Rozhodne se ve městech

06. dubna 2011, 16:55 - Jan Zrzavý
06. dubna 2011, 16:55

Lesů máme dost, vzácná je divočina. Hlavně ale uberme na vášních

Při pohledu na dění kolem Národního parku Šumava se pozorovatel těžko brání pocitu, že se všichni zbláznili. Míra emocí, které umírání lesů a kácení v prvních zónách vyvolávají, je zjevně nepřiměřená. Po ničení jiných, významem srovnatelných kusů české přírody ani pes neštěkne. Kauza Šumava nějak aktivizuje antropologicky nejhlubší receptory v našich duších (divočina! prales!). Šumava se stala symbolem boje mezi zlými (hodnými) ochranáři a hodnými (zlými) lesníky, mezi jadrnými Šumavany a úředníky, vědci a vůbec intoši, kteří by jim chtěli přikazovat a zakazovat. Šumava také láká různé aktivisty, o tomto pohoří už nelze komunikovat jinak než pomocí petic, otevřených dopisů a podobných násilností. Všichni věří, že na hysterii nalákají média a skrze ně získají veřejnou podporu pro svoje zájmy. Bohužel se nemýlí.

Nesmiřitelné pravdy

Zastánce a odpůrce kácení v prvních zónách lze rozlišit už na dálku, liší se od sebe jako různé rasy z Pána prstenů. Obě strany se hluboce nenávidějí, podezírají se z těch nejhorších představitelných motivací. Znají se za ta léta i osobně, všichni vědí, co kdo řekne, a dopředu bučí a hvízdají, nebo naopak demonstrativně aplaudují. Spor se vede primárně mezi přírodovědci a lesníky – místní občané, politici, aktivisté či média tomu jen dodávají kolorit. Je to spor zásadní, paradigmatický – tedy každá strana má svou pravdu a tu druhou nemůže přesvědčit. Ochranáři lesnické provenience tvrdí zhruba toto: Šumava je kulturní krajina, dlouhodobě přetvářená člověkem, a jako k takové k ní musíme přistupovat. V národním parku nechceme produkční lesy, říkají, ale přírodní lesy, které tam mají být. Přírodě musíme pomoci, aby se do tohoto kýženého stavu dostala. Přírodovědci si naopak nestanovili nějaký konečný stav, kterého by chtěli dosáhnout. Chtějí uvolnit přírodní procesy, ať ukážou, co umějí. Podstata divočiny nespočívá v tom, že dokáže totéž co lesník. Divočina si udělá, co je jí libo a vždycky to bude dobře.

Příroda, nebo les?

Na rozdíl od tradovaného mýtu ovšem nejde o nějaký „nezodpovědný experiment“: přírodovědci vědí poměrně přesně, jak bude vypadat šumavská divočina za sto let. „Kůrovcová kalamita“ je věc normální, očekávaná, nikoho nepřekvapilo, že přišla, neboť chodívala vždycky. V přírodě nejsou žádné kalamity, příroda se jen sama od sebe vyvíjí a mění. Konflikt kolem kůrovce je hlubinný, nikoliv odborný – hmyz buď ničí lesy a brání nám, abychom je vylepšovali, anebo nám ničením stávajících lesů pomáhá, aby tam samo od sebe vzniklo něco přirozeného. Je věc politického rozhodnutí, zda chceme divočinu, nebo les. Přírodovědci chtějí přírodu, i když to nebude les, lesníci chtějí les, i když to nebude příroda (ano, české lesy obvykle nejsou o nic více přírodní než česká řepková pole). Věda nám dodá dostatek rad, když se zeptáme na té správné fakultě, jak zařídit to i ono.
Šumava pochopitelně není divočina v tom smyslu, že by tam lidská noha nikdy nevkročila, je to opravdu kulturní krajina (podobně jako leckde v Amazonii). Jenže z kulturní krajiny lze divočinu poměrně snadno a především zadarmo udělat – prostě ji nechat být. Boubínský prales je jistě prales, když se tak jmenuje, ale vznikl v polovině 19. století tak, že se jeden knížepán rozhodl nechat tamní les na pokoji, aby to tam bylo takové romantické. Stalo se. Divočina číhá všude a čeká, až jí uvolníme prostor. Když to uděláme, vůbec nic nám nehrozí. V prvních zónách nemáme na vybranou mezi zdravou a sežranou smrčinou, nýbrž mezi sežranou smrčinou, kterou necháme být, a sežranou smrčinou, kterou zkrášlíme pomocí traktorů. „Rozvrat vedlejších funkcí lesa“, jímž lesníci straší, tedy nastane tak jako tak. Výzkumy ale jasně ukazují, že negativní vlivy rozpadu smrčin (eroze, vysychání, povodně a vyplavení dusičnanů a další) jsou slabší, než se vyhrožuje. A především, pokud neuděláme nic, budou dopady menší, než když se budeme do přírodních dějů vměšovat. Všechno je lepší než vykácený les.

Prales jako cennost

Dobrodružný vývoj naší země po roce 1945 spojený s vyhnáním původního obyvatelstva už zpátky nevrátíme. Kdo teskní po „předcházejících staletích, kdy zde žili a pracovali lidé“, by si měl poctivě přiznat, že ti lidé byli Sudeťáci a že o skutečnou restituci původního stavu vlastně až tak nestojí. Vznik obrovské plochy téměř neobydlené krajiny uprostřed Evropy bychom měli nějak rozumně využít. Nejlépe k tomu, aby tam bylo něco jiného, než je všude jinde. Lesů je spousta. Naše krajina nebyla nikdy tak zarostlá stromy jako dnes, a kdo chce pěkný hustý zelený uklizený stejnověký les, najde ho na konečné každé tramvaje, zatímco divočina je vzácná a neškodilo by někde kousek mít. Rašeliniště, pralesy (zčásti pochopitelně polámané, mrtvé, sežrané), jezera, rys, perlorodka, tetřev … Koneckonců i v nejradikálnějších návrzích jde o čtvrtinu území národního parku, ostatní jsou leda sny.

Chce to klid

Politické rozhodnutí, o kterém píšu, ovšem nepadne na Modravě, ba ani v Horní Plané. Národní park nepatří Šumavanům, je to evropsky významná lokalita a biosférická rezervace UNESCO, tedy oblast významu přinejmenším celostátního. Chápu, že žít na Šumavě je hrozné samo o sobě (pořád leží sníh nebo prší, k tomu všude samí cykloturisti), a domnívám se, že Správa Národního parku Šumava by měla lidi žijící v jejím rajonu buzerovat co nejméně. Nicméně v obcích, které leží na území parku alespoň polovinou svého katastru, žije něco přes dva tisíce občanů a tato hrstka se prostě musí smířit s tím, že o ochranných podmínkách parku nebudou rozhodovat oni. Z faktu, že někdo bydlí na Šumavě, neplyne, že rozumí ochraně přírody. O Šumavě nakonec rozhodne – tak jako o ochraně přírody všude na světě – městská střední třída, která si chce občas užít exotiky a mít přitom pocit, že pomáhá Dobru. Boj o Šumavu vyhraje ten, kdo na svou stranu získá Pražáky a Ostraváky.
Mají-li průzkumy veřejného mínění pravdu, lidé začínají jezdit na Šumavu, aby se dívali na divočinu. Správa parku by měla dělat, co je v jejích silách, aby právě zájemce o divočinu odpuzovala co nejmíň, a zastánci skutečného národního parku by si měli dát v probíhajícím dalším kole rvačky o Šumavu pozor, aby právě tyhle lidi neodradili nějakým přehnaným šílenstvím. Zkusme trochu zklidnit.

P.S.: Autor je biolog, a tudíž pochopitelně zastánce nezasahování, ale na Šumavě nemá žádný osobní ani profesionální zájem: nic tam nezkoumá, nebydlí tam, členem Rady Národního parku Šumava nikdy nebyl, takže z ní ani demonstrativně neodešel, není v žádném spolku, petice už dobrých deset let nepodpisuje, těžko snáší aktivisty všeho druhu a opravdu si nemyslí, že by světu měli vládnout vědci (na to jich až příliš mnoho zná osobně).

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče