Rozkradená, rozvezená, rozprodaná

01. března 2011, 14:25 - Petr Preclík
01. března 2011, 14:25

Ilegální obchody s kulturními artefakty se odhadují na šest miliard dolarů

Přestože jsou posvátné, v Africe se nikdy hroby, chrámy ani královské paláce posvátné úctě netěšily. Vždy se našly nenechavé ruce, a pokud jde o hrobky, ty se vykrádají již od dob faraonů. Ale teprve s rozmachem sběratelství, globálního obchodu a moderních technologií se z obchodu s ukradenými kulturními artefakty stal pravý byznys. Jednoduché lopaty a rýče vystřídaly buldozery a vrtáky. Doletět do jakéhokoli státu na světě trvá sotva pár hodin, džípy a helikoptéry otevřely nedostupné části pouští a pralesů, ponorky přiblížily poklady mořského dna.
A obchod jen kvete. Podle některých odhadů se roční obrat ilegálního obchodu s pašovanými kulturními předměty i v „mírových“ dobách šplhá až k šesti miliardám dolarů. Britský Scotland Yard přichází s mírnějším odhadem. Podle jeho policistů se ročně v tomto odvětví otočí miliard „pouze“ pět. Zabránit takovému obchodu nepomohly ani tři konvence Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO).
Podobný hon na historické artefakty již některé národy, které kdysi byly vzkvétajícími civilizacemi, téměř zbavil jejich kulturního dědictví. Nejpostiženější je v tomto směru Afrika. Například v Burkině Faso dnes nenajdete téměř jedinou tradiční rituální masku. Všechny zmizely do zahraničí. Mali a Nigérie zatím marně bojují s podobným osudem.

Sběratelství, móda, investice

Rozmach obchodu s kradenými kulturními artefakty ale není jen otázkou technologie. K nabídce neodmyslitelně patří i poptávka. Sběratelé vzácné artefakty vnímají spíše jako estetický doplněk, investiční příležitost, nebo dokonce jako obchodovatelnou komoditu. Osvícenská touha po poznání navíc činí mnohé objekty natolik žádoucími, že okolnosti jejich pořízení představují pro badatele pouze dotěrný detail. A pro překupníky, kterým národní identita říká výrazně méně než obrázek Benjamina Franklina na amerických stodolarovkách, je tato západní obsese vědou a sběratelstvím dobře známá.
Snaha ozvláštnit si příbytek něčím extravagantním a exotickým navíc navádí miliony turistů každý rok, aby si z dovolených přivezli suvenýry. Kdo na to má, kupuje si jedinečné a velmi drahé kousky. Vozí se masky, terakotové lampy, bronzové sošky, sarkofágy, zlaté malby. Sběratelé jsou ochotni zaplatit enormní sumy. Soška ze starého Egypta vyjde až na sto tisíc dolarů, sarkofág pak na několik milionů. A například Portugalsko je zase rájem pašeráků slonoviny. Zachytit se podaří jen zlomek sošek a jiných předmětů, které se tam pašují z Mosambiku, Angoly a Senegalu obvykle v příručních zavazadlech pasažérů letadel.

Svůdný přivýdělek

Exhibicionismus, posedlost exotičnem a dávnými věky pak ohrožuje stovky archeologických nalezišť po celém světě. Podmínky pro „sběr“ podobných artefaktů jsou maximálně příznivé: archeologická naleziště leží v odlehlých a těžko dostupných, v podstatě nekontrolovatelných oblastech. Války a občanské nepokoje, slabé vlády a vysoká míra chudoby a nezaměstnanosti dělají z historických předmětů svůdný způsob přivýdělku. Z artefaktů se tak spíše než národní poklad stává surovina k vývozu. Objevují se varování, že téměř 80 procent z předmětů dostupných na dnešním trhu bylo získáno či dovezeno ilegálně. Dotčená země se navíc o ztrátě toho či onoho artefaktu často dozví teprve po skončení úspěšné aukce kdesi na Západě. Dohledat kupce, či dokonce domluvit navrácení předmětu je pak často nad státní síly. Těžko si ale představovat, že obchod s historickými artefakty vedou a organizují jen zlotřilí Indiana Jonesové prahnoucí po zisku. První, kdo se k nálezům dostane, jsou místní, většinou velmi chudí farmáři, dělníci nebo pastevci. A tito původní obyvatelé mají často pocit, že tyto poklady jsou vlastně jejich. Že jim je předci zanechali v zemi coby jakási semínka, která později vyklíčí a svým potomkům pomohou k zisku. Vždyť přesně takto se dostávají sedm set let staré sošky z dnešního Mali – první je najdou a západním kupcům prodají místní farmáři z etnika Dogon. Ti je nacházejí rozeseté po okolních jeskyních, kam své mrtvé ukládali původní obyvatelé, lidé z kmene Tellem. Pět set let starý pár rituálních animistických sošek, které po staletí sloužily ke spojení se světem duchů, vám zde nabídnou za dvacet tisíc dolarů. Terakotová figurka mužské postavy stará dokonce sedm set let je k mání za devět tisíc. Nabízí se i neolitická keramika. Prodeji nezabrání ani zákony, které podobné obchody zakazují. V některých případech obchod organizuje dokonce celá místní rada starších. Peníze prý pak půjdou na rozvoj vesnice.

Výprodej ve velkém

Rozsah prodeje z Mali je až nepochopitelný. V roce 2005 celníci na letišti Charlese de Gaulla v Paříži zabavili 9500 malijských artefaktů v jediné zásilce. Jen o pár dní později jiní francouzští celníci u Arles zastavili marocký kamion také plný sošek a dekorativních předmětů. Přímo v Bamako, hlavním městě Mali, jednou našli zásilku 650 kusů pravěké keramiky. Stáří? Osm tisíc let. Kolik zásilek prošlo, nikdo neví. Rekord pak drží aukce z roku 1991: třicet jedna malijských terakotových figurek se tehdy v síni Sotheby’s prodalo za 275 tisíc dolarů.
Občas se do výprodeje vlastního dědictví pustí i samy vlády. Etiopští marxističtí vůdci v osmdesátých letech minulého století rozprodali většinu starého křesťanského a islámského umění do zahraničí. Kupci si tehdy staré svitky pořizovali po krabicích za směšné ceny. Nejcennější jsou nádherně zdobené rukopisy z 15. až 19. století, dnes uschované zejména v britské knihovně, ale také v mnoha evropských a amerických univerzitách. Zatím se podařilo navrátit jediný exemplář, a to od amerického sběratele. Některé univerzity vrátily Etiopii alespoň kopii na mikrofilmu.

Koloniální dědictví

Aby ukradené předměty získaly punc legitimity, používají překupníci mnohé triky: pochybné artefakty často mění svého majitele. Jen co se předmět objeví ve výstavním či aukčním katalogu, jeho cena stoupá a nikdo se nepídí po tom, co se skrývá za popiskem „ze soukromé sbírky“. V mnoha případech jde o předměty z rodinných sbírek, kam se dostaly v dobách, kdy se ještě záznamy o původu nenosily. Kdo pak ale pozná, zda se opravdu jedná o staré rodinné poklady, nebo o poklady čerstvě vykopané z nedostupných oblastí Mali, Nigérie či Egypta? Pro mnohé sběratele však mezi těmito dvěma kategoriemi není rozdíl.
Boji s ilegálně získanými africkými artefakty brání zásadní historické břemeno: období kolonií. Britské, francouzské či belgické trestné výpravy se do Evropy vracely obtěžkány lupem z královských paláců a chrámů. Většina těchto artefaktů skončila v evropských muzeích, které je dnes odmítají vracet. Jak tedy bránit kulturnímu vykrádání Afriky, když vážené instituce odmítají o restituci byť jen slyšet?

Evropská muzea odolávají

Jen v království Beninu uloupila britská armáda během invaze v roce 1879 na 3000 artefaktů. Mnohé z nich byly přes tisíc let staré a podle historiků patřily k nejvyspělejším ukázkám afrického umění předkoloniální doby. Světoznámé bronzové fresky jsou dodnes v Evropě a Britské muzeum odmítá na toto téma komunikovat. A tak v držení Britského muzea zůstává na sedm set těchto plastik, v Berlíně 580 a ve Vídni 167. V Beninu či Nigérii nula.
Plánovanou aukci královské masky Bini se podařilo zastavit až po měsících mezinárodního tlaku. Výnos z prodeje s vyvolávací cenou 4,5 milionu liber měl putovat do kapes potomků podplukovníka Galwaye, který si masku přivezl z trestné výpravy do dnešní severní Nigérie.
Podobný příběh, tentokrát z obléhání pevnosti Magdala v dnešní Etiopii, se datuje rovněž do období koloniálních válek. Nynější prezident Girma Wolde-Giorgis zatím neúspěšně žádá navrácení asi čtyř stovek uloupených artefaktů včetně zlaté koruny Tewodrose II. Rabování podporoval koncem 19. století také belgický král Leopold II. v Kongu, případně Italové v Etiopii a Eritreji. Ve výsledku se dnes africké umění a historie lépe studuje v Londýně, Paříži či v Berlíně než v samotné Africe. Zloba afrických států tak mnohem více než na nynější zloděje a překupníky míří na etablovaná evropská muzea, která se svých artefaktů získaných během koloniální doby nechtějí vzdát.

Sdílené, nebo národní?

Debata o tom, kdo má právo kulturní artefakty vlastnit, by zabrala několik desítek vydání tohoto týdeníku. Sběratelé, obchodníci, politici, ale i právníci považují kulturní artefakty za prosté předměty, které lze vlastnit a s nimiž si majitel může dělat, co chce. Uchovat je, vystavit, prodat, ale i zničit. Vědci v nich naopak vidí zdroj informací, které osvětlují vztahy ve své původní době. Zásadní je poznání, nikoli matérie.
Obě tyto skupiny dále rozděluje otázka, zda jsou artefakty národním, nebo mezinárodním dědictvím. Jedni tvrdí, že nikdy neměly opustit zemi svého původu. Za poklady faraonů by tak lidé jezdili pouze do Egypta, nikoli do New Yorku, Paříže či Londýna. Podle druhých jsou dědictvím lidstva a měly by volně cirkulovat světem. Výmluvy, proč nelze vzácné předměty vrátit, jsou různé. Od obav z důvěryhodnosti nynějších afrických režimů přes neexistenci adekvátního muzea až po kompletní odmítnutí beninského nároku. Muzea se pasovala do role ochránců dědictví lidstva, archeologové považují místní obyvatele za překážku v cestě za poznáním. Objevují se dokonce názory, že například dávná civilizace Nok z území dnešní Nigérie má s Nigerijci společné pouze území a její artefakty tak nenáleží do Lagosu o nic více než třeba do muzea v Praze.
Zatím se nikdo neodvážil otázku otočit a ptát se, zda by jeskynní malby z Lascaux a Altamiry nebo bronzový býček z Moravského krasu, případně britský Stonehenge mohly a měly být přestěhovány do Afriky.

Drobty ze stolu

Dosud se podařilo navrátit jen pověstné drobky pod stolem. Francie vloni předala Nigérii dva více než 400 let staré artefakty, předloni pak pět kousků z Louvru vrátil prezident Sarkozy do Egypta. Italové před pěti lety odevzdali cenný etiopský obelisk a v roce 2003 Němci vrátili dvě cenné sošky ptáků z mastku do Zimbabwe. Mnohé další artefakty jako například terakotové figurky civilizace Nok z dnešní Nigérie však zůstávají rozesety po Evropě a Severní Americe.
Boj s ilegálně získanými předměty se nedaří ani zpomalit. Stabilita a výkonnost afrických států roste jen velmi pomalu, efektivita mezinárodního úsilí proti ilegálnímu obchodu stagnuje a poptávka v bohatých západních zemích roste. Některé organizace se proto snaží eliminovat alespoň překupníky. Artefakty vykupují přímo od místních obyvatel a za ještě přijatelné ceny. Podobně se své poklady snaží získat od místních farmářů Angola. Organizace pro zachování afghánského kulturního dědictví zase objíždí trhy v pákistánském Peshawaru. Že by recept pro všechny? Stěží. UNESCO se brání, nelze přece kupovat to, co je v podstatě ukradený a pašovaný kontraband.
A tak zatím jedinou vlaštovkou, co ale jaro nedělá, jsou propočty britského archeologa, ředitele Centra pro výzkum ilegálního obchodu se starožitnostmi při Univerzitě v Cambridgi, Neila Brodieho. Ten spočítal, že například založení muzea v tureckém Bodrumu či v kyperské Kyrenii vedlo k přílivu milionů zahraničních turistů. Díky tomu města vzkvétají – například Bodrum je dnes třikrát větší než před padesáti lety. I muzea v Keni lákají na 200 tisíc turistů ročně. Ne že by tato čísla mohla ovlivnit poptávku po kulturních artefaktech, případně zmírnit korupci, vymýtit chudobu nebo ovlivnit exotiky chtivé sběratele. Ukazují ale, že na vlastním kulturním dědictví se dá vydělávat i šetrnějším způsobem.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče