Sbohem, milí Moskvané

05. října 2010, 16:25 - Petra Procházková
05. října 2010, 16:25

Starosta ruské metropole byl sesazen ve válce klanů

Moji drazí Moskvané! Tak začínal Jurij Michajlovič Lužkov většinu svých projevů. Byla to slova upřímná. Muž, který přežil nespočet ruských premiérů a dva prezidenty, vyhrál řadu zákulisních bitev a odvrátil několik pokusů o sesazení, měl jen tři opravdu velké slabosti: o mnoho let mladší manželku, včely a Moskvu.

Válka klanů Na první pohled to vypadalo jako poměrně čestný souboj dvou malých velkých mužů – jen prezident měl dost zásadní věkový náskok. Přesně 29 let. Starostovi Moskvy Juriji Lužkovovi bylo v září čtyřiasedmdesát, prezidentovi Dmitriji Medveděvovi pětačtyřicet. Přesto nešlo o generační spor či ideologický rozkol. I když se politologové a komentátoři přou, co bylo hlavní příčinou likvidační akce Kremlu, jejímž cílem bylo odstranění Lužkova z funkce moskevského starosty, jedno je zřejmé: to, co se jinde řeší pomocí voleb, plebiscitů či demisí, má v Rusku podobu války klanů. Kriminálních, politických, resortních či rodinných. Důvody vypovězení války znepřátelené osobě, potažmo klanu, bývají různé a ne vždy na první pohled průhledné.

Závist a nenávist Zatímco průměrný ruský důchodce pobírá měsíčně asi osm tisíc rublů, Lužkov-penzista přijde státní kasu měsíčně na 256 tisíc rublů. Je to dvaatřicetkrát víc, než dostane třeba vysloužilá zdravotní sestra. Jako starosta měl plat něco přes 400 tisíc rublů měsíčně. Takové sazby určují v Rusku platné předpisy. Závidět je možné exstarostovi nejen jeho příjmy, ale i manželku, miliardářku Jelenu Baturinovou.
Ve své obviňující zprávě o činnosti moskevské radnice opoziční lídr, ekonom, bývalý gubernátor, senátor, ministr energetiky i první vicepremiér ruské vlády Boris Němcov zveřejnil tolik faktů o spojení soukromého byznysu paní starostové a funkce jejího manžela, že by to v normální zemi stačilo na doživotí. V 90. letech ale panovalo v Rusku legislativní vakuum a řada prohřešků neodporovala ani tak zákonu, jako mravnosti a čestné službě vlasti. Je tady ovšem jeden nebezpečný precedens. Ropný magnát Michail Chodorkovskij, kdysi nejbohatší muž Ruska a majitel ropné firmy Jukos, byl odsouzen na osm let vězení za jednání, které se v Rusku stalo nezákonným až mnoho let poté, co se ho dopustil. Pokud by tento princip použily soudy vůči Lužkovovým, měli by si raději rychle sbalit a posílit zástup ruských oligarchů a tajných agentů, kteří před hněvem ruského premiéra a nejmocnějšího muže v zemi Vladimira Putina utekli do zahraničí.
Ještě jednu věc mají Lužkov a Chodorkovskij společnou – oba si byli příliš jisti sami sebou, oba demonstrovali své schopnosti, domnělou nedotknutelnost i bohatství. Oba dávali najevo, že prezidenta pokládají za sobě rovného. Chodorkovskij říkal do očí nepříjemné věci tehdejší hlavě státu Putinovi, Lužkov si dovolil odporovat současnému prezidentu Medveděvovi. A také oba zapomněli, že jedním z hnacích motorů pronásledování je v Rusku tradičně prostá závist. I kdyby byl Lužkov sebeoblíbenější, jakmile se veřejnost dověděla, kolik činí jeho mzda, kolik má domů a aut a čím se voní jeho žena, upadl v nemilost. Informace o pohádkovém bohatství Lužkovových jako by náhodou v posledních měsících periodicky zaplňovaly přední stránky ruských novin. Dokonalá předehra.

Jelena Lužkov si Jelenu vzal roku 2001, rok před tím, než stanul v čele metropole. O rok později založila Baturinová dnes již proslulou firmu Inteko, která začala s výrobou umělohmotných lavorů. Šly na odbyt a Baturinová se pustila do jiných odvětví – stavěla, skupovala pozemky, koupila půl ropné firmy Rossini a v novém tisíciletí se stala dle hodnocení časopisu Forbes nejbohatší Ruskou na světě. Nikdo nepochyboval o tom, že za valnou část úspěchu vděčí manželovi a jeho postavení. Němcov ve své zprávě napsal: „Nikde jinde se byznys Baturinové nerozvíjel tak úspěšně jako v Moskvě.“
Příkladů, které by se mohly bez problémů stát podkladem pro obžalobu Lužkovových, je bezpočet. Existuje řada rozhodnutí moskevské radnice, na jejichž základě Inteko získávalo zakázky, o kterých se jiným byznysmenům ani nesnilo. Například usnesení moskevské vlády z 30. června 2004. „Obytný dům na adrese ulice Sadová-Sucharevská 10… je v havarijním stavu. Je určen k rekonstrukci s tím, že bude poté sloužit k nebytovým účelům…“ V čem tkví genialita skrývající se pod nánosem úředních frází? Dne 4. srpna 2003 bylo přijato jiné usnesení, podle kterého rekonstrukční, investiční a všechny jiné práce v příslušných moskevských obvodech budou zadány Inteku. Podobným způsobem a díky informacím, které Baturinová měla vždy jako první, často s mnohaletým předstihem, získalo Inteko vysněnou zakázku na stavbu části areálu Moskva-City na vybudování Kosmo-parku. Zakoupilo ve městě pozemky za velmi nízké ceny, jež se ale za několik měsíců či let zmnohonásobily. Buď díky bouřlivé výstavbě infrastruktury, obchodních či sportovních center, dálnic a bytových jednotek v okolí, o čemž Baturinová věděla už ve chvíli, kdy její konkurenti ještě stáli ve frontě před radnicí, aby jim vůbec na bytovém odboru otevřeli dveře. Žádné tendry, žádná soutěž, žádné pochybnosti.

Strach a nedůvěra Veřejně zazněl jediný důvod. Výnos prezidenta Medveděva o odvolání Lužkova z funkce nesl argument „v souvislosti se ztrátou důvěry“. Bylo v tom zrnko pravdy. Ale Lužkov se prostě znelíbil. Kromě toho z něj mají mnozí strach. V nejvyšších patrech mocenských struktur se pohyboval dlouho. A vládne informacemi, za něž by mu dobře zaplatily nejedny tajné služby. Pokud by promluvil, zřejmě by to nebylo příjemné řadě vysokých politiků především z kliky Putina. Proto možná nešlo o samostatnou akci prezidenta, ale opět o dokonalou intriku řízenou zpovzdálí Putinem.
Oficiálně začal konflikt starosty a prezidenta 6. září. Tehdy vládní Rossijskaja gazeta zveřejnila Lužkovův článek o sporu, který rozdělil ruskou společnost. Jedni se stavěli za to, aby Chimkinský les u Moskvy byl proťat dálnicí spojující Moskvu a Petrohrad, druzí byli proti. Starosta chtěl les obětovat, ostatně by to nebyla jeho první stavba, která odporuje všem ekologickým, estetickým a ekonomickým pravidlům. Prezident hodlal les zachovat.
Lužkov, jistý si svým postavením, se do Kremlu drze obul. Nepsal jen o lese: „V současnosti je situace ve společnosti velmi těžká, morální atmosféra neodpovídá požadavkům doby,“ sdělil jazykem partajního funkcionáře. V Kremlu to pochopili jako hozenou rukavici. Celou situaci zřejmě záměrně vyvolal zástupce šéfa prezidentské administrativy Vladislav Surkov. Lužkov naletěl a napsal stať, kterou v Kremlu rádi pochopili jako politické provolání. Byla to jeho poslední vzpoura před popravou.

Z křesla na lavici? Článek o lese byl jen záminkou. Medveděv dlouho čekal, až si otravný Lužkov naběhne. Prezident ho neměl rád z řady důvodů. Starosta donedávna patřil do party Putina, nebyl příliš vzdělaný a taktní, neměl vkus, navrhoval někdy neskutečné hlouposti jako ukrást Ukrajině Krym a připojit jej opět k Rusku a podobně. Byl to spíše chasník a lidový vůdce než intelektuál, za jakého se považuje Medveděv. A navíc ta jeho žena! Prezident nesnáší coby právník očividné porušování zákona. Ani daňové podvody a primitivní honbu za majetkem, jakou předváděli oba – Jurij i Jelena. Lužkov navíc skvěle zapadal do Medveděvových plánů boje s korupcí. Moskva se pod Lužkovem stala jedním z nejzkorumpovanějších měst světa. Jestliže v 90. letech bylo zvykem dávat úřadům deset procent z kontraktu, po roce 2000 je to 30 až 50. V posledních letech se vyskytly případy, kdy byrokraté požadovali 70 procent z uzavřeného kontraktu.
Vše bylo připraveno, jen Lužkov nechápal, že kolem hlavy mu už lítají kulky. Až 11. a 12. září televize NTV o něm a jeho ženě odvysílala kompromitující dokumenty. Prý ten den ráno, kdy se snímek Psovi pod ocas objevil na obrazovce, volal vedení televize sám zástupce šéfa prezidentské administrativy Alexej Gromov a dal jasný pokyn: Chyťte ho. Pamflet byl sestříhán za pár hodin. Šlo o zdivočelé psy – na jejich likvidaci jdou slušné peníze, a jak filmy tvrdí, podstatná část této sumy je rozkradena. Následovaly další a další důkazy o tom, že starosta nejenže není hoden svého křesla, ale patří spíše na lavici bez polstrování. Novináři se předháněli v tom, kdo si kopne s větší silou. Řada z nich donedávna šéfovi radnice lichotila a neodvážila se ho téměř 20 let kritizovat jediným slůvkem.
Medveděv na zjevný důvod k vyhlášení války starostovi dlouho čekal. Málem se mu podařilo zahájit likvidační akci ještě o několik týdnů dříve, v létě, když byla část země v plamenech a vedra sužovala obyvatele velkých měst. Lužkov byl na dovolené, z níž se na vkus prezidenta vrátil příliš pozdě. Tehdy ale starostu ještě podržel nejmocnější muž Ruska a doposud Lužkovův anděl strážný, premiér Putin. Pochválil ho veřejně za to, že se vrátil včas, a zavřel tak prezidentovi ústa. Pár týdnů poté to už neučinil.

Putin I když se živě diskutuje o verzi, že kauza Lužkov je výsledkem souboje Medveděva s Putinem a že Medveděv odvoláním starosty dokázal svou rozhodnost, samostatnost a odhodlání být prezidentem Ruska i po volbách v roce 2012, zdá se, že šlo o akci koordinovanou přece jen hlavou státu. A tou je premiér. I Putin měl prý Lužkova a jeho paní dost. Nakonec se mu naskytla chvíle, které dokonale využil. Zabil dvě mouchy jednou ranou. Sám zůstal stranou skandálu, zlikvidoval Lužkova, kterého už nepotřeboval, navíc zamotal svého soka Medveděva do spleti intrik a politických podrazů. Putin se ale v takovém labyrintu umí na rozdíl od Medveděva orientovat. Je lepší znalec politických duší než jeho mladší kolega, kterého sám dosadil do Kremlu.
Medveděv už ale nechce jen poslouchat, a dokonce by asi rád vyhrál příští prezidentské volby. Proto už teď zahájil výměnu regionálních elit. Potřebuje v oblastech lidi, kteří mu jsou oddáni. A Lužkov byl oddán jen sobě, moci a své manželce.
Proto bylo vlastně vyslovení nedůvěry tím nejpravdivějším důvodem. V Rusku se ale užívá ve vysoké politice velice zřídka. Vytváří u občanů pocit nesouladu a sváru mezi mocnými, a to není dobře. Přesto třeba v březnu 2005 tehdejší prezident Putin ztratil důvěru a následně vyhodil z práce gubernátora Korjakského autonomního okruhu Vladimira Loginova. Prý nepřipravil svůj region na zimu, která tam bývá hodně krutá. Ovšem důvodem zřejmě bylo, že si gubernátor pouštěl pusu na špacír a neposlouchal. O rok později Putin vyhodil šéfa Něneckého autonomního okruhu Alexeje Barinova, jehož prokuratura stíhala pro podvody. A do třetice přišel roku 2007 o místo gubernátor Amurské oblasti Leonid Korotkov, protože ho čekal soud za překročení služebních pravomocí. Nikdo z propuštěných Putinem ale nedosahoval významu Lužkova.

Aktivní důchod Ať už gubernátor odchází dobrovolně, či s ostudou, vždy vede rozhovory s Kremlem o tom, co bude dál. Lužkovovi raději do žádných handlů nevstoupili a díky obezřetnosti Jeleny svůj majetek zavčasu vyvezli do zahraničí (hlavně do Rakouska a Německa, kde mají vily, hotely a zámečky, sportovní klub či golfové hřiště). Kromě toho Lužkov drží ještě zbytky moci v Moskvě a může je použít k tomu, že například vyprovokuje vleklý dopravní kolaps. Moskvané pak ještě budou Kreml prosit, aby jim „taťku“ vrátil. „Lidé řeknou, odešel starosta a už je tady bordel,“ charakterizoval hlavní nebezpečí politolog Dmitrij Oreškin. Oficiálně ale Lužkov oznámil, že neplánuje založení politické strany či odchod do opozice, kde ho ani nikdo nečeká, chce jen vytvořit občanské sdružení. Že Lužkov použije své zkušenosti, styky a peníze k tomu, aby ovlivňoval, dokud mu to zdraví a Jelena dovolí, politický život v Rusku, je více než jasné. Bude zasahovat jak do výsledků budoucích voleb, tak do přerozdělení moskevského byznysu. Je to ale riskantní cesta a Lužkov s chotí by mohl brzy následovat do vězení Chodorkovského. Snad jen mlčení, pokora, kvapný odjezd do zahraničí a prodej Inteka některému z vybraných Putinových přátel může Lužkovovy zachránit. Svoboda je přijde bezpochyby na mnoho nečestně získaných miliard.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče