Sametový scénář

Johanka Mrázová 08. srpna 2011, 12:52
08. srpna 2011, 12:52

Nezaměstnanost, nejisté nebo špatně placené – takzvané prekérní – zaměstnání, neúplná rodina. To jsou základní charakteristiky 82 milionů Evropanů, kteří žijí pod oficiální hranicí chudoby.

Foto: Profimedia.cz

Není těžké si představit, že nejvíce chudých lidí v Evropě žije v Rumunsku, kde představují celou čtvrtinu populace. A že ve Francii se pod laťkou chudoby naopak nalézá pouze jeden z osmi tamních obyvatel. Na Západě však mají potřebu si zvlášť objasňovat zdánlivě šokující skutečnost, že vůbec nejnižší míru chudoby má z celé Evropské unie – Česká republika! Této skutečnosti se často dovolává Nečasova vláda, kdykoli vysvětluje, jak jsou její reformy, škrty a daně sociálně únosné.

Český statistický zázrak je prostý. Průměrný příjem na českou hlavu tvoří jen 25 procent příjmu francouzského. Hranice chudoby je tedy v každé zemi jiná, protože je určována podle mediánu, přesného středu příjmů v intervalu nejvyšší-nejnižší, jenž se vypočítává z příjmů každé domácnosti a počtu lidí, kteří v ní žijí.

Chudá je v Evropě domácnost, která dosáhla jen 60 procent a méně tohoto mediánu. Z toho plyne, že statisticky chudý Francouz může platit útratu za statisticky nechudého Čecha v nejdražší pražské restauraci. Ale vůbec z toho neplyne, že česká vláda svými škrty a jiným džusováním nižších středních tříd spolehlivě rozdmýchá sociální bouře mezi obyvatelstvem, protože nejnižší statistická míra chudoby je reálným faktorem stability.

Platná teorie relativity

Není bez významu, když prostým součtem relativní chudoby země po zemi můžeme konstatovat, že v Evropě je 82 milionů lidí žijících pod hranicí chudoby, což činí 16,5 procenta z celkového počtu obyvatel (Česko má 10 procent). O míře absolutní chudoby nám tohle sice neříká nic. Ale to, co v Evropě ovlivňuje pocit sociální (ne)spravedlnosti či faktickou sociální (ne)soudržnost ve společnosti, jsou hlavně relativní veličiny, rozměry sociální propasti – a ne obsahy žaludků. Z hlediska sociálního smíru či naopak konfliktu rozhoduje právě statistika vycházející z příjmového mediánu. A nikoli to, jak kde konkrétní chudoba vyhlíží. Méně vyspělé Česko – a stejně tak Slovensko nebo Slovinsko – mohou tudíž mít s chudobou menší sociální a politický problém nežli třeba Dánsko nebo Velká Británie.

U posledně jmenovaných zemí – s totožným příjmem na hlavu – lze ovšem z míry relativní chudoby odvodit rozdílnost státních politik v oblasti péče o sociálně potřebné, nezaměstnané, invalidy a tak dále. A tím i míru sociálních a politických rizik. Británie s mírou chudoby ve výši 19 procent – tedy téměř dvakrát větší než v Česku – je na tom v tomto směru nesporně hůře nežli Dánsko s 12 procenty chudých. Je zřejmé, že Londýn selhává v oblasti přerozdělování, v optimalizaci vzdělávacího procesu a při budování „trampolín“, které vracejí nezaměstnané na trh práce.

Podpis krize

Jak v Evropě ovlivnila míru chudoby krize? Zpoždění krizové vlny, která se valila z Ameriky, nejprve dokonce umožnilo, že tato míra v letech 2007 a 2008 slabě poklesla (ze 16,7 na 16,5 procenta). Od konce března 2009 však na starém kontinentě zmizelo 9 milionů pracovních míst. Různé formy ochrany zaměstnanosti – zejména v Německu – pomohly zmírnit škody, ale bez opravdového oživení a vzniku nových pracovních pozic hrozí, že velké skupiny lidí upadnou do dlouhodobé – déle než rok trvající – nezaměstnanosti (v letech 2009 až 2010 jejich počet meziročně vzrostl o 5 procent na celkových 36 procent). Tento typ nezaměstnanosti v éře snižování sociálních dávek a podpor vždy znamená prudké snížení životní úrovně.

Na fenoménu chudoby se podílí nejen nezaměstnanost, ale i takzvaní „chudí pracující“, jejichž počet se rovněž zvyšuje. Eurostat je definuje jako ty, kteří v uplynulém roce pracovali jen sedm měsíců a žijí v domácnosti, která se jako celek nalézá pod hranicí chudoby. V roce 2005 bylo ve všech zemích EU takovýchto zaměstnanců 7,8 procenta oproti 8,5 procentům o tři roky později. Tento růst se může jevit jako nepatrný, ale jde téměř o dva miliony pracovníků a celkem asi o čtyři miliony lidí, započítáme-li závislé osoby. Tento trend je považován za zvlášť znepokojující; máme co činit s rostoucím počtem zaměstnanců, kteří jsou již v „pasti chudoby“ a zároveň žijí v neustálém strachu před ještě hlubším pádem po ztrátě „prekérního“ místa.

Právě tato sociální vrstva a tento specifický typ strachu vyvolává typické emoce (xenofobii, v Evropě často nyní v podobě islamofobie), celou škálu deziluzí (o evropské integraci, „zavedených“ stranách, politické korektnosti, „pseudohumanismu“). A rovněž takzvané „obranné chování“, charakteristické odmítnutím jakékoli změny – nejenom reforem, úspor a finanční „spoluúčasti“, ale i neokeynesiánských či levicových alternativ k neoliberálnímu kapitalismu.

Z tohoto zvláštního rozpoložení čím dál většího počtu Evropanů někteří pozorovatelé vyvozují vzestup velmi netradiční nové pravice a dosud celkem pevné postavení pravice veškeré. Do značné míry si znovu přehráváme scénář 30. let 20. století. Zatím sametový.

Musíte si přečíst

Srdcová záležitost. Vítkek postaví ve Švýcarsku…

Republikáni vybrali Trumpovi soupeře do prezidentských…

České moře: pravidla plavby pro dobré námořníky v malé…

Scénář se opakuje. Dotace z EU nabírají zpoždění

Komentář: Pohled venezuelským periskopem

Komentář: Andrejův marketingový náskok

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa