Sága rodu Baťů

20. září 2004, 00:00 - BLANKA RŮŽIČKOVÁ ROBERT ŠIMEK
20. září 2004, 00:00

PŘÍBĚH PODNIKATELSKÉ RODINY Žádný jiný český podnikatel nezískal doma ive světě takové uznání. Rodina Tomáše Bati vybudovala obuvnické impérium i město Zlín, ze kterého expandovala do celého světa. Její potomci dnes žijí za oceánem a zlínská radnice hledá peníze na záchranu opuštěného výrobního areálu.

Zakladatel firmy Tomáš Baťa senior s chotí a synem Tomášem (rok 1935)

PŘÍBĚH PODNIKATELSKÉ RODINY Žádný jiný český podnikatel nezískal doma ive světě takové uznání. Rodina Tomáše Bati vybudovala obuvnické impérium i město Zlín, ze kterého expandovala do celého světa. Její potomci dnes žijí za oceánem a zlínská radnice hledá peníze na záchranu opuštěného výrobního areálu. Příběh podnikatelské rodiny ovlivnila historie i vzájemné vztahy. Sága rodiny Baťů je podnikatelským příběhem dvacátého století. Na jeho začátku vybudoval zakladatel firmy Tomáš Baťa senior ve Zlíně první továrnu. Jeho jediný syn Tomáš Jan, který minulý týden oslavil devadesáté narozeniny, už úřadoval v kanadském Torontu. V čele nadnárodní firmy, která se dnes věnuje hlavně prodeji, stál do osmdesátých let, kdy předal žezlo synovi. Vnuk zakladatele impéria už má mezinárodní jméno Thomas George a se Zlínem má pramálo společného. Tomáš Jan je tam přes svůj věk stále ještě častým hostem a své kulaté narozeniny oslavil v České republice. V hiearchii Tomášů se někdy zapomíná na další výraznou postavu. Baťovy závody dosáhly největšího rozkvětu před druhou světovou válkou, v období, kdy je řídil nevlastní bratr zakladatele Jan. Ač byl tehdy jediným vlastníkem firmy, přišel nakonec o všechno. N ejprve - po znárodnění - o továrny, obchody a nemovitosti, které zůstaly v tehdejším Československu. A později, v rodinných soudních sporech i o podíl na zahraničních aktivech firmy. PEVNÉ KOŘENY Ševcovská rodina Baťů má delší než stoletou historii. Do Zlína přišla už na počátku 17. století, přičemž její kořeny sahají ještě dále. Nejslavnější člen rodiny, zakladatel impéria Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 jako třetí dítě obuvníka Antonína Bati. Ševcovskému řemeslu se věnoval od raného věku. Učil se nejen, jak boty vyrábět, ale také jak je prodat. Ikdyž otcova firma šlapala, sourozencům Baťovým - Tomášovi, Antonínovi a Anně - to nestačilo. V roce 1894 se rozhodli osamostatnit a otevřeli si vlastní obuvnickou živnost. Zpočátku vyráběli zejména valašskou houňovou obuv a zaměstnávali čtyřicet dělníků. V dílně zavedli pevnou pracovní dobu i - na tehdejší dobu nevídané - pravidelné týdenní výplaty. Tomáš Baťa ve svých pamětech vzpomíná, že se tehdy cítil jako pán. Do práce chodil v nedělních šatech a po ní pravidelně na biliár „mezi lepší lidi“. Překvapení se dostavilo, když Tomáš v čele firmy dočasně vystřídal Antonína Baťu. Firma byla zadlužená a hrozil jí bankrot. Usilovnou prací ji však během dvou let dluhů zbavil. Ve dne pracoval a v noci nosil kůže z deset kilometrů vzdálených Otrokovic, aby je ještě před úsvitem nakrájel a dělníci měli z čeho šít. „Pochopil jsem svoji pošetilost v napodobování lenošných lidí, pánů či nepánů. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu,“ napsal. ZKUŠENOSTI Z AMERIKY Usilovná práce nestačila. Nová krize nastala po pádu vídeňské firmy Koditsch, se kterou měla firma uzavřené obchody. Tomáš Baťa se nevzdal a přemýšlel. Pak přišel s nápadem šít boty z plátna místo z drahé kůže. O takzvané „baťovky“, plátěné boty s koženou podešví a elegantní špičkou, začal být díky reklamě ihned zájem. Výroba se rozjížděla ve velkém, proto zakoupil Baťa v N ěmecku první obuvnické stroje. V roce 1897 byly splaceny všechny dluhy a Baťa postavil vedle zlínského nádraží také svou první budovu. V roce 1904 se Tomáš Baťa rozhodl odjet do Ameriky, aby získal nové zkušenosti. Zajímala ho organizace práce, výplaty lidí, systém úkolů a vzhled továren. Z USA se vrátil po více než roce a přivezl plány nové tovární budovy. Měl jasný cíl, ale ani ten neprosadil vždy hladce a bez problémů. Na základě svých amerických zkušeností začal stupňovat požadavky na dělníky, kteří brzy vyhlásili stávku. Baťa je tehdy nechal všechny propustit a najímal nové dělníky z venkova. Odborářské akce neměl rád ani později a s dělníky odmítal vyjednávat. V následujících letech jim ale vytvořil takové podmínky, že odbory v jeho továrně prostě nefungovaly. V roce 1908 zemřel těžce nemocný bratr Antonín, sestra Anna se provdala a Tomáš definitivně převzal vedení celé společnosti. Firma v roce 1910 měla 350 dělníků a denně vyráběla více než tři tisíce párů obuvi. Boty začala prodávat i v zahraničí, vyvážela je na Balkán, do Německa i na Blízký východ. Se zvyšováním výroby začal řešit i další problémy. Jedním z nich bylo ubytování dělníků, kteří do Zlína proudili po stovkách, někdy s celými rodinami. Baťa začal kvůli vysoké ceně okolních pozemků stavět řadové domky, které dodnes výrazně charakterizují město. NEKOMPROMISNĚ ZA SVÝM CÍLEM V roce 1912 se Tomáš Baťa oženil. Vzal si dceru vídeňského správce bibliotéky, o šestnáct let mladší Marii Menčíkovou. Tomuto sňatku předcházel rok předtím jiný svatební příběh. Majitel firmy si měl vzít účetní ze svého podniku, rovněž Marii. Těsně před svatbou se rozhodl jinak, když zjistil, že jeho vyvolená nemůže mít děti. Ve firmě i okolí si tím popudil spoustu lidí, Marie navíc byla sestrou jeho nejbližšího přítele a spolupracovníka, vrchního účetního Štěpánka, kterému ve své nepřítomnosti svěřoval vedení firmy. Skandál nakonec urovnal odškodným ve výši čtyřiceti tisíc tehdejších korun. Dva roky po svatbě se narodil syn Tomáš. Těsně předtím, v červenci 1914, začala první světová válka. Tomáš Baťa zajistil armádní zakázky, část z nich i pro konkurenční výrobce ve městě. Mnozí muži ze Zlína nemuseli narukovat - šili boty pro C. K. armádu. Koncem války vyráběl Baťův podnik 10 tisíc párů denně a kryl více než polovinu spotřeby vojenské obuvi v Rakousko-Uhersku. Tehdy také začal otevírat vlastní prodejny po celé zemi. GENIÁLNÍ TAH Historici často oceňují, jak se podnikatel ze Zlína dokázal vypořádat s krizemi, které jeho firmu postihly. Nebyl to ale vždy jenom nápad, který ho znovu postavil na nohy. Notnou dávku odvahy projevil na začátku dvacátých let. Firma se bezprostředně po skončení války ocitla v odbytové, výrobní a nakonec i finanční krizi. Potíže nastaly se ztrátou vojenských dodávek a ani o ostatní boty neměla válkou zdecimovaná Evropa příliš zájem. V letech 1921-1923 zachvátila hospodářská krize všechna odvětví průmyslu Československa. V Baťových závodech vyvrcholila už o rok dřív. Přestože počet zaměstnanců klesl z původních pěti tisíc na polovinu, tovární sklady přetékaly neprodejným zbožím. Tomáš Baťa přišel s geniálním tahem. Aby vyprodal zásoby, snížil ceny na polovinu. Počátkem roku 1922 snížil zaměstnancům mzdy o čtyřicet procent, ale tento krok jim kompenzoval padesátiprocentním zlevněním potravin v prodejně uvnitř závodu. Akce přinesla velký úspěch a levné boty ovládly trh. Svou roli hrála stále více síť Baťových prodejen - v roce 1920 jich bylo v republice 70, o tři roky později už 112. POLITIKEM Z DONUCENÍ?

Dnes devadesátiletý syn Tomáše Bati říká, že otec nestál o žádnou politickou kariéru. Jeho rozvojové plány však narážely na neschopnost, neochotu a možná i pletichy zlínské radnice, kterou po roce 1921 ovládli komunisté. Baťa potřeboval silnou vyjednávací pozici i kvůli pozemkům, v okolí jeho závodů je tehdy vlastnil majitel zlínského zámku baron Haupt. Baťa v roce 1923 kandidoval ve volbách do obecního zastupitelstva. Jako úspěšný podnikatel a člověk, kterého si už tehdy lidé ve městě vážili, získal poměrně lehce většinovou podporu a stal se zlínským starostou. První velkorysý plán nastínil Baťa okamžitě. V roce 1924, kdy firma vyráběla jen 14 tisíc párů bot denně, řekl, že se do deseti let zvýší produkce na 100 tisíc párů. Už o rok později zaměstnával jeho podnik pět tisíc lidí a vyráběl 25 tisíc párů obuvi. Dělníci pracovali v nových prosvětlených budovách na strojích, které představovaly světovou špičku. N ová byla i organizace práce. Vycházela ze samostatného hospodaření jednotlivých dílen a systému motivace pro každého ze zaměstnanců.

ROZMACH FIRMY

V období konjunktury v letech 1926-1928, tažené zahraniční poptávkou, utěšeně rostl i vývoz obuvi. Firma Baťa se na něm podílela více než z poloviny a její obrat dosáhl 1,9 miliardy korun. Koncem dvacátých let dokončila stavby dalších továrních budov, jejichž počet se tak rozrostl na třicet. V rámci Baťových závodů vznikaly nové sesterské společnosti, pomocné provozy, které souvisely s výrobou obuvi. Kromě strojíren a koželužen tak ve Zlíně a později i v Otrokovicích vznikaly i chemičky a od roku 1930 také punčochárny. O práci v Baťových závodech byl velký zájem: firma evidovala na 160 tisíc žádostí o zaměstnání ročně. Kvalifikovaný dělník si u Baťů vydělal 400 korun týdně. Průměr ČSR byl tehdy 270 korun a například ve Francii v přepočtu 373 korun. Firma pro své zaměstnance stavěla rodinné domky, do roku 1932 jich bylo 1500. N a svou dobu velmi pohodlné a moderní bydlení stálo od 60 do 140 korun měsíčně. Ikdyž si továrna mohla mezi uchazeči vybírat, Baťovi to nestačilo a budoval vlastní výchovný a vzdělávací systém. Jeho součástí bylo řemeslné a obchodní učení, vyšší průmyslové školy, obchodní akademie i jazykové školy. Nejproslulejším vzdělávacím ústavem se stala Baťova škola práce založená v roce 1925, která vychovávala nové obuvnické dělníky. Dobře položený základ a prozíravost zřejmě způsobily, že podnik poměrně hladce proplul velkou hospodářskou krizí v letech 1929-1933. Světovou ekonomiku ovlivnil pád burzy na newyorské W all Street, ale Baťova firma byla v roce 1931 na vrcholu konjunktury. Ve všech zemích, kde měla své prodejny, začala stavět také továrny, aby nebylo nutné platit dovozní clo.

DCEŘINÉ SPOLEČNOSTI PO CELÉM SVĚTĚ

V roce 1931 se rodinný podnik změnil na akciovou společnost, jediným vlastníkem však zůstal i nadále Tomáš Baťa. Začaly vznikat dceřiné společnosti po celém světě - továrny v Německu, Anglii, Holandsku, Polsku, Švýcarsku, Jugoslávii a Indii. Po celé naší republice měla firma hustou síť prodejních míst a opraven. V roce 1931 ovládala firma Baťa již přes tři čtvrtiny veškeré výroby obuvi Československa. Kromě ní rozšiřovala produkci o další technicky náročný sortiment. Začala vyrábět pneumatiky, hadice, řemeny, podlahoviny a dopravní pásy. Počet zaměstnanců stoupal, i když firma zavedla v té době nevídanou věc: pětidenní pracovní týden. Ve Zlíně se začaly vyrábět i letadla, která měla údajně velmi dobrou úroveň. V létě roku 1932, kdy hospodářská krize nutila Baťu přemýšlet o nových odbytištích, bylo létání nejrychlejším dopravním prostředkem. Právě vášeň pro letadla se však stala Tomášovi osudnou. Na cestě do švýcarského Möhlingu, 12. července roku 1932, jeho letadlo havarovalo krátce po startu. Náraz do země nepřežil továrník ani pilot.

PŘEKVAPIVÁ ZÁVĚŤ

O dvacet let starší nevlastní bratr Jan se v užším vedení firmy poprvé objevil po první světové válce. Tomáš Baťa tehdy začal budovat síť vlastních prodejen, Jan měl na starosti filiálku v Americe. Nebyl úspěšný a o rok později už jel do Anglie jen jako obyčejný prodavač. Zde se mu však dařilo lépe a dokonce se na ostrovech oženil. Po návratu se mu dařilo i ve Zlíně a koncem dvacátých let už byl jedním z ředitelů Baťovy továrny. V té době ještě nikdo netušil, že to je teprve začátek jeho továrnické kariéry. V závěti, kterou notář otevřel už druhý den po tragické havárii letadla, ho bratr Tomáš pověřil vedením Baťových závodů a firmu mu zároveň odkázal. Přímým dědicům, vdově Marii a tehdy osmnáctiletému synovi Tomášovi, za ni měl do roka zaplatit padesát milionů korun. V závěti bratr zdůraznil, že od Jana očekává vedení firmy v duchu jeho odkazu. „Základní podmínkou prospívání našeho závodu je, abyste se nedomnívali, že závod je jen váš a pro vás,“ vzkázal pozůstalým. I když Jan převzal Baťovy závody v době celosvětové krize, dokázal se s ní vyrovnat a závazek vůči dědicům rovněž zaplatil. Firmu dál rozšiřoval a staral se i o rozvoj města. Do Zlína pozval slavné architekty v čele s Francouzem Le Corbusierem a začal znovu stavět. Historici se shodují, že v roce 1938 zaznamenaly Baťovy závody největší rozkvět. Firma Baťa zaměstnávala ve Zlíně iv zahraničí celkem 105 tisíc lidí.

KOLABORANT, NEBO ZACHRÁNCE?

V červnu 1939, krátce po obsazení Československa, odjel Jan Baťa do New Yorku a bylo jasné, že tam již zůstane. Zakládá kanadskou továrnu a továrnu v americkém Belkantu. V Americe však má opět problémy. Naráží na odpor místních úřadů, nešťastně bojuje s konkurencí. Dokonce i čeští krajané mu vyčítají, že zaměstnává emigranty načerno. Američané ho obviňují, že nevystoupil proti nacismu a jeho jméno se objevuje na černé listině spojenců. Když mu úřady v roce 1941 odmítly prodloužit vízum, stěhuje se do Brazílie, kde zakoupil velké pozemky a budoval také místní filiálku. Janu Baťovi později ublížilo, že se na černou listinu dostal i ve Velké Británii. Někteří historici tvrdí, že to bylo kvůli odmítavému postoji k podpoře exilové vlády Edvarda Beneše. Jiné prameny připomínají, že Jan Baťa jednal před válkou o obutí britské armády. V centrálním evropském skladu v Holandsku měl 600 tisíc párů pracovní obuvi, která by se skvěle hodila každé armádě. Jan jako obchodník moc dobře věděl, že vojenských bot je nedostatek a vyjednával o ceně. Bohužel příliš dlouho a holandské sklady mezitím zabrali a zkonfiskovali Němci. V příběhu Jana Bati je dodnes mnoho neznámých. Po válce byl obviněn z kolaborace, přestože ho Američané už v průběhu války z černé listiny vymazali a nejbližší spolupracovníci - ředitelé zlínské továrny dosvědčili, že se díky němu řada lidí včas dostala z okupovaného Zlína. Ve Zlíně se továrny musely podřídit vojenské výrobě. Do rukou N ěmců tehdy nepřešly hlavně díky tomu, že Jan fiktivně přesunul vlastnictví akcií na „nezávadné“ osoby - na vdovu Marii a zlínské ředitele firmy. Roku 1945 byly závody podřízeny národní správě. Na podzim byl Jan Antonín Baťa obviněn z kolaborace a Rudé právo ho označilo za nacistu. Prezident Beneš podepsal roku 1945 dekret o znárodnění podniku. Při soudním přelíčení roku 1947 bylo Janu Baťovi vyčítáno zařazení firmy na černé listině, neposkytnutí podpory exilové vládě a také plánovaný odsun Čechů do Patagonie, na kterém se měl dohodnout s říšským kancléřem Göringem. I když německé archivy toto poslední obvinění neprokázaly, byl Baťa v nepřítomnosti odsouzen k 15 rokům vězení a ztrátě majetku.

SOUDNÍ DOHRY

Další soud přišel hned poté. Tomáš Baťa mladší a vdova Marie přišli s obviněním, že je Jan Baťa připravil o dědictví. Neprávem si podle nich přivlastnil akcie švýcarské společnosti Leader, která od roku 1931 fungovala jako mateřská společnost Baťova zahraničního koncernu. Jan nařčení příbuzných odmítl, ale soud v N ew Yorku nakonec prohrál. Nad firmou Baťa tak ztratil kontrolu a prakticky celou už ji řídil jen Tomáš Baťa mladší, který se za války stal kanadským občanem a později ředitelem nové továrny v Batawě. Jan Baťa pak rozjel v Brazílii několik výrob naráz a pustil se ido dalších finančních rizik. Zapomněl ale, že už nemá finanční zázemí celého koncernu se stotisícovkou zaměstnanců. Mezitím přišel o další podíly v původní firmě. Roku 1962 se vzdal všech nároků na akciový kapitál společnosti Baťa. Umřel v roce 1965 v Brazílii. Dnešním sídlem firmy Baťa je kanadské Toronto. Továrny ve Zlíně byly téměř po sto letech od svého vzniku zavřeny. V opuštěném areálu většina budov chátrá, boty už tam vyrábějí jen menší firmy. Celkem několik desítek tisíc párů za rok.

Obchodní dům

Zlínská čtvrť Zálešná

Baťova krajská nemocnice

Areál dřívějších Baťových závodů

Vila Tomáše Bati

Obchodní akademie Tomáše Bati

Profit na vlastní uši

Chcete slyšet Profit na vlastní uši? Ekonomický magazín Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu ve spolupráci s Profitem přináší zprávy z podnikatelského prostředí. Každé pondělí a pátek vysílají jeho redaktoři od 9.15.

Záznam ve formátu mp3 si můžete stáhnout zde.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče