje se ale objevují. Berlusconiho osobní popularita je povážlivě nízko. Spekuluje se o tom, že premiér nakonec vyhlásí příští rok předčasné volby a jednoznačně určí svého důvěryhodného nástupce, který dokáže pravici znovu sjednotit pod jednou vlajkou a bude mít šanci v hlasování uspět. Lid svobody se totiž přes všechny problémy těší stabilní podpoře kolem 27 procent voličů. Mohl by jím být bývalý ministr spravedlnosti, čtyřicetiletý Angelino Alfano. Takový postup by podle mnoha komentátorů uklidnil i trhy a umožnil by konečně začít pracovat na potřebných reformách. Jako vzor jim slouží postup španělského premiéra Zapatera, díky kterému Španělsko důvěru neztrácí, přestože na něj krize dopadla mnohem hůř než na Itálii.
Mnohem pravděpodobnější je však varianta, že Berlusconi už nedokáže udržet vliv na potřebné poslance, vláda nedostane důvěru a prezident rozpustí obě komory parlamentu. Pravicový blok se rozpadne na malé mocenské skupiny. Jenže stabilita se nedá čekat ani od levicové opozice. Její jednotlivé proudy sice dohromady posbírají přes 50 procent hlasů, ale i politici na téhle straně spektra se spolu těžko domluví. Nemají žádný alternativní program. Jediné, co je spojuje, je odpor k Berlusconimu. Třeba nejsilnější středolevicová Demokratická strana, která vznikla v devadesátých letech, sdružuje ve svých řadách bývalé progresivní křesťanské demokraty a bývalé komunisty. Není divu, že taková nepřirozená koalice není schopná se domluvit na společné politice ani na charismatickém vůdci. Berlusconiho pokus o vytvoření dvou velkých, mezi sebou soupeřících stran po britském vzoru, který by zajistil aspoň trochu stabilní prostředí pro vládnutí a modernizaci země, tedy selhal. Možná cesta je ve změně volebního systému, aby byli dnes nenávidění politici zodpovědní přímo voličům. Jenže to by se museli připravit o příliš mnoho výhod. I po případných mimořádných volbách tak situace nejspíše zůstane patová. Itálii čeká osud stagnujícího Japonska posledních dvaceti let. Patrně nezkrachuje, bude ale jen přežívat, navzdory mnoha schopným podnikatelům i zaměstnancům. Poděkovat za to může svým neschopným politikům.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče