S Obamou k Marťanům

12. března 2009, 12:55 - Karel Zaoral
12. března 2009, 12:55

Cesta k sousedovi je drahá, zisk však bude větší

Být šéfem NASA není zrovna jednoduchý job. Z jedné strany na člověka házejí shnilá rajčata globální oteplenci a environmentalisté, z druhé strany na paty šlape armáda vědců, vztekle chřestících papíry s grantovými žádostmi. Jak se blíží konec fiskálního roku, je nejvyšší čas proběhnout touto uličkou a vydat se do Kongresu žadonit o další peníze na rozvoj. A pokud se něco nepovede přesně podle představ politiků, znamená to prakticky okamžitý vyhazov. Souběžně s tím je třeba se jednou za čas vyrovnat s výsledky voleb. Od konce studené války je to jako na houpačce, starší Bush byl kosmickému programu nakloněný, Clinton ne. Mladší Bush verbálně ano, ale vesmírofilem se stal jen proto, aby odpoutal pozornost od Iráku. A konečně současný Obama. Také ano, avšak pro změnu svým hurá stylem.

Měsíc
Zrovna to vypadá, že na Měsíc se lidé podívají v blízké budoucnosti určitě a na Mars možná. K čemu je na Měsíci člověk, když jeho práci dokáže zastat technika, je ovšem otázka za miliardy dolarů. Nebude lépe ušetřit za pilotované lety a držet se automatických či ze Země řízených strojů? Na druhou stranu, pokud se alespoň v tomto století hodláme poohlédnout po sluneční soustavě, budeme potřebovat stálou základnu na Měsíci. A tu bez přispění lidských rukou postavit nepůjde.
NASA už v roce 2004 rozhodla, že rokem 2010 končí raketoplány a nahradí je nová technologie. Jak už to tak bývá, nová technologie má nejméně pět let zpoždění, a máme problém Houstone. Jak se dostat k mezinárodní vesmírné stanici bez použitelného dopravního prostředku? Pět let chodit s prosíkem za Rusy, to by politici nepřekousli, nehledě na to, že Rusové by si samozřejmě nouze svých soupeřů řádně užili. Čína, to je představa ještě absurdnější, a o Evropě se nemá cenu bavit. Než ESA vyšle svým vlastním prostředkem někoho alespoň na oběžnou dráhu, budou Američané s Rusy na cestě k jiné planetární soustavě.
Takže řešení se nabízí jediné – prodloužit životnost raketoplánů o pět let. A tudíž ředit peníze na provoz zastarávajících shuttlů s financemi určenými původně na vývoj nové generace dopravního prostředku. Systém Orion, který pravděpodobně nabere další zpoždění, bude k dispozici po roce 2015. Kdy, to je dáno ochotou Kongresu utrácet peníze. Konkrétně jde o nejméně 110 miliard dolarů, což je po započtení vlivu inflace zhruba padesát procent nákladů na projekt Apollo v šedesátých letech. Úspora je logická, mnoho zařízení je už vyvinuto a prakticky se bude jen vylepšovat.

Mars
Za předpokladu, že se Orion osvědčí, lze pohledět na Mars nikoliv zasněným, avšak již přesně hodnotícím okem. Dalších dvacet let po znovudobytí Měsíce je zhruba adekvátní doba na přípravu pilotované mise k Marsu – samozřejmě za předpokladu, že se cestou na Měsíc kosmonauti nesrazí s návštěvou Klingonů, která by jim celá říčná z blízkého setkání předala balíček technologií pětisetletého náskoku.
Stanovit rok, kdy by mise měla odstartovat, jak to Bush s Obamou udělali, je v případě letu na Mars jen zbožným přáním (anebo už tu ti Klingoni byli a tají se to). Dodnes není ani určena metoda, zda expedice ponese vše s sebou, nebo využije tamních zdrojů pro výrobu kyslíku a metanu. Kolik členů bude expedice mít? Jak dlouho by na Marsu měli setrvat přímo na planetě a jak dlouho na oběžné dráze? A bude planetolet pohánět chemický motor, nebo jiná, progresivnější technologie, jako například jaderný pohon, iontové motory? To vše ovlivňuje nejen na načasování mise, ale také náklady.

Proč tam vlastně chceme
Na Marsu už úspěšně přistálo pět automatů z celkových šesti. Náklady na jejich vypuštění jsou v poměru s pilotovanou misí zanedbatelné. Chtělo by se říci, že pilotované lety jsou nesmyslným vyhazováním peněz, jenže prostředky na meziplanetární turistiku pár vyvolených jedinců jsou ve skutečnosti nesmírně výnosnou investicí. Současná civilizace stojí a padá na kosmickém závodu z padesátých let minulého století. Kamkoliv pohlédneme, válí se tam něco, co je produktem soupeření demokracie a komunistů o vesmír. Od zubního kartáčku, jehož ušlechtilé plasty by pro tak specifické použití nikoho ani nenapadlo vyvíjet, přes mobilní telefon, který soupeření o Měsíc vděčí za miniaturizaci elektroniky, počítače, mikrovlnné trouby, stabilizátor fotoaparátu, pěnové matrace, na které drží copyright NASA, až po joystick herní konzole. Solární články, předpovědi počasí, satelitní televize a komunikace, tepelné izolace, palivové články, suché zipy, detektory kouře, moderní materiály typu karbonových kompozitů. A něco kosmického se jistě najde i na záchodovém prkénku. Padesát miliard dolarů, které Spojené státy investovaly do závodu v dobývání vesmíru, se naší civilizaci vrátilo už tisíckrát, a to nebereme v potaz technologickou a finanční likvidaci ruských komunistických neřádů.

Liftboy ve skafandru
Arthur C. Clark, člověk, který jako první navrhl principy satelitní komunikace už po druhé světové válce, v jedné své knize popisuje element tak výjimečný, že máloco rozděluje lidi spolehlivěji na příznivce a odpůrce. Takzvaný vesmírný výtah sice jako první navrhnul ruský génius Ciolkovskij, avšak teprve Clark myšlenku rozvinul a popularizoval natolik, aby se jí vědecká obec začala vážněji zaobírat.
Princip je jednoduchý. Stanice umístěná na geostacionární dráze (oběžná dráha, která má stejnou úhlovou rychlost jako jí nejbližší bod na povrchu Země) odvine lano směrem k povrchu země. Současně se opačným směrem vytáhne kousek výš protiváha, takže celé to vypadá jako metronom. K lanu se připojí výtah, poháněný energií, kontinuálně vyráběnou na zemi. Přínos je až magický, doprava tuny materiálu kamkoliv od nízké oběžné dráhy až po geostacionární přijde ve srovnání s chemickými motory poháněnou raketou na zlomek ceny. Odpůrci projektu mají samozřejmě tisíc oprávněných výhrad, týkají se materiálu lana výtahu, ale i kosmického smetí kolem Země. Materiál už ale existuje, japonský profesor Sumio Iijima ještě v poslední dekádě minulého století objevil speciální formu prostorové konfigurace uhlíku – po přírodním grafitu a diamantu a prvních umělých fullerenech (po architektovi Fullerovi nazvané uzavřené struktury z atomů uhlíku, připomínající v detailu stropy gotických katedrál, jinak charakteristické makromolekulami ve tvaru ragbyového míče) světlo světa spatřily takzvané uhlíkové nanotrubky. Materiál požadované vlastnosti lana několikanásobně předčí, je šedesátkrát pevnější v tahu než ocel a jeho hustota jen lehce převyšuje hustotu vody. Pro výtah z Měsíce na jeho stacionární oběžnou dráhu dostačují už dnes běžné látky jako kevlar či vlákno M5. Přínos této technologie v praxi by byl nezměrný. Cesta na oběžnou dráhu by se smrskla na úkon typu letu z Prahy do Frankfurtu. Tyto výtahy by byly doslova branou lidstva do celé sluneční soustavy.

Text k foto:
Obama jen hoří.
Jako senátor před dvěma roky vyhrožoval, že měsíční dobrodružství zatrhne ve prospěch plánu dovzdělávání pologramotných. Coby kandidát na prezidenta už radil NASA, jak se znovu stát ikonou pro mladé. A nyní, kdyby to šlo, vyrazil by na Mars osobně a nejpozději zítra.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče