Sčítání lidu v naší vesnici

31. března 2011, 20:12 - Miroslav Zámečník
31. března 2011, 20:12

Komentář

Kvalita institucí v Česku je v mezinárodních srovnávacích průzkumech shodně odhalována jako největší problém konkurenceschopnosti. Je jedno, dělá-li je Světové ekonomické fórum (GCI) nebo Světová banka (Doing Business Indexy) či jakákoli jiná mezinárodně respektovaná instituce.
Ve většině poměřovaných parametrů GCI (vlastnická práva, etika a korupce, nedovolené ovlivňování, neefektivní vládnutí, bezpečnost – policie a důvěra veřejnosti, korporátní etika, korporátní odpovědnost, nakládání s veřejnými prostředky) Česká republika dopadá neslavně. Jistě, indexy GCI jsou založeny na vyhodnocování „měkkých dat“, tedy subjektivních názorů dotazovaných manažerů v té které zemi. Přitom existuje něco jako kulturní rozdíly – někde mají tendenci stav věcí spíše přikrášlovat, jinde jsou zase kritičtí a nenechají na poměrech doma nit suchou. Laskavý čtenář nechť sám posoudí, v které části spektra se v Česku nacházíme. Rubrika týdeníku EURO „Manažerský barometr“ většinou naznačuje uplatňování velmi přísného metru.
Kdo chce průzkumy založené na měkkých datech bagatelizovat, nemá s tím moc práce. DB indexy Světové banky mají jednu podstatnou přednost, a sice že jsou založeny na datech tvrdých. Tedy jak co dlouho trvá, kolik co stojí, kolik úkonů je třeba pro získání nějakého povolení od místní byrokracie podstoupit. Přehled Světové banky pro letošní rok naznačuje, že pozice České republiky v žebříčku poskládaném na základě tvrdých dat je stejně tristní jako v případě měkkých dat, využívaných GCI. Třeba v časové a procesní náročnosti placení daní jsme na 128. místě, při startu podnikání až na 130. V některých parametrech je české postavení o desítky míst lepší, ale podstatné je, že „situace se nechce“ rychle zlepšovat. Což ve světě, kde jiní běží o dost rychleji, neznamená nic jiného, než že se propadáme. Od sofistikovaných indikátorů typu délka řešení obchodního sporu za nezaplacení pohledávky nebo absence funkčního zákona o státní službě pojďme sestoupit na úroveň jednoho bytového domu v naší vesnici a provést empirický důkaz kvality institucí na příkladu sčítání lidu. Možná, že ve vašem bydlišti to bylo jinak, ale toto je pravdivý příběh. Na vstupních dveřích se objevil termín návštěvy, jež měla přinést kýžené archy. Disciplinované obyvatelstvo sice nerado, ale přesto vyčkávalo na formuláře. Nic. Inu, takový masivní projekt jako roznést archy do každého domu v republice se nemusí podařit na první pokus. Po telefonických stížnostech se objevil náhradní termín. Opět nic. To se již disciplinované manželky, jež v českých domácnostech odjakživa bdí nad pořádkem, ozvaly hlasitěji. Druhý den obdržela moje choť telefonát, kdy byla varována, že tentokrát sčítací komisaři určitě dorazí. Dorazili těsně před rozhodným dnem.
Automobil řídil muž, z vozu vystoupily dvě dámy středního věku a předaly s velmi pokornými a zdvořilými omluvami příslušné formuláře manželce. Ta se cítila obzvláště privilegována, když zjistila, že toho dne byla naše domácnost jediná, která papíry dostala. Ti tři roznašeči s automobilem totiž nějak zapomněli navštívit ostatních pět partají v našem vchodu. Konzultovali jsme tuto záležitost se sousedkou, která byla velmi rozčarována faktem, že ona – ač si rovněž stěžovala – stejně nic nedostala. Čtyři dny po rozhodném dnu a na čtvrtý pokus byli uspokojeni všichni.
Ještě nikdy se v Česku sčítání neodehrávalo na pozadí takového organizačního chaosu. Kdyby právě sčítání mělo nějakou vypovídací hodnotu o kvalitě českých institucí obecně, potěš pánbůh. Nehledě na transakční náklady a prošvihnuté termíny nebude sčítání lidu v naší vsi zatíženo žádnými nepřesnostmi. Nikdo se podle důvěryhodných zdrojů z restaurace „U sumečka“ v inkriminované době nenarodil, nikdo nezemřel, nikdo se nepřistěhoval ani neodstěhoval, nebylo zakoupeno ani ukradeno žádné auto. Pokud to statistiky zajímá, v úterý 29. března 2011 se v naší hospodě vypilo dvě stě piv, prodalo patnáct krabiček cigaret a snědly nejméně dva zavináče. Ty jsem měl já. Byly v pořádku. Hospoda, česká instituce z nejposvátnějších, dosud funguje tak, jak bylo zamýšleno.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče