Ruská stopa

11. listopadu 2011, 12:41 - Libor Dvořák
11. listopadu 2011, 12:41

Soudí se v Londýně, ale začalo to v Moskvě. Jde o majetek z divokých let ruské privatizace

Souboj oligarchických titánů – tak bychom mohli asi nejlépe a nejvýstižněji pojmenovat to, co se v posledních týdnech děje (a podle důvěryhodných informací nejméně do konce roku dít bude) před Vrchním soudem v Londýně. Obě strany soudní pře nepředstavuje nikdo jiný než ruští miliardáři Boris Berezovskij a Roman Abramovič. Předmětem sporu je maličkost – necelých šest miliard dolarů (asi 110 miliard korun), které Berezovskij po Abramovičovi požaduje za nedodržení partnerských a spolumajitelských práv ke společnosti Sibněfť. Berezovskij tvrdí, že v roce 2000, kdy se dostal do nemilosti tehdy nového prezidenta Vladimira Putina, byl nucen prodat svůj podíl v Sibněfti hluboko pod cenou a že nyní žádá, aby mu jeho někdejší přítel vzniklou škodu zaplatil. Abramovič se naopak zapřísahá, že Berezovskij podílníkem v Sibněfti nikdy nebyl a že jejich „obchodní styky“ se omezovaly na tzv. kryšu, tedy silové či mocenské krytí, bez něhož se v ruských devadesátých letech neobešlo žádné, především oligarchické podnikání. Jeden o druhém dnes mluví jako vyděrači či vymahači. O nějakém někdejším přátelství prý nemůže být řeč.

Začíná s Mercedesem

Jakkoli by se mohlo zdát, že jde o klasickou velkopodnikatelskou rvačku o fantastické peněžní částky, podhoubí celého tohoto velmi okázalého případu je historicko-politické a vyplývá z vývoje kontaktů, které oba muži udržovali a udržují s bývalou a současnou ruskou státní mocí. Abychom pochopili, v čem je jádro pudla, bylo by asi dobré popsat životní pouť obou podnikatelů, pohádkově zbohatlých v dobách divoké ruské privatizace z počátku devadesátých let minulého století.
Původním vzděláním matematik Boris Berezovskij, který má dva vysokoškolské tituly – z Vysoké školy lesnické a z Moskevské státní univerzity – a byl dokonce členem-korespondentem Ruské akademie věd, je jednou z nejvýraznějších a zároveň nejproblematičtějších osobností ruského podnikatelského i politického života těsně postsovětských dob. Začínal podobně jako jiní slovutní představitelé ruského světa oligarchů už za perestrojky. A tady je alespoň stručný výčet jeho podnikatelských aktivit.
V roce 1989 založil společnost LogoVAZ, která se původně zabývala prodejem automobilů značky VAZ stažených ze zahraničních autosalonů. Rusko-americký novinář Paul Chlebnikov, zavražděný za nejasných okolností, ovšem ve své knize Kremelský kmotr aneb Dějiny rozkradení Ruska připomíná, že o dva roky později, ještě před zánikem Sovětského svazu, společnost LogoVAZ získala statut oficiálního dovozce automobilů Mercedes Benz. Berezovskij se v LogoVAZ stává největším akcionářem a přes tuto jeho firmu, vlastněnou také lidmi z managementu automobilky v Togliatti, probíhá veškerý prodej z továrny na výrobu osobních vozů, jež byla v té době nejmodernější v celém Sovětském svazu a poté v Rusku. V letech 1994 až 1997 stál Berezovskij v čele poněkud imaginární Všesvazové automobilové aliance, která záhy ztroskotala, když ovšem předtím dokázala získat desítky milionů dolarů státních i jiných finančních subvencí.

Přes vrchol k nemilosti

Mnohem podstatnější pro Berezovského další kariéru byl v lednu 1995 významný podíl na přebudování bývalého Prvního kanálu sovětské televize ve Veřejnou ruskou televizi, která se však veřejnoprávní v evropském slova smyslu nikdy nestala. Berezovskij je ve staronové televizi ORT členem Rady ředitelů. Téhož roku se stává akcionářem Moskevské nezávislé mediální korporace TV-6, v roce 1999 kupuje Nakladatelský dům Kommersant (vydávající četné a často dodnes nejvlivnější listy jako stejnojmenný Kommersant, Nězavisimaja gazeta a další), a vytváří tak jednu z nejmocnějších ruských mediálních říší. Od roku 1996 je, pravda, také členem Rady ředitelů již zmiňované Sibněfti, ale mocensky je pro něj důležitější jeho mediální království, které se mu za Putinova panování nakonec stalo osudným.
Ve stejné době se na politické scéně ocitá v roli tajemníka mocné Bezpečnostní rady Ruské federace. Kombinace politické, podnikatelské a mediální moci z něj v druhé polovině 90. let činí jednoho z vůbec nejmocnějších mužů Ruska: V roce 1996 jako člen tzv. sedmioligarštiny pomáhá do čela státu na druhé prezidentské období Borisi Jelcinovi, proniká do jeho rodiny politické i soukromé a ke konci desetiletí je bezesporu krkem, který otáčí hlavou. V tomto případě hlavou státu. V druhé polovině 90. let je moc několika málo ruských oligarchů skoro bezmezná. Ihned po odchodu Borise Nikolajeviče z politické scény a nástupu Vladimira Putina je ale Berezovskij ze svých mocenských pozic velmi rychle odstraněn a podobně jako jiný majitel mimořádně vlivného mediálního impéria, Vladimir Gusinskij, donucen k prodeji většiny svého majetku a k odchodu do britského exilu, kde se v roce 2003 stává politickým azylantem. Doma v Rusku byl v nepřítomnosti odsouzen k několika trestům – kupříkladu za vytunelování Aeroflotu i za další údajné delikty, jejichž dokazování bylo ostatně mnohem věrohodnější než třeba v kauze společnosti Jukos a Michaila Chodorkovského – a Ruská federace po britské vládě vytrvale žádá jeho vydání.

Zdatný mladík

Také Roman Abramovič pochází ze židovské rodiny a má za sebou velmi pohnuté dětství: když mu bylo půldruhého roku, zemřela mu při nelegálním potratu matka. O další dva roky přišel v důsledku průmyslové havárie i o otce, a od čtyř let tedy postupně vyrůstal u dvou strýců. Nepříliš šťastné dětství je možná důvodem, proč později tak tíhne k luxusu – nakupuje drahé nemovitosti, vlastní flotilu pěti luxusních jachet a v neposlední řadě i soukromý Boeing 767.
Vysokoškolské vzdělání na rozdíl od svého vědecky graduovaného soka údajně nemá, ale to neznamená, že by si v podnikatelské sféře „divokých devadesátých let“ nepočínal stejně zdatně. Na konci perestrojky se nejdřív pustil do malého podnikání. Zpočátku to byla dokonce výroba, ale velmi rychle se přeorientoval na zprostředkovatelské a obchodní operace. Díky rychlému rozvoji svých schopností, ale především kontaktů (sblížil se s Berezovským i s oběma rodinami Borise Jelcina) se postupně propracoval až k vytvoření a vlastnictví ropné společnosti Sibněfť.
Ta začíná vznikat počátkem roku 1995, kdy tehdy teprve osmadvacetiletý Abramovič společně s Berezovským zahajují práce na společném projektu velké ropné společnosti, která velmi rychle (ostatně s požehnáním Borise Jelcina) vznikla na bázi těžebního giganta Okťabrskneftěgaz a Omské ropné rafinerie.

Společně za Sibněfť

V letech 1995 až 1997 oba „projektanti“ využívají svých vlastních, již dříve vytvořených subjektů, a nakupují akcie právě vytvořené Sibněfti buď přímo, anebo přes dceřiné společnosti svých firem. Tyto neprůhledné transakce vedly k nahromadění akcií v rukou několika málo akcionářů. V roce 1998 Státní kontrolní úřad, který později prováděl prověrku privatizace Sibněfti, označil způsob tohoto procesu za „krajně rozmařilý a neefektivní“. Privatizátorům se však naprosto nic nestalo – však taky tehdy patřili ke „kremelské rodině“. Ostatně šéf Jelcinovy ochranky generál Alexandr Koržakov označoval v té době i později Abramoviče za „pokladníka domácnosti Borise Nikolajeviče“. Oba muži, kteří se teď v Londýně soudí, tedy v této době jak mocensky, tak v byznysu drží pospolu a podstatný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zatímco mediální magnát Berezovskij je i mediální hvězda, tichý a nenápadný velepodnikatel Abramovič dlouho nedává sdělovacím prostředkům v plen nejen sebe pro účely rozhovorů, ale dokonce ani své fotografie…

Zajímavé je, že na přelomu minulého a tohoto století došlo k nejméně dvěma pokusům o sloučení Sibněfti a Jukosu, ale to se nikdy nerealizovalo. V roce 1998 byly údajně na překážku osobní ambice vůdčích osobností obou gigantických těžařských firem, v roce 2003 pak další pokus o fúzi zhatil osobně Abramovič, protože si velmi dobře uvědomoval, do jakých problémů se dostal Michail Chodorkovskij a k jakým koncům to všechno může dospět. Své peníze pak Abramovič v témže roce vložil do slavného, ale katastrofálně zadluženého britského fotbalového klubu Chelsea. Stálo to hned při koupi i v dalších letech opravdu hodně, ale ve srovnání s osudem Chodorkovského to byla cena vskutku mizivá. Navíc byla jistě příjemnější než léta, která bývalý šéf Jukosu už od osudového roku 2003 strávil po věznicích a v krasnokamenském lágru poblíž čínské hranice. A ještě stráví…

Rozdílná taktika

Za zmínku jistě stojí i okolnost, že ve stejné době, kdy se naplno rozbíhá tragédie Michaila Chodorkovského a Jukosu, je prověřováno i hospodaření Sibněfti a dalších Abramovičových firem. Také on je viněn z krácení daní a nedoplatek činí jednu miliardu dolarů. Ten je pak v tichosti snížen na třetinu a dnes už je dávno uhrazen…
Není divu: v prosinci 1999, tedy přesně v okamžiku, kdy Jelcin se moci vzdává a Putin se jí definitivně chápe, se Abramovič stává poslancem Státní dumy za Čukotský volební okruh č. 223. O rok později na tomto dálněvýchodním klimaticky velmi drsném poloostrově vítězí v gubernátorských volbách. Získává přes 90 procent hlasů, ale pak víceméně za „vlastní“ peníze staví tento zbědovaný region na nohy. Jeho volba je jasná – zatímco Chodorkovskij se snaží své ropné impérium internacionalizovat a zbavit ho tak závislosti na Putinově autoritářském státu, Abramovič se rozhoduje nejít hlavou proti zdi a raději tomuto státu platí nepovinně povinné desátky – stejně jako je v předešlém desetiletí platil Jelcinovu emisarovi a zároveň svému příteli a v podstatě společníkovi Berezovskému. V této souvislosti se sice uvádějí různá čísla, ale nejspíše skutečně šlo o stamiliony dolarů. Schéma tedy zůstává skoro, či dokonce úplně stejné: plátce je jednoznačně týž a rozdíl je jen v tom, komu je všimné či, chcete-li, „kryšu“ třeba platit. Ačkoliv ani to není pravda – vždy se platí tomu či těm, v jejichž rukou je momentálně nejvyšší ruská státní moc.
Ať už ve sporu obou mužů, kteří dnes proti sobě stojí u soudu v Londýně, padne jakýkoli verdikt, fandit bychom neměli ani jednomu z nich. Jsou to lidé, jejichž pohádkové majetky jsou zaplaceny bídou desetimilionů Rusů, na které si dnes nevzpomene nikdo. A přispěli k tomu, že je jejich země odkázána na libovůli muže, který bude (pokud se nestane něco nepředvídaného) Rusku vládnout do roku 2024. Jsou to koneckonců lidé, kteří Vladimiru Putinovi svým počínáním v ruské politice a ruském byznysu k jeho všemocnosti dopomohli.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče