Rudolf Jedlička: Dobrodinec v bílém plášti

17. června 2011, 04:15 - Robert Šimek
17. června 2011, 04:15

Jméno českého lékaře Rudolfa Jedličky je dnes spojené hlavně se založením známého ústavu pro tělesně postižené. Byl ale také významným chirurgem a rentgenologem. V Praze-Podolí vybudoval počátkem 20. století jednu z nejmodernějších klinik v Evropě – dnešní Ústav pro péči o matku a dítě.

Foto: Wikipedia.cz

Podle pamětníků byl Rudolf Jedlička takřka ideálním typem chirurga – lékařem cítícím s pacienty, který se je snaží ušetřit od bolesti, uzdravit je, pomoct jim. Byl neúnavný, neznající odpočinek ani překážky, ukázkový příklad workoholika. Své profesi obětoval veškerý čas a také osobní život. Pracoval na poliklinice, měl praxi v pražské Příčné ulici, přednášel studentům, psal odborné práce, jezdil na lékařská sympozia. Pouze o víkendech relaxoval v Krkonoších na své vile v Novém Světě. Společnost mu tam dělala dlouholetá partnerka, sálová sestra Alexandra Marie Herfertová. Vzít si ji pro velké pracovní vytížení stihl až těsně před svou smrtí.

Skalpel, prosím

Narodil se roku 1869 v Lysé nad Labem v rodině obvodního lékaře, pozdějšího zdravotního rady Michaela Jedličky. Měl devět sourozenců, dospělosti se ale dožilo jen pět dětí. O jeho budoucím povolání nicméně nikdo nepochyboval. Odmala projevoval velký zájem o přírodní vědy, po studiu na obecné škole proto nastoupil na německé gymnázium na Malé Straně, později přešel na české Akademické gymnázium. Byl velmi zvídavý a precizní, o čemž svědčí například jeho dochované poznámky o termodynamice.

Po maturitě, kterou úspěšně složil v červenci 1889, se přihlásil na lékařskou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity, kam byl zapsán 15. října téhož roku. I zde byl výrazným studentem a spolu s budoucími lékaři Studničkou, Herfortem, Mrázkem, Němcem a Sulcem vytvořili biologický a histologický kroužek. Především se zde ale setkal s profesorem Karlem Maydlem, průkopníkem nových směrů v chirurgii. Byl jím ovlivněn natolik, že se definitivně rozhodl stát se chirurgem. Profesor Maydl si nadaného studenta brzy oblíbil a začal z něj vychovávat svého nástupce. Po promoci roku 1895 tak Jedlička zamířil přímo na Maydlovu chirurgickou kliniku. Stal se profesorovým asistentem a proslul jako velmi talentovaný a zručný operatér. Nebránil se přitom ani moderním směrům, proto ho brzy nadchl nový objev Wilhelma Conrada Röntgena, takzvané paprsky X.

Tesařův hřebík

Röntgen zveřejnil své výzkumy roku 1895 a Přírodovědná a lékařská společnost hned v následujícím roce uspořádala přednášku v Brně, na níž o novém objevu referoval. Přítomná komise ovšem konstatovala, že záření nemá žádné praktické využití a teprve daleká budoucnost možná přinese nějaké jeho uplatnění. První rentgenový přístroj v Čechách proto nebyl umístěn v nemocnici, ale v pražském hotelu U Černého koně v ulici Na Příkopě, kde si zákazníci mohli jen tak pro zábavu prohlížet vlastní kostru. Hoteliér Antonín Cífka byl totiž velmi podnikavý a nevynechal žádnou příležitost k obveselení hostů. Chodila k němu vybraná klientela a zájem o novou atrakci byl obrovský.

I Jedlička do podniku občas zašel, ovšem spíš ze studijních důvodů – od počátku přemýšlel, jak by se dalo nového vynálezu využít v medicíně. Nakonec mu pomohla náhoda i trocha štěstí. V lednu 1897 totiž na Maydlovu kliniku přivezli tesaře, který nedopatřením spolkl kovový hřeb. Jedlička nezaváhal a pacienta převezl rovnou do Cífkova hotelu. Tam mu zrentgenoval žaludek a podle snímku pak předmět vyoperoval.

Tento úspěch přesvědčil zpočátku nedůvěřivého profesora Karla Maydla, aby Röntgenův přístroj dovolil instalovat i na klinice. Částku 4 000 zlatých nakonec zaplatilo ministerstvo školství, fotografické materiály kupoval ze svého platu sám Jedlička. O dva roky později už publikoval první vědeckou práci, která se opírala právě o rentgen. Nadšení pro novou technologii se mu ale později i vymstilo. Vinou záření, proti kterému se nijak nechránil, přišel postupně o tři prsty levé ruky. Hendikep ovšem dokázal překonat a pomocí speciální pinzety operoval jako dřív.

České Mayo

Na přelomu 19. a 20. století podnikl Jedlička řadu studijních cest po Evropě. Ve dvaatřiceti se stal docentem a po Maydlově předčasné smrti roku 1903 pak kliniku rok vedl. Vše nasvědčovalo tomu, že se stane jejím přednostou. Zákulisními intrikami, v nichž hrála roli i politika, ale vídeňské ministerstvo jmenovalo do funkce Otakara Kukulu. Zklamaný Jedlička kliniku opustil a otevřel si vlastní praxi. Současně byl jmenován přednostou chirurgického oddělení pražské polikliniky. Věnoval se problematice žaludečních vředů a roku 1904 vydal i monografii o jejich léčbě. Jako operatér ale nebyl už tak vytížený, což nesl nelibě. Brzy proto začal uvažovat o vybudování vlastního léčebného ústavu.

Nemocní tehdy mohli volit jen mezi nepříliš lákavou veřejnou nemocnicí a klinikou specializovanou převážně na chirurgii. Zvláště majetnější pacienti a rodičky proto raději zůstávali v leckdy nevyhovující domácí péči. Jedlička si byl tohoto stavu dobře vědom a správně odhadl, že jeho budoucí ústav musí být komfortnější než veřejné nemocnice a méně specializovaný než kliniky. Chtěl také, aby ho mohli k léčbě svých pacientů využívat praktičtí lékaři, a uvažoval o systému, kdy by mohli být v sanatoriu ošetřováni nemajetní nemocní jen za režijní náklady. Inspiraci hledal v zahraničí, konkrétně ve Spojených státech. Zřejmě nejvíce ho ovlivnila návštěva nemocnice St. Mary v Rochesteru v Minnesotě (dnešní klinika Mayo). Povšiml si jejího obsáhlého vědeckého zázemí i toho, že platby bohatších pacientů jsou stanoveny tak, aby z nich bylo možné poskytovat určitý objem zdravotní péče pro nemajetné. Stejný systém tedy naplánoval i pro své budoucí sanatorium.

Rudolf Jedlička (1869–1926)

Narodil se 20. února 1869 v Lysé nad Labem. Vystudoval českou lékařskou fakultu v Praze a roku 1895 se stal asistentem na chirurgické klinice profesora Maydla. Roku 1901 byl jmenován docentem, ústav ale brzy opustil a založil si vlastní praxi.

Proslul využitím nových operačních technik a stál také u zrodu samostatné české rentgenologie a radiologie – prosazoval diagnostiku a léčbu pomocí rentgenových paprsků při léčbě nádorů. Roku 1913 založil v Praze ústav pro tělesně postižené děti a o rok později otevřel také Pražské sanatorium v Podolí. Stal se profesorem chirurgie, rentgenologie a prvním přednostou II. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy. Zemřel 26. října 1926.

Do Podolí, do léčebny

Záměr vybudovat kliniku prozíravě tajil až do doby, než se mu na jaře roku 1909 podařilo v Podolí přímo pod Vyšehradem objevit vhodný pozemek, asi čtyřhektarovou zanedbanou zahradu. Protože si uvědomoval, že jeho vlastní finanční prostředky na výstavbu sanatoria stačit nebudou, s žádostí o peněžité vklady do budoucího podniku se obrátil na ty, které znal nejlépe – na kolegy z univerzity a praktické lékaře. Nabízená investiční příležitost je zaujala a už 9. července 1909 se podařilo shromáždit 240 tisíc korun a vyhlédnutý pozemek zakoupit. Dalším krokem bylo 24. října 1909 založení obchodní společnosti „Pražské sanatorium“, jejímž největším podílníkem byl Rudolf Jedlička.

Základní představa o sanatoriu byla jasná – kromě obecné chirurgie se v něm měly provádět operace gynekologické, porodnické, oční, ušní a krční a také měla být pacientům poskytována navazující péče fyzikální a dietoterapeutická, podobně jako v lázních. Počítalo se nejen s hospitalizacemi, ale i s ambulantní léčbou. Pacienti měli být podle své majetkové situace rozděleni do tří platebních tříd a vybavení sanatoria mohli využívat i praktičtí lékaři k léčbě vlastních pacientů.

Konkrétní podobu ústavu navrhl známý český architekt Rudolf Kříženecký, který počítal s kapacitou 120 pacientů. Stavby se roku 1912 ujala společnost Nekvasil a během dvou let vyrostlo v Praze sanatorium, kterému se nemohlo rovnat žádné podobné zařízení v Evropě. Kupodivu se nekonalo žádné slavnostní otevření. Historické záznamy jen stroze konstatují, že 29. května 1914 byl přijat první pacient.

šance pro každého

Jedlička se ale, jak bylo jeho zvykem, nevěnoval jen jedné činnosti. V letech 1912 až 1913 se například aktivně zúčastnil první balkánské války. Z vlastních prostředků vypravil chirurgickou skupinu, v jejímž čele tři měsíce zadarmo pracoval v bělehradské vojenské nemocnici. Jeho tým odoperoval celkem 1 788 raněných, z nichž jen 38 zemřelo.

Roku 1913 pak Jedlička v Praze na Vyšehradě založil i zařízení, které ho proslavilo nejvíc – ústav pro tělesně postižené děti. Cílem bylo dát hendikepovaným dětem možnost odborného léčení a odborné výchovy k pokud možno samostatnému a plnohodnotnému životu. Ústav zahájil činnost v malém domečku ve dvorním traktu budovy zvané Polsko v ulici V Pevnosti. Ještě před první světovou válkou dům odkoupil a v březnu 1922 byla v již dříve získaném objektu v ulici Na Pankráci otevřena ortopedická ambulance a nemocnice se dvěma operačními sály a 42 lůžky.

Předsedou „Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze“, který ústav provozoval, byl zpočátku sám Jedlička, později ho vystřídal Augustin Bartoš. Oba se zasloužili o věhlas této instituce v době první republiky i o její moderní pojetí. Dobré jméno měly především místní dílny, které se specializovaly na strojní truhlářství, krejčovství, zahradnictví, výrobu ručně vázaných koberců, vyšívání praporů a stuh, šití prádla a výrobu protéz. Že nešlo pouze o místa, kde se chovanci, absolventi či váleční invalidé zabaví, svědčí nejen poptávka, která po výrobcích byla, ale i prestižní ocenění. Ústav se mohl pyšnit nejvyšší cenou Grand Prix, kterou dílna na výrobu ručně vázaných koberců získala roku 1925 na výstavě v Paříži, či stříbrným pohárem z výstavy v britském Exeteru z roku následujícího.

Život je krásný

Profesního vrcholu dosáhl Jedlička roku 1921. Byl jmenován profesorem a přednostou II. chirurgické kliniky, profesuru mu později rozšířili také o rentgenologii a radiologii. On ale cítil, že mu ubývají síly. Vyčerpaný náročným povoláním, neustálým stresem a nezdravým životním stylem (byl silný kuřák), s podlomeným zdravím zaviněným rentgenovým a radiovým zářením proto o čtyři roky později odmítl vést I. chirurgickou kliniku, což byl kdysi jeho velký sen.

V říjnu 1926 prodělal těžký záchvat anginy pectoris. Odpřednášel ještě poslední seminář na fakultě a vyčerpaný se pak nechal převést do své harrachovské vily, kam za ním dorazili nejbližší i kolegové z kliniky. Jeho zdravotní stav se hodinu od hodiny zhoršoval a Jedlička věděl, že už není cesty zpět. S přáteli proto probíral, co bude dál, až na klinice nebude. Od silné bolesti mu pomáhaly už jen injekce morfia. Utrpení nakonec skončilo 26. října večer. Požádal o poslední dávku opiátu, se všemi se rozloučil a po chvilce zvolal: „Kde je to bezvědomí, které jsem očekával?“ O půl desáté pak vydechl naposledy.

Přestože zemřel v pouhých 57 letech, v českém zdravotnictví zanechal nesmazatelnou stopu. Jeho životní filozofii přitom nejlépe vystihují slova, která kdysi pronesl k chovancům svého ústavu: „Není důležité člověku, aby žil dlouho, ale aby byl uspokojen svým způsobem života a šťasten svým konáním. Je-li v tomto štěstí obsažen i kousek štěstí jiných, pak je život krásný.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče