Sarkozy oblékl policejní uniformu

20. srpna 2010, 18:09 - Tibor Posa
20. srpna 2010, 18:09

Prezident zahájil novými návrhy na poli vnitřní bezpečnosti běh za volebním vítězstvím...

Celý podtitul: Prezident zahájil novými návrhy na poli vnitřní bezpečnosti běh za volebním vítězstvím v roce 2012

Francouzská vnitřní politika přitvrzuje. Středopravá vláda začala v otázce veřejné bezpečnosti provádět takové kroky, jaké byly až dosud považovány za tabu. Opozice v souvislosti s nimi používá přívlastky jako antidemokratické, protiústavní, ba dokonce rasistické a xenofobní. Po skandálech z několika posledních týdnů, které se týkaly především vlády, teď diktuje tempo prezident. Ne náhodou na dráze, která mu už dříve zajistila nejeden úspěch – ve zvyšování bezpečnosti občanů.

Kam to spěje Kdo chce, aby zvrhlí zločinci prchající před ozbrojenou mocí stříleli na ulici policisty? Kdo by si přál, aby gangy sdružující ozbrojence útočily jako v amerických mafiánských filmech na strážce veřejného pořádku? Kdo má zájem vidět, jak hordy původem bůhví odkud berou spravedlnost do svých rukou a podnikají útoky proti policejním služebnám? Asi nikdo. V nedávné minulosti se takovéhle případy ve Francii skutečně udály. Ve druhé polovině května zastřelili bankovní lupiči v Paříži policistu. Nepokoje v Grenoblu vypukly zase proto, že policie smrtelně zranila na útěku lupiče, který předtím přepadl kasino. Výtržníci poté na jednu noc převzali kontrolu nad svou čtvrtí; zahájili palbu proti policii, a jak je jejich zvykem, zapalovali automobily. Svými výhružkami dosáhli i toho, že deset policistů, kterým hrozili zabitím, bylo v zájmu vlastního tělesného zdraví z Grenoblu „dočasně staženo“. Kam až to dospěje, budou-li o tom, kdo má kde chránit veřejnou bezpečnost, rozhodovat zločinci? V polovině července následovala „cikánská vzpoura v Saint-Aignan“, při které Romové sekyrami a železnými tyčemi plundrovali městečko na Loiře v reakci na to, že policie po dlouhé honičce zastřelila jednoho z jejich druhů, který odmítl zastavit při silniční kontrole. Nicolas Sarkozy mohl z těchto případů usoudit, že nadešel čas, aby opět navlékl „uniformu“ a vzal na sebe roli nejvyššího strážce vnitřní bezpečnosti. Již dvakrát mu to ostatně pomohlo: jeho skutečný vzestup se datuje do doby, kdy byl ministrem vnitra, kdy pracoval za dva a podařilo se mu policii probrat z nečinnosti. Podruhé mu pak při kampani před prezidentskými volbami v roce 2007 přišlo jak na zavolanou, když mu socialistický kandidát nakráčel přímo do jeho pasti a pustil se s ním do debaty právě v oblasti, kde musel slavit vítězství jednoznačně Sarkozy.

Promyšlený tah Nemá cenu popírat, že v uplynulých měsících tahala za delší konec opozice. Záležitosti kolem ministra práce Érica Woertha začínaly čím dál více ohrožovat prezidenta samého. Nastal čas, aby odpověděl a znovu získal iniciativu. Ke všemu v oblasti, které rozumí a která se týká všech, a tou je každodenní bezpečnost. Pařížský tisk soudí, že prezidentský projev přednesený na konci července v Grenoblu byl dobře promyšlený. Již několik týdnů pořádal tajemník prezidentské kanceláře a jakási šedá eminence Claude Guéant v Elysejském paláci tajné porady s příslušnými úředníky ministerstva vnitra, takže ani zdaleka nešlo o žádnou improvizaci. Již dříve ohlásil Sarkozy velmi tvrdá opatření – během tří měsíců budou ve Francii zlikvidovány tři stovky romských táborů. Cizinci, jejichž situace je z právního hlediska neurovnaná, budou ze země vypovězeni. Bez větších okolků se však Paříž vydala touto cestou už dávno. Vloni bylo vyexpedováno zpátky do své vlasti přes deset tisíc osob romského původu. Přesto dosud ztěžuje život především Pařížanům zhruba dvacet tisíc Romů, jak se zde označují příslušníci romského etnika pocházející především z východní Evropy. Místní Romové jsou totiž nazýváni „cestující lidé“ neboli kočovníci a jejich počet se odhaduje na 400 až 600 tisíc. Většina z nich má francouzské občanství a v nejednom případě vůbec nejsou romské národnosti. Úřady místní samosprávy obcí s více než 5000 obyvateli jsou ze zákona povinny vyhradit pro ně místo, na kterém mohou se svými obytnými karavany pobývat až tři měsíce. Žádost o povolení by se dala nazvat spíše jistým aktem vydírání, neboť pomocí odpovídající částky lze kočovníky bezpečně přesvědčit, aby se dočasně usadili někde jinde. Kvůli nepokojům v Saint-Aignan ale pohár přetekl. Po celé Francii bude zlikvidována polovina ze zhruba šesti set táborů, ve kterých žijí převážně Romové ze zahraničí, a nikoliv kočovníci. Prezident tato místa, jejichž obyvatelé nepracují, ale živí se pouze žebrotou, označil přímo za semeniště zločinu. Děti jsou nuceny k žebrání a dívky k prostituci, zatímco rodiče žijí bůhví z čeho. Sarkozy tomuto způsobu života vyhlásil válku. Usadit se musejí i „cestující lidé“, v 21. století nelze žít nomádským způsobem, prohlásil prezident. Romské organizace – a že jich je ve Francii pěkná řádka – jsou samozřejmě pobouřeny. Někteří mluví o otevřeném rasismu, jiným to připomíná holocaust, zatímco další představitel pouze – velmi chytře – prohlásil: „Pokud Sarkozy vyhlásil válku cikánskému způsobu života, jistě mu někdo může říct, že tenhle boj, tak jako mnozí před ním, prohraje.“ To jsou slova hodná svobodomyslných kočovníků.

Brusel dává ruce pryč Válka však již začala, a sice likvidací prvních romských táborů. Zajímavé je, že Evropská unie najednou jako by byla slepá, stejně jako v případě likvidace romských osad v Itálii. „Nemůžeme mluvit do toho,“ říkají v Bruselu, „jakým způsobem ta která země posuzuje vypršení platnosti povolení k pobytu.“ No to je pěkné, a co lidská práva? Kdyby chtěli násilím přinutit Romy ke změně způsobu života ve východní Evropě, západní liberální tisk by se hned ozval a obvinil danou zemi z rasové nesnášenlivosti. Francie se rozhodla přivést kauzu Romů před rozhodující orgány Evropské unie. V zájmu desetitisíců lidí přijíždějících především z Rumunska a Bulharska, kteří se do podobných táborů uchylují, by měl Brusel zahřímat: proč jim jejich vlast nezajistí normální existenci? Jelikož Bukurešť ani Sofie nejsou členy schengenského prostoru, může jejich občany, jakmile jim vyprší tříměsíční vízum, potkat lehce osud vyhoštěnců. Francouzský státní tajemník pověřený evropskými záležitostmi Pierre Lellouche již také naznačil, že Francie bude v případě, že se v Rumunsku a Bulharsku situace Romů nezlepší, v březnu příštího roku, kdy se má rozhodnout o přijetí obou zemí do schengenského prostoru, jejich připojení vetovat. Prostě a jednoduše nepovolí volný pohyb Rumunů a Bulharů – a tedy ani „jejich“ Romů – po území Evropské unie. Rumunský deník Adevarul uznal, že jednotlivé rumunské vlády k řešení romské otázky po celá léta skutečně nic neučinily. Respektive učinily – exportovaly. Od ledna 2007, kdy se Rumunsko stalo členem Evropské unie, si všimli na Západě trpkého osudu východoevropských Romů teprve teď? Je za „skandální podmínky“, ve kterých na jeho území žijí statisíce Romů, odpovědné pouze Rumunsko? A teď má na popud svého „nejlepšího přítele“ investovat více do zlepšení situace Romů, zatímco je nuceno krátit příjmy svým důchodcům a platy státním zaměstnancům? – dotazuje se autor článku. Lavina se dala do pohybu v Rumunsku, avšak druhý dech nabrala v Itálii. Pomocí zákonných norem a masového vyhošťování dosáhl Řím v nedávné minulosti snížení počtu rumunských Romů pobývajících v Itálii na pětinu, tedy zhruba na padesát tisíc lidí. Ani k těmto opatřením se Evropská unie samozřejmě nevyjádřila. Co však bylo cenou za italský úspěch? Tito Romové žijící „kriminálním způsobem života“ se jednoduše posunuli dál. Měli však dost rozumu na to, aby se nevrátili do dobře známé bídy doma, a tak se jejich cílem stala nejbližší sousední země – Francie.

Zanedbaný problém Nebyla-li Evropa až dosud velkoryse ochotna zabývat se romskou otázkou, tak teď bude muset. Francie, jeden ze zakládajících členů EU, je totiž kvůli tomuto zanedbanému problému značně netrpělivá. Tato otázka se jen sotva vyřeší v klidu a pokoji. Jako by se až nyní přišlo na to, že na starém kontinentě žije nějakých deset milionů Romů. Francouzský tisk je plný článků pojednávajících o trpké situaci Romů žijících v různých východoevropských zemích. Počínaje zdí v České republice přes „hladovou vzpouru“ na Slovensku až po „všudypřítomný rasismus“ v Maďarsku, před kterým může poskytnout útočiště jen cizina. Pozornosti se však dostává i tomu, že Romové ze Sofie jsou přece jen jiní nežli ostatní. Jde přitom o evropský problém, který se může se zánikem hranic objevit kdekoliv. Zatím ho lze pomocí vyhošťování vždycky načas zamést pod koberec, ale za chvíli je tu znova. Protidemokratické a protiústavní, definitivní zrazení principů republiky, xenofobní, populistické – zhruba takové přídomky padaly z úst odpůrců nikoli v souvislosti s vyexpedováním Romů – tak daleko nejdou v ochraně lidských práv ani oni – nýbrž na adresu prezidentova projevu proneseného na prefektuře v Grenoblu. V něm totiž Sarkozy sdělil, že po vytvoření odpovídajícího právního podkladu bude odejmuto francouzské státní občanství každému, kdo jakožto přistěhovalec zaútočí na osobu vykonávající funkci v zájmu veřejné bezpečnosti. Ten, kdo zabije službu konajícího policistu nebo četníka, dostane bez dalšího uvažování trest nejméně třicet let odnětí svobody. Návrh tohoto zákona bude předložen k diskusi v parlamentu už v září. Proti množícím se fyzickým útokům na policisty bylo skutečně potřeba něco dělat, vydal se však prezident správnou cestou? – přemílají tiše dokonce i v řadách vládní strany. Podle opozice se tím pošlapávají hodnoty republiky. Co je to občan-přistěhovalec? Buď je někdo státním občanem, anebo nikoliv. Francouzská ústava takový rozdíl nečiní, před zákonem jsou si všichni rovni, bez ohledu na rasu, pohlaví, barvu pleti a náboženské vyznání, argumentují odpůrci. Obzvláště podezřelé je, získal-li někdo státní občanství jako přistěhovalec – budou se potom brát v potaz i jeho rodiče, nebo dokonce prarodiče? Nebude případně potřeba dokazovat svůj původ až ke Karlu Velikému? Vznikne tím pěkně úzká vrstva ryzích Francouzů, zatímco ostatní budou disponovat jen druhořadým občanstvím? Ostatně, upozorňují v Paříži mnozí, i prezident je synem přistěhovalců, takže pozor, ať nevztáhne ruku proti nějakému policistovi. Bylo by možné tady rozebírat ještě spoustu eventualit, nicméně možnost odejmutí státního občanství obsahují všechny ústavy světa. Je tomu tak i ve sladké Francii v případě pachatelů „hrdelních zločinů“. Například když někdo v důsledku špionážní činnosti Francii těžce poškodí nebo spáchá mimořádně vážný teroristický čin. I když i to má háček: nedisponuje-li pachatel občanstvím jiného státu, dnes už nemůže být prohlášen za vyhnance, stejně jako nelze někomu odebrat francouzský pas, získal-li ho před více než deseti lety.

Kriminalita klesá Prezident sice přišel s trochu méně promyšleným nápadem, ale nemysleme si, že se ho jeho spolustraníci nechytli a nevylepšili ho spoustou dalších variací a případů, které by si podle nich taktéž zasloužily ztrátu státního občanství. Ministr vnitra Brice Hortefeux začal prezidentův návrh okamžitě rozvádět. Podle něj by se mohl vztahovat i na ty, kteří žijí na území Francie v polygamním svazku. Dále z řad vládní strany zaznělo, že odejmutí státního občanství by se mohlo rozšířit i na ty, kteří ve Francii napomáhají odstraňování klitorisu mladým Afričankám. Ještě je čas, ještě je možné pokračovat ve výčtu, kdo všechno není způsobilý k tomu, aby byl francouzským občanem. Nicolas Sarkozy ve svém vzkazu z Grenoblu mluvil o „chybné imigrační politice posledních padesáti let“. V takové formě tuto myšlenku dosud nevyjádřil žádný z úřadujících francouzských prezidentů. Ani jeden se dosud neodvážil přiznat přinejmenším částečný nezdar integračních snah. Podle některých pozorovatelů učinil Sarkozy ve svém tvrdém projevu rovnítko mezi imigrací a kriminalitou. Přestože tomu tak ani zdaleka není a prezident jistě ví, jaké nové impulzy přinesli lidé pocházející odjinud francouzské společnosti. V případech vyjmenovaných v úvodu můžeme všude narazit na přistěhovalce nebo na osoby žijící v neurovnaných poměrech. Ve většině policejních zpráv můžeme podle krajní hranice politicky korektní formulace slyšet „ne úplně francouzsky znějící jména“. I francouzské věznice – přirozeně nikoliv dle oficiálních údajů – jsou jimi zaplněny z osmdesáti procent. Takže problém sám existuje. Jenže není už na zpřísnění příliš pozdě a je dost promyšlené? Navíc právě v těchto dnech se objevil na veřejnosti výzkum, podle nějž počet kriminálních případů ve Francii jednoznačně klesl. Za posledních deset let bylo spácháno o pětatřicet procent méně vražd, z 1051 v roce 2000 klesl k dnešku počet zabitých na 682. Strmý pád lze pozorovat ve všech kategoriích zločinu. Které vládě tedy věřit? Té, která se pyšní příznivými ukazateli na poli kriminality, nebo té, jež se tvrdými zákony snaží ovládnout rozmáhající se zločinnost? Pravděpodobně oběma: počet kriminálních případů totiž skutečně klesá, avšak čím dál více prostoru dostává ve zprávách „obrovská kriminalita“, akce organizovaných skupin, reportáže pojednávající o čím dál brutálnějších činech, které pak pochopitelně po celé týdny opanují média. Francouzská vláda nemá problém jen s pachateli z řad přistěhovalců. Odvrátit od dráhy zločinu se snaží už děti v předpubertálním věku. A to velmi zajímavým způsobem. Podle statistik se teenageři dopouštějí čím dál častěji čím dál vážnějších trestných činů. Na podzim se proto do pařížského parlamentu dostane také návrh zákona, který by trestal až dvouletým odnětím svobody rodiče na zkoušku propuštěných mladistvých, spáchá-li jejich dítě další zločin. Takový hezký francouzský nápad, řekl by si člověk – jenže omyl. Zákon se sem dostal z Kanady, kde údajně skvěle funguje. „Řeči, pořád jenom samé řeči,“ komentoval rezignovaně návrhy vlády vůdce Národní fronty Jean-Marie Le Pen. „To samé jsem o přistěhovalectví tvrdil už před třiceti lety, a stejně se nic nestalo.“ Jenže Nicolas Sarkozy započal svůj dlouhý běh za volebním vítězstvím v roce 2012. Díky „akčnímu balíčku“ vnitřní bezpečnosti počítá kromě většiny Francouzů i se získáním voličů nacházejících se hodně napravo od něj.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče