„Rudí“ dosud nevládnou

07. listopadu 2008, 14:20 - Petr Nováček
07. listopadu 2008, 14:20

Příchod komunistů do krajských vlád neznamená pro Českou republiku nebezpečí

Dalo se to čekat! V Moravskoslezském a v Karlovarském kraji přibere ČSSD do „vládní koalice“ komunisty. Ve Středočeském, Libereckém a Plzeňském kraji, na Vysočině a možná i jinde to vypadá na menšinovou vládu ČSSD, jejíž vznik však umožní a bude ji podporovat KSČM. V nelevicových novinách se okamžitě objevily alarmující titulky, že „rudí“ díky ČSSD „už zase vládnou“, byť zatím jen v krajích. Pravda to je, ale jen částečná.
Ustavující zasedání nově zvolených krajských zastupitelstev se dosud nekonala. Nikde nemohl být proto zatím zvolen nový hejtman, jeho zástupci a další členové rady krajského zastupitelstva – to, čemu se říká „krajská vláda“. Zasednou-li v několika „krajských vládách“ dva či tři komunisté a násobek sociálních demokratů, KSČM bude v takovém kraji jen spoluvládnout. I to je však pro Filipovu stranu historický úspěch! O podíl na výkonné moci přišla v červnu 1990 po prvních svobodných volbách. Od té doby o něm jen snila a „přátelé“ KSČM, počítající s její odúmrtí, doufali, že při snění už navěky zůstane. Leč nestalo se!
KSČM sice vymírá, ale stále má dost voličů, aby byla nepomíjitelnou stranou. Čtenář nechť promine pár „suchých“ čísel. V parlamentních volbách v letech 1990, 1992, 1996, 1998, 2002 a 2006 získala KSČM postupně třináct, čtrnáct, deset, jedenáct, 18,5 a 12,8 procenta hlasů reálně od 600 do 900 tisíc voličů. V Senátu měla sice nejvýše čtyři zástupce (1998 až 2000), leč v Evropském parlamentu jich má šest, z českých stran nejvíc po ODS. Problémem komunistů však ani tolik není nedostatek voličů a obdržených mandátů, nýbrž především jejich minimální koaliční potenciál. Jen málokdo je chce do party! V Evropském parlamentu náležejí do okrajové frakce slepené z kuriózních radikálů. V Senátu zastupují KSČM tři mohykáni a nemá proto ani nárok na samostatný klub, s nímž by jako s jednotkou mohli jiní kalkulovat. A v krajích, dokud je ovládala ODS a jižní Moravu lidovci, také zůstávala KSČM „na ocet“! Mimochodem, když už padla zmínka o lidovcích, v menších, zejména jihomoravských obcích s komunisty v zastupitelstvech léta spolupracují. Od krajů výše však nechce mít KDU-ČSL s KSČM nic společného.
Chovala se tak i ČSSD, dokud se necítila pevná v kramflecích. Spolupráci s komunisty odmítla v únoru 1993 na hradeckém sjezdu, na němž se stal jejím předsedou Miloš Zeman. Na sjezdu v dubnu 1995 si pak schválila speciální „bohumínské usnesení“, jež vylučovalo na celostátní úrovni spolupráci sociální demokracie s extremistickými politickými stranami, za něž sjezd označil KSČM, SPR-RSČ Miroslava Sládka, Moravskou národní stranu, Levý blok, Stranu demokratické levice a Stranu československých komunistů Miroslava Štěpána. Levičácký pokus o revokaci „bohumínského usnesení“, na následujícím sjezdu iniciovaný delegátkou Al Malikiovou, zmařili stoupenci Stanislava Grosse a Petry Buzkové. Inkriminované „bohumínské usnesení“ dodnes platí, poněvadž žádný další sjezd ČSSD je nezrušil a nižší stranický orgán to učinit nemůže. Fakticky se dnes týká už jen KSČM, s níž ale Jiří Paroubek od roku 2005 spolupracuje v parlamentu. Jak je to možné? Inu, dle Lidového domu „bohumínské usnesení“ vylučuje toliko exekutivní spolupráci na celostátní, čili vládní úrovni.
Něco takového má už za sebou Francie. Exprezident, socialista François Mitterrand, přizval kdysi do vlády několik komunistů a učinil je tím spoluodpovědnými za politiku, jež posléze Francouzské komunistické straně odlákala voliče a vyřadila ji z „první ligy“. Jiří Paroubek zatím nenabízí ministerská křesla, neboť ČSSD nyní sestavuje „krajské vlády“. Leč podobně jako Mitterrand, nabízí-li v nich účast komunistům, činí je spoluodpovědnými za plnění nejen jejich představ a programu, což by se KSČM nemuselo v příštích volbách vyplatit. Pokud však ČSSD nedokáže komunisty ve vedeních krajů „uhlídat“ a sama nebude dostatečně myšlenkově potentní a pracovitá, nejenže neztvrdí svou hegemonii na levici, což by generaci po listopadu jistě chtěla, ale naopak pomůže KSČM „zaseknout se drápkem“.
Příchod komunistů do „krajských vlád“ neznamená pro Českou republiku „rudé nebezpečí“. ČSSD a KSČM nemají na české politické scéně jiné přirozené partnery než jedna druhou, a kdyby výsledků voleb nevyužily, otrávily by své příznivce a v příštích by propadly. Zároveň vedou obě strany od roku 1921, kdy Bohumír Šmeral přetáhl polovinu sociální demokracie do KSČ, historický spor o vůdčí postavení na levici. Dohromady by v českém prostředí triumfovaly, leč desetiletí si šly doslova po krku. Jejich sloučení je nepředstavitelné. Riskují i jen těsnou spoluprací! Posocialističtění komunisté by ztratili důvod existence stejně jako zkomunizovaní sociální demokraté. Jiří Paroubek využije komunistů jen do té míry, aby ČSSD nepřipravil o identitu a sebe o politickou budoucnost.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče