Schizofrenní situace

14. července 2009, 14:45 - János Sebeök
14. července 2009, 14:45

Ekologové nevygenerovali žádné únikové cesty ani nenabídli kvalitní alternativy ke konzumu

Ekonomická krize splnila kupodivu především předpovědi, o kterých už drahnou dobu bájí všichni zelení ekologové a ochránci přírody, rozliční proroci a intelektuálové. Pojďme si nyní připomenout, co se bylo možné už před 30 lety dočíst ve studii Římského klubu s názvem Hranice růstu. Mohl bych začít citovat nekonečný seznam alternativních myslitelů, ale pro začátek se spokojím s tezí, že je třeba přerušit spirálu konzumace, která roztáčí sebe samu. Ostatně něco podobného se lze dočíst také v některých novodobých křesťanských spisech. Konzum je slepá ulička, konzumace hřích.

Konečný cíl

Dnes žijeme v pevné víře v existenci jakéhosi preferovaného modelu úspory energie. Z Evropské unie znějí hlasy o plánu zakázat tradiční, běžné žárovky. Tamtamy klimatických změn duní takřka každodenně. Kšeftuje se s kvótami na emise oxidu uhličitého a světlejší stránka globalizace, kterou je globální ekonomický rozvoj, jako by se duševně připravovala na budoucí utahování opasků. Jenže ouha, najednou je tahle situace doopravdy aktuální. A nyní mi dovolte se na moment vrátit k mé původní otázce: Co že jsme se to tenkrát před 30 lety mohli dočíst? Mluvilo se tehdy například o množství aut, která si lidé kupují, a jak je špatné pořizovat si stále nové modely. Teď tedy nakupujeme aut méně, přesto nikdo nevolá sláva. Dokonce ani z okruhu zelených nezní žádné: „Heuréka! Přesně tohle jsme měli na mysli! Spotřeba klesla o 20 až 30 procent!“
Otázka, která mě teď zajímá ze všeho nejvíc a jež by dle mne měla být na pořadu dne, zní následovně: Jsou už společnost a globální systém dostatečně zralé, aby se dokázaly vyrovnat s konzumní regresí? Jsou schopné doopravdy opustit dráhu diktátu ekonomického růstu? Například ti, kdo si dnes koupí auto, stále dostávají státní podporu. Politici i státní hospodářství, vše je zachváceno panikou z recese. Jenže recese a katastrofa jsou právě tím, co se optikou zeleného myšlení jeví být konečným cílem. Vždyť zeleným jde přece o to, abychom dokázali opustit vyjeté koleje nám vnuceného konzumního životního stylu.

Prázdné žvásty

Když onen toužebně očekávaný moment přišel a celá globální ekonomika jako by – za katastrofických, ale sebeozdravných okolností – náhle z vyjetých kolejí sjela, hovoříme paradoxně o krizi a recesi. O čem to svědčí? Mimo jiné o tom, že veškerá ochranářská rétorika není nic jiného než snůška prázdných žvástů. Ve skutečnosti totiž globální ekonomika není dosud připravená zajistit jakýkoli druh pro člověka přijatelného blahobytu, aniž by zároveň počítala s diktátem bezbřehého konzumu. Chybí nám šikovné únikové cestičky, po kterých by bezuzdná, pokřivená a perverzní konzumní společnost mohla postupně přejít na stranu životaschopné a stabilizované životní úrovně. Skutečnost, že úpadek konzumního stylu života vede k panice a že jsme vůči němu do značné míry bezbranní, jasně dokazuje, že navzdory veškeré zelené rétorice světová ekonomika a celé finanční odvětví stále fungují na principech z 19. století. Skutečně tedy neexistuje žádná relevantní odpověď na otázku, jak se v globálním slova smyslu spokojit s málem? Jak žít jinak? To mě vede ke dvěma závěrům.

Dva závěry

Jednak k tomu, že zelená rétorika nám až dosud nebyla schopná nabídnout uspokojivé odpovědi. Oněch 20 nebo 30 let diskusí na téma přibrzdění konzumního stylu života a alarmujícího současného stavu nebylo pranic platných. Pravé jméno potomka, který z těchto debat vzešel, je totiž hospodářská recese, a nikoli ekologická revoluce. Kam tím přesně mířím? Znovu opakuji, že mentalita ekologů nebyla schopná vygenerovat žádné použitelné únikové cesty ani nabídnout kvalitní alternativy. Kdyby tomu tak bylo, zánik bezuzdné, nezřízeně konzumující společnosti by byl de facto záslužným činem. Mluvíme tu o dvouprocentním ekonomickém propadu, ale například v porovnání s rokem 1970 jsme i s těmi chybějícími dvěma procenty stále v plusu. Shrnu-li to, tak pokud bych byl tím, kdo klade otázky, zajímalo by mě ze všeho nejvíc, proč prožíváme jako recesi a katastrofu něco, co je zároveň na jiné, emocionálně významné úrovni společenské komunikace vytyčeno jako cíl? To je totiž dost schizofrenní situace.

Potřebujeme ekonomický růst?

Dle jednoho zdroje existuje cosi jako cíl, ale v momentě, kdy je ho dosaženo, je nazván katastrofou. Jistě nesmím opomíjet pravidlo, že klesne-li konzumace, vzroste automaticky počet nezaměstnaných. Ale cožpak to není analogie například k situaci s amazonskými pralesy? Jak tuto problematiku vnímají sami obyvatelé Amazonie? Důvodem, proč nelze zvolnit tempo kácení pralesů, je, že mnoho místních chudých se živí jako dřevorubci. Nebude-li možné kácet stromy, vzroste nezaměstnanost. Tento argument ostatně slýcháme často.
K ničení přírody nás nutí okolnosti, protože zastavení ničivých procesů v Amazonii nebo kdekoli jinde znamená zároveň ztrátu pracovních příležitostí pro nemajetné domorodce. Jenže co když podobné principy fungují nejen v Amazonii, ale napříč celým ekonomickým spektrem? Nelze zabrzdit nesmyslný konzum, který už de facto nemá s uspokojováním lidských potřeb nic společného, protože by to vedlo k nezaměstnanosti. Co si pak počít s těmi miliony kačerů Donaldů a kdovíjakých dalších serepetiček, které se vyrábějí v Číně? Fakt, že kačeři jdou stále méně na odbyt, je přece právě to, co nazýváme krizí! Chudáci Číňané a chudáci Evropané přicházejí o práci, protože se už neprodává tolik Donaldů. Nikoho však nezajímá fakt, že jich možná ani tolik není třeba. Moje základní otázka zní tedy jasně: Co je to za podivnou schizofrenii?
A stejně bych se zeptal i svých sousedů: Je-li naším cílem společnost nezávislá na růstu, proč při jeho reálném naplnění hovoříme o krizi? Proč jej prožíváme jako krizi? Proč je celé globální hospodářství rigidně vystavěno tak, že nastane-li propad, nelze jej chápat jako pozitivní korekci současných poměrů k lepšímu, lidštějšímu, a dokonce – v ušlechtilejším slova smyslu – i k prostšímu, tedy nikoli ubožejšímu světu? Ba právě naopak, v takovém momentu vypuká panika a strach, hovoří se o katastrofě, nezaměstnanosti, nedostatku a státním bankrotu. Jak je možné, že 20 až 30 let po zrodu velkých ekologických a ochranářských idejí jsme stále hluboce a tragicky vydáni napospas potřebě ekonomického růstu?

Trend

Politici i státní hospodářství, vše je zachváceno panikou z recese.
Recese a katastrofa jsou však právě tím, co se optikou zeleného myšlení jeví být konečným cílem.
Vždyť zeleným jde přece o to, abychom dokázali opustit vyjeté koleje nám vnuceného konzumního životního stylu.

Otázky

Je-li naším cílem společnost nezávislá na růstu, proč při jeho reálném naplnění hovoříme o krizi?
Proč je globální hospodářství rigidně vystavěno tak, že nastane-li propad, nelze jej chápat jako pozitivní korekci současných poměrů k lepšímu, lidštějšímu, a dokonce k prostšímu, tedy nikoli ubožejšímu světu?
Jak je možné, že 20 až 30 let po zrodu velkých ekologických a ochranářských idejí jsme stále hluboce a tragicky vydáni napospas potřebě ekonomického růstu?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče