Rozvod po italsku?

19. května 2008, 00:00 - Libuše Frantová
19. května 2008, 00:00

VLÁDA A ODBORY - Rozdávání vánočních kolekcí a ručníků na Mezinárodní den žen nebo přidělování podnikových rekreací už dávno zmizelo v propadlišti dějin. Náplň práce odborů se od dob socialismu zásadně proměnila. Po roce 1989 začaly čím dál tím víc zasahovat do politiky.

S příchodem tržního hospodářství se odbory jako zástupci zaměstnanců staly partnerem vlády i zaměstnavatelů v Radě hospodářské a sociální dohody. Jejich boj však čím dál víc zasahuje do politiky. Největší odborová centrála v zemi je totiž úzce propojena se sociální demokracií a bok po boku s ní bojuje proti všem vládním reformám.

O rostoucím významu odborů psal Profit ve dvacátém čísle již v roce 1993 v článku Podnikatelé a odbory: Formální manželství z rozumu. „Je zcela logické, že vzhledem k různorodosti cílů, které sledují podnikatelé a »ochranářské« organizace zaměstnanců, panuje mezi oběma rozhodujícími subjekty tržní ekonomiky napjatý vztah. Navíc odbory se ani netají tím, že byly programově stvořeny k tomu, aby neustále kladly požadavky, byly v opozici vůči zaměstnavatelům a sjednávaly kompromisy. Ve svém působení vycházejí i z poznání, že zaměstnanci nikdy nejsou plně spokojeni s pracovními podmínkami, zejména však s platy. A co podnikatelé? Ti především vědí, že odbory pro ně byly, jsou a neustále budou nepříjemným, ale do značné míry nezbytným partnerem, a že nejvýhodnější forma spolužití s nimi je jakési tiché »manželství z rozumu«,“ mínil před patnácti lety Kazimír Jánoška a dospěl k závěru, že funkčnost tržní ekonomiky je podmíněna také sociálním smírem ve společnosti.

Informovat o všem i odbory?

Spolu s Bohuslavem Zajkrem popisuje problémy při projednávání kolektivní smlouvy na rok 1993 v Teplických strojírnách. Odboráři požadovali růst mezd o třicet procent. „Odborům jde hlavně o peníze. V nové kolektivní smlouvě jsou mzdy stanoveny v závislosti na ekonomických výsledcích podniku, o kterých odbory chtějí mít přehled. Vedení se samozřejmě snaží pouštět ven co nejméně čísel. Jejich obavy ze sdělování ekonomických informací jsou pochopitelné. Dostanou-li se nějakým způsobem ke konkurenci, ta je může zneužít.“

V článku hovoří předseda výboru základní organizace odborů Petr Vavřička a obchodní ředitel společnosti Václav Pecina. Odborář tvrdí, že musí mít informace o ekonomice podniku, aby mohli vedení z hlediska mzdového růstu kontrolovat, obchodní ředitel namítá, že porušením mlčenlivosti by podnikatel utrpěl obchodní újmu s rozsáhlými škodami. „Vedoucí úseků dostanou jen informace, týkající se jejich úseků. Komplexní informace v rozsahu, v jakém jsme se dohodli, budou znát jenom ředitel a vedoucí odborů. Podepsali jsme kolektivní smlouvu s rizikem. Dohodli jsme se na minimu ekonomických informací – o výkonnosti podniku, okolo mzdové problematiky a perspektivy. Je to výsledek kompromisu. Není spokojena ani jedna, ani druhé strana. Obě na tom prodělávají. Ve všem. Vezměme si třeba jen otázku mezd. Zavázali jsme se v kolektivní smlouvě k růstu průměrného výdělku o zhruba dvacet procent. Původní požadavek odborů byl třicet ,“ říká v článku obchodní ředitel společnosti. „Ze smlouvy například zmizely zmínky o rekreaci. Dnes už to není věcí podniku. Odboráři byli nuceni přijmout názor, že každý si musí na svou rekreaci vydělat. Řada věcí by tam nemusela být. Třeba návrh na třináctý a čtrnáctý plat je závazkem vedení, kdežto odbory se nezavazují prakticky k ničemu.“

NEJMASOVĚJŠÍ PROTESTY ODBORÁŘŮ

• 22. března 1994: Českomoravská konfederace odborových svazů svolala do Prahy zhruba 40 tisíc demonstrantů na podporu požadavků odborů, které nesouhlasily s vládním návrhem zákoníku práce či s prodlužováním věku odchodu do důchodu.

  • *• 21. prosince 1994: Patnáctiminutovou generální stávku zorganizovaly odbory na protest proti návrhu zákona o důchodovém pojištění. Podle centrály se zúčastnilo 4600 základních odborových organizací, práci přerušilo na půl milionu odborářů. Akcí na podporu požadavků ČMKOS se zúčastnilo 1 680 000 lidí. • 25. března 1995: Demonstrace odborů na podporu změny nových sociálních zákonů se v Praze zúčastnilo asi 90 tisíc lidí. 8. listopadu 1997: V Praze protestovali odboráři proti hospodářské a sociální politice vlády. Akce se zúčastnilo zhruba 120 tisíc lidí. • 13. září 2003: Na demonstraci, pořádané centrálami ČMKOS a Asociací samostatných odborů proti reformě veřejných financí, pochodovalo Prahou podle odhadu 12 až 15 tisíc lidí. 26. listopadu 2005: Zhruba 25 tisíc odborářů podpořilo na demonstraci v Praze vládní návrh zákoníku práce a dožadovalo se sociálních jistot pro zaměstnance. Demonstraci připravila odborová komora spolu s Asociací samostatných odborů. 23. června 2007: Pod heslem „Zastavme škrtformu“ se v Praze do demonstrace proti vládní reformě veřejných financí zapojilo zhruba 35 tisíc odborářů z celé republiky. 14. dubna 2008: Komora odborů oznámila, že na protest proti vládním reformám chystá „měsíc nepokojů“ – od 14. května by se měly každý týden před úřadem vlády konat demonstrace. Odboroví předáci nevyloučili ani možnost stávky. V Teplicích nakonec prohráli všichni Autoři článku k tomu v Profitu před patnácti lety dodali: „Názory odborářů i vedení jsou a musí být různé. I když obě strany sledují v podstatě stejný cíl, cestu k němu vidí různou. Podnikatelé musejí sledovat prosperitu podniku a myslet na jeho budoucnost stejně jako na spokojenost pracovníků. Případnou stávku by pravděpodobně »odskákali« dřív nebo později zaměstnanci. Podnikatel by přišel o zakázky a peníze, a zaměstnanec by byl buď z důvodu nedostatku práce propuštěn, nebo by měl sníženou mzdu. Lze říct, že dnes v případě střetu buď nebude vítězů, nebo ze souboje vyjde vítězně podnikatel.“ V případě Teplických strojíren nakonec prohráli všichni. Na majetek společnosti byl v roce 2002 vyhlášen konkurz. Vloni byl ale zrušen, protože majetek firmy nepostačoval ani k úhradě nákladů konkurzu. I takové mohou být dopady tlaku odborů na zaměstnavatele. Odbory nebojují jen ve firmách, ale i na nejvyšší úrovni – v Radě hospodářské a sociální dohody, takzvané tripartitě, kde jsou zastoupeny spolu s představiteli zaměstnavatelů a vlády. Bylo tomu tak už před patnácti lety. „Odbory jsou stejně jako podnikatelé sociálním partnerem vlády. Očekáváme, že hlavní tíže vyjednávání se přesune mezi odbory a zaměstnavatele, přičemž role vlády je samozřejmě pořád velmi důležitá při vyjednáváních,“ řekl Profitu tehdejší ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička. Také tehdejší ministr pro hospodářský rozvoj Karel Dyba si před patnácti lety představoval, že by vláda neměla být tak příliš „zaangažována v tripartitě“. Měla by podle něj hrát roli arbitra v případech, že by docházelo ke sporům. Jenže častěji než ke sporům mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů dochází dnes ke sporům mezi odborářskými šéfy a vládou. Za vlád sociální demokracie panoval klid**

Několik uplynulých let, kdy byla u vlády sociální demokracie, panoval v tripartitě klid. Vlna protestů se vzedmula jen v roce 2003 proti reformě veřejných financí, kterou navrhl kabinet Vladimíra Špidly. Jinak šly většinou vlády sociálních demokratů odborářům na ruku. Proč také ne, když mnozí bývalí či současní odborářští bossové byli zvoleni na kandidátkách sociálních demokratů do evropského i českého parlamentu. Bývalý šéf komory Richard Falbr se stal nejdříve senátorem, později dokonce europoslancem. Milan Štěch, současný předseda největší odborové centrály, která sdružuje 32 svazů s asi 540 tisíci členy, zastupuje sociální demokraty v Senátu. Z lůna odborů vzešel i vysoký představitel ČSSD Zdeněk Škromach. Sociální demokracie v minulém volebním období například spolu s komunisty prosadila zákoník práce, který zachovával a dokonce i posiloval postavení odborů. Ústavní soud však na návrh pravicových poslanců kontrolní pravomoc odborů i jejich další výsady letos na jaře zrušil.

Úzké propojení odborové komory a sociální demokracie kritizuje i Křesťanská odborová koalice. Komora podle ní hrubě porušuje části svého programu o nezávislosti na politických stranách. Prezident křesťanských odborů Alois Anton prohlásil, že odborová konfederace tak získává politické pozice a začíná ovládat politicko-společenskou scénu. Komora svým příklonem k levici navíc podle něj „podvádí ty své členy, kteří jsou pravicovými voliči nebo jejich příznivci“. Odborníci však připomínají, že příklon odborů k levici není neobvyklý ani v zahraničí.

Donedávna poměrně klidné soužití odborů s vládou se od nástupu kabinetu Mirka Topolánka mění v otevřený střet, který ještě poroste nejméně až do podzimních senátních voleb, v nichž bude obhajovat svůj mandát šéf komory Milan Štěch. Odbory také už dokonce pohrozily vystoupením z tripartity a ukončením sociálního dialogu na protest proti ostré kritice premiéra Mirka Topolánka kvůli postoji odborů i zaměstnavatelů ke stravenkám. Za nepřípustné označili chování premiéra i zaměstnavatelé.

Válka odborů proti Topolánkově vládě a jejím reformám se vyhrocuje. Odboráři kritizují návrh reformy penzí i plány ministra zdravotnictví na převod univerzitních nemocnic a zdravotních pojišťoven na akciové společnosti. Komoru podporuje i Asociace samostatných odborů, která je se zhruba 200 tisíci členy druhou největší centrálou v zemi. Odboráři se chystají uspořádat na protest proti vládním reformám „měsíc nepokojů“ a každý týden protestovat před úřadem vlády. Nevylučují ani možnost stávky. Riskují tak ukončení sociálního smíru, který je podmínkou dalšího ekonomického rozvoje Česka.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče