Sanace: příběh se špatným začátkem i koncem

24. února 2003, 00:00 - Text a foto Jakub Knězů a David Havlík reportéři ČT
24. února 2003, 00:00

Při odstraňování staré ekologické zátěže dochází k plýtvání s nejistým výsledkem Fond národního majetku už investoval desítky miliard korun na odstraňování starých ekologických zátěží. je otázkou, zda správně. V minulosti to byla chlouba národního hospodářství.

Při odstraňování staré ekologické zátěže dochází k plýtvání s nejistým výsledkem

Fond národního majetku už investoval desítky miliard korun na odstraňování starých ekologických zátěží. je otázkou, zda správně.

V minulosti to byla chlouba národního hospodářství. Továrna slavného jména a tragického osudu - ČKD Lokomotivka v Praze. Ještě v 80. letech se tady vyrábělo až 300 lokomotiv ročně a firma byla jedním z předních zaměstnavatelů v zemi. Privatizace společnosti na začátku devadesátých let se, podobně jako řada jiných, nepovedla. V roce 1998 poslali věřitelé firmu do konkurzu. Prodej ČKD Lokomotivky se vlekl dva roky. Za tu dobu se areál podniku změnil k nepoznání. Z areálu továrny zmizely lokomotivy a na místech bývalých výrobních hal začal růst plevel. Majetek firmy, který byl původně ve stamilionech korun, chátral a pomalu ztrácel na hodnotě. Továrnu nakonec koupila v roce 2000 za podivných okolností společnost Quonex Real. Konkurznímu správci Jiřímu Sehnalovi tehdy firma nesložila hotovost, za podnik zaplatila směnkou v hodnotě 65 milionů korun. Kupní smlouvu však u soudu zpochybnil Sehnalův nástupce, advokát Josef Monsport. „Smlouva bude podepsána teprve tehdy, až na účet dojdou hotové peníze, žádná směnka,“ říkal Monsport ještě v březnu 2001. Quonex Real Monsportovi vyhověl a k původní kupní ceně přihodil dalších patnáct milionů.

Olej, nafta, PCB

Vedení Quonexu Real chtělo původně na pozemcích bývalé továrny postavit sídliště s obchodně-administrativními a zábavními komplexy, ale z tohoto plánu brzy sešlo. Firmě zůstal na krku sice lukrativní sedmnáctihektarový pozemek za osmdesát milionů korun, ale s několika zrezivělými a skrz naskrz olejem, naftou a dalšími jedovatými látkami prosáklými výrobními provozy, které by si jen těžko někdo koupil. Nedostatky areálu dokázal Quonex Real využít ve svůj prospěch - rozhodl se, že na věc půjde přes ekologii.

Quonexu se navíc podařilo získat velmi zajímavého obchodního partnera - loterijní společnost Sazku. T a v polovině roku 2001 oznámila, že v areálu ČKD Lokomotivky postaví halu pro hokejové mistrovství světa v roce 2004.

Kolik to stojí?

Je to jedno, platí stát Sazka uzavřela s Quonexem Real dohodu, podle které měla pozemky pod budoucí halou získat. Nejprve je ale musí Quonex Real vyčistit od jedovatých látek. Dostal státní záruku na likvidaci starých ekologických škod. Okolnosti, za jakých Quonex Real přišel k sedmisetmilionové vládní garanci, jsou však přinejmenším zvláštní. Quonex ji totiž získal bez výběrového řízení. A to jenom proto, že vláda s výstavbou haly Sazka spěchala a konkurz na dodavatele sanačních prací by prý vše pouze zdržoval. Vláda vybrala Quonex Real, ačkoli firma neměla s likvidací odpadů žádné zkušenosti. Chyběly jí znalosti i reference a na jednotlivé práce si musela najímat externí firmy. Stejně jako v případě Quonexu postupovala vláda i při výběru supervizní organizace, která průběh likvidace jedovatých látek v ČKD Lokomotivce kontrolovala. Fond národního majetku, který likvidaci platil, se kvůli sanačnímu projektu dostal do ostrého sporu s bývalým vedením ministerstva životního prostředí, které na sanaci dohlíželo jako odborný garant. „Nízká kvalita projektu a jednotkové ceny, které jsou dvoj až trojnásobně vyšší než ceny obvyklé, jednoznačně potvrzují nevýhody zadávání zakázek bez veřejné soutěže,“ napsala v dubnu 2002 bývalá náměstkyně ministra životního prostředí Eva T ylová tehdejšímu 1. místopředsedovi Fondu národního majetku Vladislavu Raškovi. Zatímco obyčejně si firmy za odtěžení zamořené zeminy účtují 70 korun za tunu, Quonex Real požadoval více než desetinásobek - 850 korun. „Když vezmu odtěžení, naložení, přesun materiálu, tak běžné sanační firmy pracují s cenami výrazně nižšími,“ komentoval průběh likvidace ekologických škod ve Vysočanech majitel sanační firmy Ivan Landa.

Ministerstvo verzus Fond

Exnáměstkyně Eva Tylová ve výčtu výhrad k projektu pokračovala: „Předložený prováděcí projekt má řadu dalších technických i technologických nedostatků. Trvám na tom, aby ceny byly napraveny a nebyly vyšší než v místě obvyklé, a aby nedostatky projektu byly odstraněny.“ Fond národního majetku i firma Quonex Real však přešly připomínky ministerstva i odborné veřejnosti téměř bez povšimnutí. „Projekt likvidace starých ekologických škod v areálu bývalé ČKD Lokomotivka byl zpracován odborně, cenové relace byly zpracovány na základě nabídek několika odborně způsobilých potenciálních subdodavatelů a celý projekt prošel standardním schvalovacím řízením. Proto odmítáme tvrzení, že ceny v projektu jsou nadhodnocené. Navíc položky připomínkované ministerstvem životního prostředí nejsou v kontextu celého projektu významné a neovlivňují výrazným způsobem celkový rozpočet,“ řekl v květnu 2002 předseda představenstva Quonexu Real Petr Maděrič. Ještě tvrdší byl v obhajobě projektu vedoucí ekologické sekce Fondu národního majetku Jaroslav Vítek. „Mám pochybnosti o odborné reputaci exnáměstkyně Evy Tylové, protože ji znám ještě z dob, kdy pracovala jako referentka na odboru ekologických škod ministerstva životního prostředí. Nemá potřebné znalosti a ani informace, které by dokazovaly její slova.“

Všechno semeleme, nic se nenajde

Eva Tylová ovšem nebyla jediná, která na nesrovnalosti při likvidaci ekologických škod v areálu bývalé ČKD Lokomotivky v pražských Vysočanech upozornila. Výhrady ke způsobu provádění a financování sanačních prací měl i nezávislý expert Libor Vobrátil, který likvidaci ekologických škod pravidelně sledoval přímo na místě. Ve své zprávě z června 2002 tvrdí, že „dosavadní postup prací ukazuje, že při zavedeném režimu kontrolní činnosti nejsou kompetentní orgány - Fond národního majetku, Česká inspekce životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí ČR - schopny ovlivnit průběh sanace tak, aby sanační práce byly prováděny důsledně v režimu efektivního vynakládání finančních prostředků při odstraňování starých ekologických škod. V současné době je výsledkem pochybnost o faktických vlastnostech asi 20 tisíců tun stavební suti.“ Správně se zamořené části areálu ČKD Lokomotivky měly likvidovat zvlášť. Vzhledem k tomu, že se továrna demolovala bagry a buldozery a části staveb se drtily v automatizovaných drtičkách, nelze podle experta Libora V obrátila vyloučit, že Fond národního majetku ve skutečnosti zaplatil sanaci i nekontaminovaných konstrukcí budov. „Rozlišování kontaminovaných a nekontaminovaných konstrukcí je v projektu pojato značně velkoryse,“ potvrdilo V obrátilova slova ministerstvo životního prostředí ve svých připomínkách k projektu z května 2002. Šéf ekologické sekce Fondu národního majetku Jaroslav V ítek tvrdí pravý opak. Podle něj vše proběhlo v pořádku a navíc se při sanaci pozemku ještě ušetřilo. V íce než dvě stě milionů korun. Všechno by asi skončilo s proplacením poslední faktury Quonexu Real a odvezením poslední tuny suti a zeminy z vysočanského areálu někam na skládku, nebýt jednoho podstatného zvratu. O případ se začala zajímat policie.

Já na bráchu, brácha…

Příkladů, kdy se Fond národního majetku nebo jiné státní úřady úplně „netrefily“, je celá řada. Dotčené instituce to vysvětlují tím, že likvidace starých ekologických zátěží jsou odborným a složitým problémem. „Návrh sanace se připravuje pro čištění prostředí, do kterého nevidíme,“ upřesňuje ředitel sanační firmy Robert Raschman. Limity, kterých má být dosaženo, jsou prakticky jen orientační a mohou se v průběhu sanace měnit. Firmy podle nich dostávají od Fondu národního majetku zaplaceno. Měření provádějí specializované firmy a kontroluje je inspekce životního prostředí. Praxe je ale taková, že každý měří jinak. Limity se často šijí na míru. Podle toho, co je právě potřeba. Málokdo z branže o tom chce mluvit. A když, tak anonymně. „Často je to tak, že Fond národního majetku zaplatí odtěžení zeminy, která je podle jednoho nařízení znečištěná. Pak se zemina odveze na skládku, ale po převzorkování se hodnotí podle rozhodnutí vztahujícího se k dané skládce. Rozdíl v tom, co zaplatí Fond a za kolik firma odpad uloží, je zisk sanační firmy,“ říká jeden z expertů. Fond národního majetku platí kontrolní organizaci - supervizní firmu, která by měla podobným trikům zamezit. Nezřídka však kontrolora dělá firma, která je na jiné akci v roli kontrolovaného. Jinde si obě firmy činnosti zase prohodí. Dva kontrolní závěry Nejvyššího kontrolního úřadu z let 1997 a 2000 dokládají chyby systému. Věty z vyhodnocení v jednotlivých závěrech vypovídají samy za sebe. Tak například za kontrolu v roce 2000: „U více než poloviny hodnocených akcí došlo v průběhu jejich realizace k významnému zvýšení nákladů, přestože byly vynaloženy řádově stamilionové částky z finančních prostředků Fondu na průzkumné a další přípravné práce.“ Nebo: „Fond zavedl kontrolní systém, podle kterého nakládání s finančními prostředky státu při sanační činnosti kontrolují soukromoprávní subjekty. Byla zjištěna řada nedostatků spočívajících především v tom, že přetrvává neprůhledný výběr těchto subjektů, není dodržován požadavek nezávislosti kontrolních subjektů sanačních prací.“

Milevský rybník Váša v Lhenicích?

Ve Lhenicích mají na návsi kostel, hotel s nevábným zevnějškem, pobočku banky a budovu obecního úřadu s poštou. Mezi polednem a druhou hodinou odpoledne v drogerii a v obchodu s kuchyňskými potřebami nenakoupíte - na dveřích mají rukou napsáno, že prodavačka šla na poštu, respektive na oběd. Školáci se po obědě trousí ze školy. Místní děvčata zevlují na náměstí a vypadá to, že je více než kluci zajímají aktuální módní trendy. Do lednového mrazu se nikomu nechce. Kromě dětí a dvou stánkařů, kteří už ale stejně balí zboží i železnou konstrukci, na které měli vyloženou nabídku zboží. V této obci mezi Prachaticemi a Českými Budějovicemi se sedmnácti sty obyvateli se žije jako v každé podobné vesnici. O šedesát kilometrů severněji, u rybníku Váša u Milevska, žijí v několika staveních rodiny bratrů Smrtových. Z hráze rybníka je krásný pohled na les, rekreační chatky u břehu a domy Stanislava a Pavla Smrtových. Člověka to nutí si představit pohodu, která tady musí panovat v létě. Prý se sem sjíždějí lidé z pár kilometrů vzdáleného Milevska, tlachají u piva a tu a tam skočí do vody, aby se osvěžili. T o byl i záměr bratrů Smrtových, vybudovat ideální místo pro rekreaci a pro stále modernější agroturistiku. Jenže rybník má hladinu o 65 centimetrů níž, než kolik by bratři, kteří rybník zrestituovali, potřebovali. Kvůli nízké hladině třeba stojí jejich vodní elektrárna. Nízká hladina má svůj jedovatý důvod. PCB.

PCB?

PCB je zkratka pro polychlorované bifenyly, které se relativně nedávno ještě průmyslově vyráběly a intenzivně používaly. Jejich výroba byla zahájena koncem 20. let minulého století a produkovala je řada vyspělých zemí jako je USA, Japonsko, Německo nebo Francie. Odhaduje se, že na celém světě se vyrobilo asi 1,5 milionu tun PCB. V sedmdesátých letech 20. století už téměř všude věděli, že PCB mají velmi škodlivé účinky, a proto je přestali vyrábět. Ne tak u nás. Až do roku 1984, od roku 1959, se v Chemku Strážské na východním Slovensku vyráběl Delor, který obsahoval výrazné množství PCB. Celková produkce se odhaduje na 20 000 tun. PCB se využívaly pro své výhodné vlastnosti téměř všude. Jako média tepelných výměníků, hydraulických systémů, jako nehořlavé náplně transformátorů, používaly se při výrobě střešních lepenek, přidávaly se do kopírovacích papírů a dokonce údajně i do neslíbatelných rtěnek. PCB ale mají toxické účinky a tudíž samozřejmě působí velmi negativně na lidské zdraví.

Čekání na likvidaci

PCB se používaly i v obalovně živičných směsí státního podniku Silnice, jehož areál sousedí s rybníkem bratrů Smrtových. T i zpracovali v roce 1992 podnikatelský záměr, jehož základem byla obnova rybníku V áša strženého povodní v roce 1940. Smrtovi v něm chtěli ve velkém chovat ryby. Od píseckého okresního úřadu dostali povolení k výstavbě rybníku v říjnu 1992 a ministerstvo zemědělství jim v letech 1992 a 1993 dalo dotaci ve formě bezúročné půjčky. Všechno vypadalo krásně. Jenže uběhly tři roky a písecký úřad rozhodl, že rybník nemůže mít původně plánovanou hladinu, protože v areálu bývalého státního podniku Silnice a na březích rybníka jsou PCB a další jedovaté látky. Úřad zrušil svoje původní rozhodnutí z roku 1992 a nakázal, že hladina rybníka musí být o 65 centimetrů níž než jak se původně předpokládalo. Kvůli o něco málo než půl metru hladiny začal boj bratrů Smrtových, který dosud neskončil. Nemohou totiž dokončit plánovanou rekreační zónu, spustit již nainstalovanou vodní elektrárnu a nízká hladina rybníka jim nedovolí ani nasadit předpokládaný počet ryb. Přestože jim řada státních institucí, včetně dvou ministerstev, přislíbila pomoc, stále se jí nedočkali. Soudní znalec Jaromil Krajča, který hodnotil způsob likvidace PCB, ve svém posudku napsal: „Vinu na tomto stavu ovšem nese český stát, který proto bude muset restituentům po skončení sanací ztrátu i s úroky nahradit. Finanční újmy do té doby i s úroky jistě překročí částku cca 2,5 mil. Kč.“

Sanace nesanace

Stát, zastoupený Fondem národního majetku, sice rozhodl o likvidaci kontaminované zeminy v areálu bývalého podniku Silnice u Milevska, zaplatil ji, ale ta se neuskutečnila. Měla ji na starost firma Enviro technology today. Tato společnost tvrdila, že dokáže jedovaté PCB ekologicky zlikvidovat, měla k tomu prý náležité vybavení i místo na skladování zeminy. V Lhenicích. Tedy právě v obci, jejíž náměstí je tak malebné, právě v obci, která proslula jako sadařská oblast. Do Lhenic převezly desítky kamionů šest tisíc tun milevské zeminy a od té doby se s ní nic neděje. Vlastně ano, na kopci hlíny stačila v průběhu let vyrůst tráva a náletové stromky. Hlína čeká na zpracování v areálu bývalého zemědělského podniku, kde sice stále stojí řada budov, ale nikdo tam už nepracuje, jen německý ovčák na dlouhém řetězu naznačuje snahu o jakousi kontrolu nad nedokonale oploceným prostorem. V jednom z objektů v areálu jsou navíc uskladněny sudy s transformátorovými oleji. To, jakým způsobem se firma Enviro technology today starala o skladované jedovaté látky, dokládá i přístup oblastního inspektorátu České inspekce životního prostředí v Českých Budějovicích. Ten dal Enviru několik až statisícových pokut v různých termínech. Tyto pokuty Enviro nikdy neplatilo.

Enviro skončilo, skládka nikoli

Na Enviro technology today byl vyhlášen konkurz na začátku loňského roku. Konkurzní správce firmy Zdeněk Rusek ve svém stanovisku napsal: „Při soupisu podstaty jsem zjistil, že společnost nemá peníze ani na hotovosti ani na účtech a nemá v podstatě ani movitý či nemovitý majetek, který by bylo možno zpeněžit. Konstatuji, že jednatel úpadce Petr Kaštánek přistupuje ke konkurzu společnosti, jejímž je statutárním orgánem, odpovědně.“ Na rozdíl od zástupců státních úřadů si konkurzní správce myslí, že úpadek Envira není způsoben jen Kaštánkovou vinou. „Podotýkám, že z dokladů, které mám k dispozici, nemohu zatím posoudit, do jaké míry se na úpadku společnosti podílelo špatné hospodaření, nicméně již mohu konstatovat, že jistý podíl na úpadku má postup správních orgánů. Zvažuji proto možnost podání žaloby,“ doplňuje konkurzní správce Rusek. Starosta Lhenic Vlastimil Čech se obává budoucnosti kontaminované zeminy uskladněné v jeho obci. Je totiž na pozemcích, které nepatří a ani nikdy nepatřily firmě Enviro, ale lhenickým občanům. T i nemají peníze na zlikvidování nebezpečných látek a nikdo jim je zřejmě nedá. Pro Fond národního majetku je nesplnění povinností ze strany Envira uzavřené, protože prý z Milevska byla většina jedovatých látek odvezena. T o, jestli je firma zlikvidovala nebo jen převezla na jinou skládku, úředníky Fondu národního majetku nezajímá. Tuto kauzu přezkoumával i Nejvyšší kontrolní úřad. Jeho stanovisko je jednoznačné. V kontrolní zprávě se uvádí: „Kontrolou bylo například zjištěno, že Fond proplatil v roce 1997 nabyvateli Strabag Bohemia za likvidaci zeminy, aniž bylo dílo podle projektu provedeno.“

FOTO 1 - Areál, ve kterém se nachází zemina kontaminovaná PCB, firmě Enviro nikdy nepatřil. Jeho majitelem je obec Lhenice a té i zůstane černý Petr zodpovědnosti.

FOTO 2 - Za haldami dosud nezlikvidované kontaminované suti už vyrůstá nová sportovní hala.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče