Rozviklaná demokracie

30. srpna 2007, 17:42 - Jan Schneider
30. srpna 2007, 17:42

Na radaru, Senátu a státním zastupitelství se odhaluje špatný stav naší společnosti

Události posledních dnů poskytují dostatek materiálu k zamyšlení nad stavem tří sloupů, které tvoří demokracii. Vláda se při obhajobě amerického radaru dostala do pasti a bude si muset uhryzat úd, aby se z ní dostala. Senát se snaží ovládnout minulost, aniž by se ráčil zabývat skandálním chováním svých členů v přítomnosti. Justice podmiňuje svou nezávislost vysokými platy, pak prohlásí nevinným soudního znalce oceňujícího bižuterii jako drahé kameny a přitom je v podstatě zbytečná, neboť její roli rozhodovat o vině a nevině na sebe berou angažovaní státní zástupci. Je toto vůbec možné?

Radar, nebo velké ucho?

Vláda hodlá umístit na našem území americký vojenský radar, který je součástí systému ochraňujícího Spojené státy a Evropu před íránskými a severokorejskými raketami. Poslední vývoj v této věci však naznačil, že „ochranný deštník“ takto konstruovaného systému nepokryje celou Evropu. Přitom však není snaha efektivitu systému zvýšit a umístit radar tam, odkud by viděl všechny rakety, případně mířící na celou Evropu. A nakonec Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu dala peníze pouze na radar, a nikoli na související protirakety, které měly být umístěny v Polsku. I tak by prý mělo smysl radar zprovoznit. To by tedy jen avizoval rakety, letící na Evropu a USA, aniž by na ně naváděl protirakety? Nebo jde o něco úplně jiného?

Byznys místo ideodiverze.

Začněme změněnou „operativní situací“ po pádu železné opony. S mírnou nadsázkou lze říct, že od té doby zpravodajci a vojáci na obou stranách zmateně pobíhají, co teď budou dělat. Jedna strana jako by vyhrála - a tak by měl skončit ten pěkný zápas, který je tak dobře živil? Svět se však změnil. Inteligentní země a služby proto učinily zpravodajskou prioritou oblast žurnalisticky známou jako průmyslová špionáž. Současně se logicky uvolnilo mezinárodní napětí, což se negativně promítlo do zbrojního byznysu. Chybí přímé ohrožení, a tudíž i ochota zákonodárců zvyšovat zbrojní rozpočty. A pak se objevila těžko popsatelná a lokalizovatelná, avšak všudypřítomná hrozba globálního terorismu! Nepřítel nesporně existuje, ale nikdo o něm nic bližšího neví než to, že bývá tam co ropa. Je nutné proti němu bojovat, ale vzhledem k jeho charakteru není možné hned chtít vidět výsledky. Popsané jevy se stále více ovlivňovaly a sbližovaly, až srostly. Globální boj proti terorismu má proto ukrutně zajímavé ekonomické důsledky!

Američané milují Brdy.

Zpět k „radaru“, nebo co to vlastně je. Umístění protiraketového radaru tisíce kilometrů od místa předpokládaného vypuštění útočných raket nedává smysl. Vladimiru Putinovi proto nedalo moc práce poslat „pro-radarovou“ argumentaci definitivně do kopru, když ji vzal vážně a navrhl umístit radar tam, kde by podle něj měl skutečně smysl. Do Ázerbájdžánu. A že by do systému, chránícího Evropu, ještě přidal své protirakety. Americké odmítnutí přineslo těžko vyvratitelné podezření, že jde ve skutečnosti o něco zcela jiného než jen o radar, když Američané stále trvají na umístění „radaru“ pouze a jedině v několika určitých lokalitách ve střední Evropě. Z toho všeho téměř nezbytně vyplývá, že „radar“ je pouze kamufláží komplexnější vojenské instalace. Musí samozřejmě trochu vidět i na Írán (jinak by se tomu smáli i páťáci). Chtějí jej však instalovat v takovém místě, aby leccos zajímavého i slyšel.

Ušatý radar?

Vraťme se zpět ke zpravodajské prioritě, k průmyslové špionáži (pro jednoduchost zahrnu pod zavedený termín veškeré související informace z oblasti vědy, výzkumu, vývoje, výroby, obchodu, distribuce, marketingu, sociologie, zdravotnictví, demografie a tak dále; politika tu je přítomna pouze svou, do ekonomiky zanořenou částí, takže je v tom až po uši). Významným příkladem vynalézavého a technicky velmi pokročilého získávání informací všelikého druhu, moc dobře využitelných z naznačeného pohledu, je americký systém Echelon. Pro instalace součástí podobných systémů je přesné umístění klíčovým aspektem, aniž bychom chtěli dále brousit do oblasti nejutajovanějších informací. A proto trvají-li Američané na tom, aby „radar“ byl instalován právě v Brdech, můžeme z jejich urputnosti usuzovat, že jde o radar s velmi velkýma a citlivýma ušima, kupříkladu.

Proti všem!

Politicky se Evropa a Amerika snaží překlenout občasné disonance. Ekonomicky však byly, jsou a stále více budou ve při - ať se politici jakkoli tváří, paří spolu anebo se páří. A Rusko? To je surovinový a energetický poklad! Evropa i Rusko jsou ekonomičtí soupeři Spojených států amerických. Proto může být logickým odhad, že americká instalace musí být tam, odkud co nejvíce z Evropy a Ruska uvidí a uslyší - a přitom nebude jako radar úplně slepá. Potom by všechny ty hrátky dostávaly smysl. Naše zahraniční politika by tudíž měla být promyšlena i z tohoto hlediska, abychom za čas v Evropě nebyli v pozici „páté kolony“. Abychom se neocitli v nedbalkách. Stačí vláda.

Senát mimo mísu.

Všeobecně se má za to, že boj o ovládnutí minulosti je nesporným rysem totality, nikoli demokracie. Rovněž tak panuje obecné mínění, že bolševici nejsou typickými představiteli demokracie, řečeno diplomaticky. Senát coby „garant demokracie a ústavnosti“ však hýří aktivitami k opanování výkladu dějin. Čemu se tedy podobá ve své velikosti, abych parafrázoval undergroundového básníka Pavla Zajíčka?

Politruci na tahu.

Senát učinil nejprve strategický tah a uzákonil „historickou pravdu“. Návrhem zákona, který byl schválen a tvoří součást našeho právního řádu, předběhl všechny badatele a uzákonil, co si mají všichni o nedávné (zločinné) minulosti a režimu myslet a jak to mají vyjadřovat. Pak provedl taktický tah a upravil oblast „svobodného bádání o minulosti“. Návrhem zákona o Ústavu národní paměti měl být dán účinný nástroj na opracovávání nedávných, ještě nevychladlých dějin do rukou úzké skupinky vyvolenců (skutečných iniciátorů tohoto zákona a jejich spříseženců). Sněmovně se nepodařilo této spoušti zabránit, jen ji zmírnila. Prezident republiky nejdříve sice nezávazně utrousil statečnou glosu, že jeho podpis pod tímto zákonem nelze beze všeho automaticky předpokládat, ale nakonec zákon bez mrknutí a glos podepsal. Nyní Senátu zbývá detailními tahy uzákoněné pravdy napančokovat. Posunuje a přejmenovává, ruší a doplňuje státní svátky a významné dny (tím si zřejmě senátoři kompenzují různé mindráky). Například senátor Martin Mejstřík navrhuje (senátní tisk č. 39) zrušit Mezinárodní den žen a nově zavést Svátek matek. Tento návrh byl na jednání senátního výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice dne 6. června 2007 doplněn senátorem Josefem Pavlatou o návrh na zrušení významnosti dnů vzdělanosti a rodiny a vyhlazení obce Lidice (senátní tisk č. 39/1, http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=41221). To vše v době, kdy anonymní nadšenci zahanbují nečinný stát a umisťují pamětní desku v Kobylisech, v místě atentátu na jednoho z nejvýznamnějších nacistických potentátů za celou druhou světovou válku. A tak reálně hrozí, že Senát uzákoní důkaz naší naprosto výjimečné nablblosti, když zruší jako významný den 10. červen - vyhlazení obce Lidice, celosvětově připomínané spolu s Guernicou a dalšími apokalyptickými mementy nedávné historie.

Svazáci na tahu.

Příznačné je, že až na čestné výjimky nejsou vládní nebo nezávislí senátoři ochotni sdílet své důvody, jež je například vedly k hlasování pro „spolehlivost“ svazáckých funkcionářů minulého režimu. Ti tak mohou být v orgánech Ústavu pro studium totalitních režimů a ovlivňovat „vědecké“ bádání o minulosti, již sami aktivně tvořili. Jedinou kompenzací může být kromě této hořké stížnosti nepochybně oprávněný požadavek, aby Senát zajistil uložení prvního výzkumného úkolu pro Ústav pro studium totalitních režimů: Role a podíl svazáckých funkcionářů na podpoře zločinného komunistického režimu v ČSSR.

Sebepochopení Senátu.

Můžeme oprávněně usoudit, že sebepochopení Senátu je scestné. Připomíná spíše velký chural politruků než pojistku demokracie. Tou by mohl být, kdyby si vytkl skromnější cíle. Mnozí ze senátorů jsou znalí písem, někteří dokonce i těch svatých. A zde se traduje, že chceme-li dosáhnout skutečně bohulibého díla, máme se zaměřit na takové drobnosti, jako je třeba bližní. Je-li tedy působení sněmovny zaměřeno spíše plošněji, měl by Senát zacílit svoji pozornost na to, jak dopadá legislativní činnost na „jednoho každého z těchto nejmenších“. Tak by byl blíže k hodnotám, jež doposud pouze nadutě deklamuje. Nutno však pro spravedlnost dodat: Čest všem výjimkám!

Všemohoucí státní zastupitelství.

Státní zástupce obvinil místopředsedu vlády z korupce. Nejvyšší státní zástupkyně mu však před podáním obžaloby věc odňala a přikázala ji jinému státnímu zástupci. Ten uvěřil, že se trestný čin nestal a trestní stíhání zastavil, protože ve spise zjistil formální nedostatky.
Kdyby toto uvedl jako možnou variantu vývoje trestního řízení student práv, byl by asi doživotně vypovězen z právnických fakult. Leč nedosti na tom. Realita předstihuje nejdivočejší fantazii.

Popleta.

Státní zástupce Arif Salichov, podivný hrdina této travestie, neshromáždil důkazy, ale „uvěřil“, že se skutek nestal (a to ještě s dodatkem, že se nestal tak, jak ho oznámila svědkyně). Zjištěné formální závady neodstranil, ale zneužil k zastavení trestního stíhání. Správně měl ve vyšetřování pokračovat, protože i kdyby se skutek nestal přesně tak, jak jej vylíčila svědkyně, nepochybně se dostal na stopu nevysvětlitelně nabytého majetku, což zakládá velmi důvodné podezření ze spáchání trestného činu. A státní zástupce má povinnost stíhat každé porušení zákona. A jde-li v dnešní době o podezřelý pohyb peněz nezjištěného původu, může jít o praní peněz nebo dokonce o financování terorismu - a to jsou celosvětově skutky prioritního zájmu. Zde státní zástupce hanebně selhal!

Příznačné podřeknutí.

Podle názoru státního zástupce Salichova vyšetřovatel „zastrašoval“ svědky obhajoby dotazem, zda jsou ochotni podrobit se psychologickému posudku znalce o své věrohodnosti. Zda byla témuž podrobená svědkyně tímto aktem taktéž zastrašována, nezkoumal, nesrovnával, neřešil. Příznačné však je, že v intencích „zastrašování“ uvažuje právě Salichov, jehož dávají Necenzurované noviny do přímé souvislosti se zadržením žďárského novináře Milana Kočíka a jeho deportací na pozorování do psychiatrické léčebny v roce 1995.

Pletichář.

Státní zástupce Salichov se opakovaně snažil svědkyni přimět ke změně výpovědi s tím, že by pak mohl vyloučit její případné trestní stíhání za křivou výpověď. (Za kterou? Za tu původní, nebo tu pozměněnou?) Pochopitelně prý nešlo z jeho strany o zastrašování - o jaký právní úkon podle našeho právního řádu však šlo, dodnes nikdo neví.

Sklerotik.

Státní zástupce Salichov si nepamatuje, že by v Jihlavě byly politické procesy. Přitom v roce 1989 zde byli odsouzeni Jiří Tichý a Ivan Jirous za dopis představitelům režimu, reagující na smrt Pavla Wonky. Jestli si Salichov ani na tento proces nepamatuje, je něco značně podezřelé či přímo špatně. Tehdy se marně snažil dostat do soudní síně zástupce Mezinárodní helsinské federace lidských práv Karel Schwarzenberg. Pane ministře, nebyl by čas zase mrknout do Jihlavy, co se tam děje?

Hysterik.

Krajský státní žalobce Petr Coufal odsouhlasil vše, co provedl Salichov, a dodal pár zcela ulítlých vět. Například prohlásil, že vidí porušení Čunkových práv jako bezprecedentní. Z diváků si může zkoušet dělat blázny, nebyl by na televizní obrazovce prvním ani posledním. Horší je, že dělá blázna ze sebe a naprosto se diskvalifikuje jako nepředpojatý orgán činný v trestním řízení. Co by za to dali třeba Yekta Uzunoglu nebo Jiří Kajínek, kdyby požívali výhod alespoň stínu Čunkova postavení! A co Marta Chadimová, držená ve vazbě celých osm dní po soudním rozhodnutí o propuštění? Protiústavně odposlouchávaná, když telefonovala se svým obhájcem? (Mimochodem, soudce, který tento Ústavním soudem zavržený odposlech nařídil, „soudí“ dále!)

Mameluk.

Ctěné veřejné pozornosti dosud uniká další interesantní moment. Na otázku po původu peněz Jiří Čunek opakovaně - a jak se sám pochválil, stále stejně - odpovídá, že jsou jeho. Je to jednou místopředseda vlády, tak ho alespoň jednou vezměme vážně. Třeba si opravdu vidí do úst. Rozumí-li tedy otázce po původu peněz, je zřejmě při smyslech, a odpovídá-li na ni opakovaně, že „jsou jeho“, musíme konstatovat, že místopředseda české vlády Jiří Čunek opakovaně napráskal sám sebe z padělatelství, neboť řekl, že ty peníze mají původ u něho. A to už by měli státní zástupci začít urychleně konat!

Zásadní nepochopení.

Státní zastupitelství na mnoha příkladech opakovaně prokazuje, že si činí nárok být tou nejmocnější institucí ve státě. Někoho zažaluje za „dobrý den“, jiného za nic na světě. A přes jeho rozhodnutí „nejede vlak“. Někteří státní zástupci se pasují do pozice nikoli státních žalobců, respektive vyšetřujících soudců, tedy orgánů, které se snaží napomoci hledání spravedlnosti, ale do postavení, v němž vlastně předjímají a činí rozhodnutí, která může učinit pouze soud. Nacházení spravedlnosti však vypadá úplně jinak! Ale opět: Čest výjimkám!

Civilizační deficit.

Již ve starém Orientě platilo, že budoucí svět (respektive spása, jak chcete) patří těm, kteří uplatňují zásadu řešit spory před soudem. A případ Čunek, skrznaskrz sporný, neskončil před soudem, ale rozhodnutím orgánu, k němuž se dostal přinejmenším sporným způsobem. Jak je vidět i z hlediska dva tisíce let starých civilizačních měřítek, má teď naše společnost obrovské manko.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče