Rozeznávání těhotné situace

12. ledna 2012, 16:25 - Karel Hvížďala
12. ledna 2012, 16:25

Černobílé snímky spojené s rodnou Ostravou automaticky vyvolají jméno Viktor Kolář. „Kolář se rozhodl psát svůj celoživotní reportážní esej právě v tomto městě, nikoli však o něm, nýbrž o člověku, o základních otaznících lidské existence, které se zde, v domnělé černé díře střední Evropy, vyjevují s velkou naléhavostí, a jsou-li artikulovány a přeneseny přes horizont místních událostí, oslovují svět,“ napsal v předmluvě Kolářovy loňské knihy Ostrava spisovatel Jan Balabán. Profesor na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU) s týdeníkem Euro hovořil o svých fotografických začátcích, o emigraci a o své inspiraci Ostravou.

Když jsi emigroval, bylo ti sedmadvacet let, byl jsi dospělý muž. Kdy sis uvědomil, co to je emigrace a že potřebuješ svobodu? Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, chvíli jsem učil na škole na sídlišti, a to bylo pro mě důležité. Kousek odtud byly už haldy, kam se dovážela struska z Vítkovic, a hned vedle byly domečky, zahrádky a pásl se dobytek. Ta záře z hald mě přitahovala, hodně jsem je fotografoval. V roce 1964, v době státnic, jsem měl i první výstavu. Po vojně jsem s kantořinou brzy skončil, abych mohl víc fotografovat. Tenkrát jsem udělal třeba pro mě velmi důležitý záběr bílého prádla na šňůře. Tehdy jsem fotografoval rolleiflexem, a abych po vyučování stihl dobré světlo, musel jsem se naučit pracovat velmi rychle. V roce 1968, kdy byla okupace a o exilu jsem začal přemýšlet, jsem pracoval v Krajském osvětovém středisku v knihovně a na druhou půlku úvazku jsem dělal takzvaného edičního pracovníka. Měl jsem štěstí, byli tam chytří lidé a dalo se s nimi o všem otevřeně mluvit. My jsme se o důsledcích okupace Československa často bavili a i jsme vedli debaty nad mými fotografiemi a o tom, co bych měl fotografovat. Tehdy jsem začal víc fotografovat Leicou, která byla pohotovější, ale ve výsledku náročnější: z negativu jsi nemohl dělat moc výřezy. Ale to už jsem měl peníze a mohl jsem si kupovat kvalitnější filmy: Orwo 20 nebo 27. Dělat výřezy mě naučili amatéři a mně pak dlouho trvalo, než jsem se to odnaučil: abych v hledáčku viděl přesně to, co jsem chtěl mít na fotografii.

Jak na rozhodnutí odejít do emigrace reagovali tví nejbližší? Tys jistě nepocházel z rodiny, v níž vyrostl třeba Vladimír Pucholt, jehož otec byl kdysi známý advokát, který ho od malička přesvědčoval, aby emigroval. To máš jistě pravdu. Nás bylo šest dětí. Otec měl původně fotoateliér a prodával fotoaparáty, které za války kupovali hlavně němečtí oficíři. Vyrostl jsem mezi fotoaparáty a fotografiemi. Otec měl výhodu v tom, že měl licenci na dovoz německých fotoaparátů a fotomateriálů, což nedostal každý. Dovážel Leicu, Rolleiflex, papíry Agfa a Agfa-Geveart. Díky tomu během války nashromáždil peníze. Pak ale přišel převrat, otec se vzdal fotozávodu ze strachu, aby ho jako živnostníka nezavřeli, a vstoupil do komunistické strany. Začal pracovat v podniku Stavby sídlišť, kde mu slíbili místo vedoucího fotooddělení. Firmě odevzdal veškeré vybavení fotoateliéru, ale když jim skoro všechno dal, udělali z něj jen obyčejného fotografa, který musel běhat po stavbách a fotografovat úderníky. Po večerech jezdil po dělnických ubikacích s šestnáctimilimetrovou promítačkou a pouštěl dělníkům budovatelské filmy jako například Pevnost na Amuru. Táta u toho často usnul, jak byl utahaný, a film skončil na zemi, protože cívka to už nebrala. Dělníci se na něj zlobili. Jak ale tahal tu promítačku a zvukovou aparaturu, uhnal si kýlu na obou stranách a hodně rychle zestárl. Byl pro nás trochu táta i dědeček v jedné osobě.

Takže s otcem jsi o emigraci nemluvil? Ne, ale byl pro mě důležitý, protože kvůli němu jsem se dostal k fotografii. Co táta neodevzdal, nastěhoval domů, takže jsem žil od malička ve fotoskladišti. Pamatuji se, že jednoho dne jsme museli vyklidit sklep, kde byla snad většina věcí. Táta již neměl sílu, a tak jsme to na vozíku, který jsme si půjčili, odváželi za město. Táta se koukal z okna, kouřil a bylo vidět, že ví, že na tom vozíku odvážíme jeho život. Byl jak ve snu. To by asi byla dobrá fotografie.

A fotografoval jsi už v té době? Do dvanácti jsem nefotografoval. S bráškou jsme se hodně kamarádili s místními barabčíky…

Co to je… Komu se tak říká? Na Ostravsku streetboys, klukům z ulice. Dodnes na ně vzpomínám a pamatuji si na jejich byty i tváře. Tihle kluci byli pro mě hodně důležití, protože jsem s nimi běhal po městě. Jak jsem říkal, ještě jsem nefotografoval, ale všechno, co jsem s nimi zažil, jsem měl vizuálně v paměti. Hodně jsme běhali na kaňoky, což jsou jezírka, která vznikla při propadu půdy kvůli poddolování. Na nich jsme hrávali hokej. V létě jsme tam chodili na ryby a koupali jsme se v nich. Jindy jsme se zase koupali v korýtkách?

V jakých korýtkách? V dřevěných korýtkách na Ostravsku cirkulovala teplá průmyslová voda a my jsme se do nich chodili už někdy od dubna koupat. A s námi tam byly cikánky, které se koupaly ve spodním prádle, staří havíři si tam chodili namáčet nohy a občas i onanovali. Kousek za tím byl zase malý tankodrom. A o něco dál v malém domečku bydlel spolužák Vavřík, jeho rodiče provozovali malou farmu, a vedle stála Žofinka, stará vysoká pec. Tohle byla pro mě nesmírně dramatická scenérie a úžasné území plné napětí a tajemností. Vždycky jsme tam něco viděli nebo zažili, o čem se dalo povídat a co ve mně uvízlo.

Odkdy jsi začal fotografovat cíleně? První důležité fotografie jsem udělal v roce 1959, to mně bylo osmnáct let. Pracoval jsem s leicou a fotografoval na starý válečný kinofilm. Byl jsem tehdy v nultém ročníku na pedagogické fakultě a chodil jsem do fotoklubu ve Vítkovicích. Tam se mnou chodili staří mazáci, které jsem rád poslouchal. Vyprávěli o tom, co je fascinuje, a já se na jejich řeči těšil. Táta byl zaměřený na užitkovou fotografii, chtěl mít ze mě živnostníka, ale o volné fotografii jsem si s ním povídat nemohl. Zatímco tihle chlapi, s kterými jsem pak ještě chodil na pivo na stojáka do bufetu, mně ukazovali, jak se jim líbí třeba hospodské světlo, atmosféra a jak by to fotografovali, jakou expozicí a clonou. Akorát to nikdy neudělali, jen o tom hovořili. Jeden z nich měl starou flexaretu a v brašně vyřezané okénko a tím fotografoval, aby si ho nikdo nevšiml a nevynadal mu. Vlastně jeho problém byl, že se bytostně bál lidí. Nevěděl, co by jim řekl, kdyby si na něj stěžovali. Tehdy jsem pochopil, že fotografování je i o komunikaci s lidmi a že musím unést případné nadávky. Proto ve fotoklubu měli strašně málo fotografií lidí. A já si fotografoval cikánské ušmudlané děti, barabčíky či opuštěná, smutná vyžlata ve vchodových dveřích.

A kdy vznikly ty známé snímky lidí z nočních vlaků a tramvají? Ty jsou z pozdější doby. Hodně jsem se v té době ještě potýkal se strachem a obavou, že mně někdo při práci vynadá. Nevěděl jsem, jak to udělat, aby mě lidé přijali. Na to si musí člověk vybudovat odolnost, aby tě odmítnutí nezranilo a nezdeptalo.

Takže kdy mačkáš spoušť před neznámým člověkem? Musíš odhadnout celou situaci. Někdy nejde o to, vysvětlit jim, co fotografuješ. Důležité je, že jim jen něco řekneš. Lidé chtějí vždycky něco slyšet a může to být i povídačka. Můžeš být plachý a zbrklý, ale když jde o fotografování, musíš být rozhodný, přesně zacílený a soustředěný. Fotografie je hodně o tom. Musíš vědět, co chceš fotografovat. Každý obraz, který chceš fotografovat, tě musí oslovit a ty ho musíš umět najít v proudu života. Musíš vědět, co tě poutá. Jen fotografie, která je něčím nabitá, obraz, který tě prudce osloví, který má napětí, je dobrý. A s postupujícím časem se člověk naučí už i tyto situace předvídat. Fotografování je o rozeznání těhotné situace. Pro mě to bylo o to složitější, že maminka se lidí bála, říkala: S nimi se nebav! A tatínka záběry ze života nezajímaly, protože to nebyl kšeft. A z toho zmíněného roku 1959 je ta moje fotografie, kterou jsem dal na přebal knihy s názvem Ostrava, kde je pro mě všechno: směska lidí, kteří jsou si na stanici tramvaje rovni a stojí na mostě zcela ležérně, za nimi je dřevěný stánek PNS, pod nimi jedou parní lokomotivy, je zakouřeno, nad nimi je potrubí a je na ně upřeno pozdní odpolední slunce. Tehdy mě něco pudilo k tomu to vyfotografovat, ale přesto mně trvalo dost let, než jsem z negativu udělal fotografii. Nemyslel jsem si, že ta fotografie je dobrá.
Karel Hvížďala

Viktor Kolář (70)
Narodil se v Ostravě v rodině vedoucího fotoateliéru a prodejny s fotografickými potřebami. Studoval Pedagogický institut v Ostravě, v roce 1964 zahájil učitelskou dráhu na základní škole v Ostravě a zároveň představil první autorskou výstavu. V roce 1968 odešel do Kanady, kde pracoval jako pomocník v těžebním průmyslu. Později se dostal do fotografických laboratoří v Torontu. Díky uměleckým stipendiím ztvárnil soubory zachycující nákupní centra v Montrealu, kde posléze uspořádal v Optica Gallery výstavu. V roce 1973 se přes Paříž a Londýn vrátil zpět do Ostravy, kde pracoval jako dělník v Nové Huti (tehdy Klementa Gottwalda). V letech 1975 až 1984 působil jako jevištní technik Divadla Petra Bezruče, oženil se s jevištní výtvarnicí Martou Roszkopfovou. Ve volném čase se zabýval fotografováním a toto období se dá nazvat jeho vrcholným. Teprve od roku 1985 se mohl opět věnovat fotografii ve svobodném povolání. V roce 1991 získal cenu Nadace Mother Jones v San Francisku. V roce 1994 začal vyučovat fotografický dokument na FAMU v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval na docenta a v roce 2006 byl jmenován profesorem.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče