Rychlé řešení, nebo rychlý konec

09. prosince 2011, 18:00 - Tomáš Plhoň
09. prosince 2011, 18:00

Evropská krize

Další „historický“ a „totálně přelomový“ summit je za námi. Evropská unie zůstane stejná, a přece úplně jiná. Jak řekla německá kancléřka Merkelová, byly položeny základy „fiskální unie“. To ale není tak docela pravda. Zavedením přísných rozpočtových pravidel (deficit pod 0,5 procenta HDP, při nárůstu nad tři procenta má následovat zavedení sankcí), které budou muset jednotlivé země dodržovat, se celý kontinent posouvá na naprosto neprobádané území. Málokterý suverénní stát má ve vlastních zákonech tak přísná omezení, ostatně ani samotní Němci je v minulosti nebyli schopni dodržovat. Možná tedy vzniká něco historicky bezprecedentního, co by teoreticky mohlo fungovat a na pohled také dobře zapadat do nastupující nové éry „postdluhové“. Nenechme se ale zmást tím, že by mělo jít hlavně o jakési účinné řešení celé krize. Evropští politici v praxi jen využili tlaku, aby dál integrovali unii (zatím bez Velké Británie, která ovšem vždycky v podobných situacích po několika letech změnila názor). Součástí dohody je sice urychlení fungování evropského stabilizačního mechanismu (ESM), který i se souběžně fungujícím záchranným fondem bude disponovat 500 miliardami eur, to ale bude sotva stačit. Na potápějící se Titanic plný dluhů už kromě Řecka, Itálie, Španělka a Portugalska totiž jednou nohou nasedly také Francie a Belgie (úroky z jejich dluhopisů začaly dramaticky narůstat), nemluvě o předluženém bankovním sektoru. Aby se odvrátila ekonomická zkáza, jež stále hrozí v řádu týdnů (například Itálii čeká v lednu masivní splátka dluhopisů), je nutné plné zapojení Evropské centrální banky. Ta by měla začít v neomezené míře odkupovat vládní dluhopisy pomocí nově natištěných peněz, čemuž se zatím zuby nehty bránili hlavně Němci. Není to od nich až tak nepochopitelný postoj. To, co se po ECB žádá, už sice v minulosti provedl například americký Fed, ten ale při takzvaném „kvantitativním uvolňování“ může důvěřovat vládě. ECB má proti tomu se sedmnácti denně se obměňujícími kabinety eurozóny velmi ambivalentní vztah. Vzpomeňme si, jak celá krize začala: vyšlo najevo, že Řecko falšovalo údaje o svém rozpočtu. Celé to vlastně není zase tak složité, více než o cokoli jiného jde o elementární lidskou důvěru. Pokud má skutečně závěr uplynulého summitu, včetně jednoho z nejzásadnějších integračních kroků v historii unie, k něčemu být, potom hlavně k odblokování ECB. Většina států eurozóny a spolu s nimi pravděpodobně několik dalších (do klubu váhajících se zařadila také Česká republika) se v rámci dohody vzdají další podstatné části své solidarity. Mysleme si o tom, co chceme, ale ECB (na pokyn Němců) už zkrátka musí jednat. Jinak velmi brzy nebude co integrovat ani dezintegrovat.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče