Rozeznávání těhotné situace

12. ledna 2012, 16:25 - Karel Hvížďala
12. ledna 2012, 16:25

Černobílé snímky spojené s rodnou Ostravou automaticky vyvolají jméno Viktor Kolář. „Kolář se rozhodl psát svůj celoživotní reportážní esej právě v tomto městě, nikoli však o něm, nýbrž o člověku, o základních otaznících lidské existence, které se zde, v domnělé černé díře střední Evropy, vyjevují s velkou naléhavostí, a jsou-li artikulovány a přeneseny přes horizont místních událostí, oslovují svět,“ napsal v předmluvě Kolářovy loňské knihy Ostrava spisovatel Jan Balabán. Profesor na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU) s týdeníkem Euro hovořil o svých fotografických začátcích, o emigraci a o své inspiraci Ostravou.

Když jsi emigroval, bylo ti sedmadvacet let, byl jsi dospělý muž. Kdy sis uvědomil, co to je emigrace a že potřebuješ svobodu? Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, chvíli jsem učil na škole na sídlišti, a to bylo pro mě důležité. Kousek odtud byly už haldy, kam se dovážela struska z Vítkovic, a hned vedle byly domečky, zahrádky a pásl se dobytek. Ta záře z hald mě přitahovala, hodně jsem je fotografoval. V roce 1964, v době státnic, jsem měl i první výstavu. Po vojně jsem s kantořinou brzy skončil, abych mohl víc fotografovat. Tenkrát jsem udělal třeba pro mě velmi důležitý záběr bílého prádla na šňůře. Tehdy jsem fotografoval rolleiflexem, a abych po vyučování stihl dobré světlo, musel jsem se naučit pracovat velmi rychle. V roce 1968, kdy byla okupace a o exilu jsem začal přemýšlet, jsem pracoval v Krajském osvětovém středisku v knihovně a na druhou půlku úvazku jsem dělal takzvaného edičního pracovníka. Měl jsem štěstí, byli tam chytří lidé a dalo se s nimi o všem otevřeně mluvit. My jsme se o důsledcích okupace Československa často bavili a i jsme vedli debaty nad mými fotografiemi a o tom, co bych měl fotografovat. Tehdy jsem začal víc fotografovat Leicou, která byla pohotovější, ale ve výsledku náročnější: z negativu jsi nemohl dělat moc výřezy. Ale to už jsem měl peníze a mohl jsem si kupovat kvalitnější filmy: Orwo 20 nebo 27. Dělat výřezy mě naučili amatéři a mně pak dlouho trvalo, než jsem se to odnaučil: abych v hledáčku viděl přesně to, co jsem chtěl mít na fotografii.

Jak na rozhodnutí odejít do emigrace reagovali tví nejbližší? Tys jistě nepocházel z rodiny, v níž vyrostl třeba Vladimír Pucholt, jehož otec byl kdysi známý advokát, který ho od malička přesvědčoval, aby emigroval. To máš jistě pravdu. Nás bylo šest dětí. Otec měl původně fotoateliér a prodával fotoaparáty, které za války kupovali hlavně němečtí oficíři. Vyrostl jsem mezi fotoaparáty a fotografiemi. Otec měl výhodu v tom, že měl licenci na dovoz německých fotoaparátů a fotomateriálů, což nedostal každý. Dovážel Leicu, Rolleiflex, papíry Agfa a Agfa-Geveart. Díky tomu během války nashromáždil peníze. Pak ale přišel převrat, otec se vzdal fotozávodu ze strachu, aby ho jako živnostníka nezavřeli, a vstoupil do komunistické strany. Začal pracovat v podniku Stavby sídlišť, kde mu slíbili místo vedoucího fotooddělení. Firmě odevzdal veškeré vybavení fotoateliéru, ale když jim skoro všechno dal, udělali z něj jen obyčejného fotografa, který musel běhat po stavbách a fotografovat úderníky. Po večerech jezdil po dělnických ubikacích s šestnáctimilimetrovou promítačkou a pouštěl dělníkům budovatelské filmy jako například Pevnost na Amuru. Táta u toho často usnul, jak byl utahaný, a film skončil na zemi, protože cívka to už nebrala. Dělníci se na něj zlobili. Jak ale tahal tu promítačku a zvukovou aparaturu, uhnal si kýlu na obou stranách a hodně rychle zestárl. Byl pro nás trochu táta i dědeček v jedné osobě.

Takže s otcem jsi o emigraci nemluvil? Ne, ale byl pro mě důležitý, protože kvůli němu jsem se dostal k fotografii. Co táta neodevzdal, nastěhoval domů, takže jsem žil od malička ve fotoskladišti. Pamatuji se, že jednoho dne jsme museli vyklidit sklep, kde byla snad většina věcí. Táta již neměl sílu, a tak jsme to na vozíku, který jsme si půjčili, odváželi za město. Táta se koukal z okna, kouřil a bylo vidět, že ví, že na tom vozíku odvážíme jeho život. Byl jak ve snu. To by asi byla dobrá fotografie.

A fotografoval jsi už v té době? Do dvanácti jsem nefotografoval. S bráškou jsme se hodně kamarádili s místními barabčíky…

Co to je… Komu se tak říká? Na Ostravsku streetboys, klukům z ulice. Dodnes na ně vzpomínám a pamatuji si na jejich byty i tváře. Tihle kluci byli pro mě hodně důležití, protože jsem s nimi běhal po městě. Jak jsem říkal, ještě jsem nefotografoval, ale všechno, co jsem s nimi zažil, jsem měl vizuálně v paměti. Hodně jsme běhali na kaňoky, což jsou jezírka, která vznikla při propadu půdy kvůli poddolování. Na nich jsme hrávali hokej. V létě jsme tam chodili na ryby a koupali jsme se v nich. Jindy jsme se zase koupali v korýtkách?

V jakých korýtkách? V dřevěných korýtkách na Ostravsku cirkulovala teplá průmyslová voda a my jsme se do nich chodili už někdy od dubna koupat. A s námi tam byly cikánky, které se koupaly ve spodním prádle, staří havíři si tam chodili namáčet nohy a občas i onanovali. Kousek za tím byl zase malý tankodrom. A o něco dál v malém domečku bydlel spolužák Vavřík, jeho rodiče provozovali malou farmu, a vedle stála Žofinka, stará vysoká pec. Tohle byla pro mě nesmírně dramatická scenérie a úžasné území plné napětí a tajemností. Vždycky jsme tam něco viděli nebo zažili, o čem se dalo povídat a co ve mně uvízlo.

Odkdy jsi začal fotografovat cíleně? První důležité fotografie jsem udělal v roce 1959, to mně bylo osmnáct let. Pracoval jsem s leicou a fotografoval na starý válečný kinofilm. Byl jsem tehdy v nultém ročníku na pedagogické fakultě a chodil jsem do fotoklubu ve Vítkovicích. Tam se mnou chodili staří mazáci, které jsem rád poslouchal. Vyprávěli o tom, co je fascinuje, a já se na jejich řeči těšil. Táta byl zaměřený na užitkovou fotografii, chtěl mít ze mě živnostníka, ale o volné fotografii jsem si s ním povídat nemohl. Zatímco tihle chlapi, s kterými jsem pak ještě chodil na pivo na stojáka do bufetu, mně ukazovali, jak se jim líbí třeba hospodské světlo, atmosféra a jak by to fotografovali, jakou expozicí a clonou. Akorát to nikdy neudělali, jen o tom hovořili. Jeden z nich měl starou flexaretu a v brašně vyřezané okénko a tím fotografoval, aby si ho nikdo nevšiml a nevynadal mu. Vlastně jeho problém byl, že se bytostně bál lidí. Nevěděl, co by jim řekl, kdyby si na něj stěžovali. Tehdy jsem pochopil, že fotografování je i o komunikaci s lidmi a že musím unést případné nadávky. Proto ve fotoklubu měli strašně málo fotografií lidí. A já si fotografoval cikánské ušmudlané děti, barabčíky či opuštěná, smutná vyžlata ve vchodových dveřích.

A kdy vznikly ty známé snímky lidí z nočních vlaků a tramvají? Ty jsou z pozdější doby. Hodně jsem se v té době ještě potýkal se strachem a obavou, že mně někdo při práci vynadá. Nevěděl jsem, jak to udělat, aby mě lidé přijali. Na to si musí člověk vybudovat odolnost, aby tě odmítnutí nezranilo a nezdeptalo.

Takže kdy mačkáš spoušť před neznámým člověkem? Musíš odhadnout celou situaci. Někdy nejde o to, vysvětlit jim, co fotografuješ. Důležité je, že jim jen něco řekneš. Lidé chtějí vždycky něco slyšet a může to být i povídačka. Můžeš být plachý a zbrklý, ale když jde o fotografování, musíš být rozhodný, přesně zacílený a soustředěný. Fotografie je hodně o tom. Musíš vědět, co chceš fotografovat. Každý obraz, který chceš fotografovat, tě musí oslovit a ty ho musíš umět najít v proudu života. Musíš vědět, co tě poutá. Jen fotografie, která je něčím nabitá, obraz, který tě prudce osloví, který má napětí, je dobrý. A s postupujícím časem se člověk naučí už i tyto situace předvídat. Fotografování je o rozeznání těhotné situace. Pro mě to bylo o to složitější, že maminka se lidí bála, říkala: S nimi se nebav! A tatínka záběry ze života nezajímaly, protože to nebyl kšeft. A z toho zmíněného roku 1959 je ta moje fotografie, kterou jsem dal na přebal knihy s názvem Ostrava, kde je pro mě všechno: směska lidí, kteří jsou si na stanici tramvaje rovni a stojí na mostě zcela ležérně, za nimi je dřevěný stánek PNS, pod nimi jedou parní lokomotivy, je zakouřeno, nad nimi je potrubí a je na ně upřeno pozdní odpolední slunce. Tehdy mě něco pudilo k tomu to vyfotografovat, ale přesto mně trvalo dost let, než jsem z negativu udělal fotografii. Nemyslel jsem si, že ta fotografie je dobrá.
Karel Hvížďala

Viktor Kolář (70)
Narodil se v Ostravě v rodině vedoucího fotoateliéru a prodejny s fotografickými potřebami. Studoval Pedagogický institut v Ostravě, v roce 1964 zahájil učitelskou dráhu na základní škole v Ostravě a zároveň představil první autorskou výstavu. V roce 1968 odešel do Kanady, kde pracoval jako pomocník v těžebním průmyslu. Později se dostal do fotografických laboratoří v Torontu. Díky uměleckým stipendiím ztvárnil soubory zachycující nákupní centra v Montrealu, kde posléze uspořádal v Optica Gallery výstavu. V roce 1973 se přes Paříž a Londýn vrátil zpět do Ostravy, kde pracoval jako dělník v Nové Huti (tehdy Klementa Gottwalda). V letech 1975 až 1984 působil jako jevištní technik Divadla Petra Bezruče, oženil se s jevištní výtvarnicí Martou Roszkopfovou. Ve volném čase se zabýval fotografováním a toto období se dá nazvat jeho vrcholným. Teprve od roku 1985 se mohl opět věnovat fotografii ve svobodném povolání. V roce 1991 získal cenu Nadace Mother Jones v San Francisku. V roce 1994 začal vyučovat fotografický dokument na FAMU v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval na docenta a v roce 2006 byl jmenován profesorem.

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Mají Češi na elektromobil? Hyundai hodlá rozšířit dojezd až na 500 kilometrů
Víte, kdo vlastní vaši banku? Ital, Rus, Rakušan, nebo Čech?
Jak napsat správně CV, aby vás pozvali na pohovor
Jak přijímat a posílat balíky do zahraničí aneb kdy se platí DPH a clo?
Která 3 slova zachránila před pěti lety euro?
Auta
BMW Z4 Concept byl neoficiálně odhalen těsně před premiérou…
Hyundai ukázal nástupce vodíkového crossoveru ix35. Příští rok dorazí také do Evropy
Volvo, Peugeot, Fiat a další vynechají autosalon ve Frankfurtu. Jsou to pro ně vyhozené peníze
Měření rychlosti na D1 v úseku Psáře – Soutice bezpečnost nezlepšilo a policie i MDČR to ví
Sháníte dvanáctiválcové kombi? Aston Martin vám ho prodá, praktické ale moc není
Technologie
Bitcoin přišel o rekord. Kryptoměnou Ethereum už proudí více transakcí
ČTÚ chce regulovat. Zjistil, že si mobilní operátoři málo konkurují
AMD vydalo speciální ovladač pro horníky. Zrychluje těžbu Etherea na Radeonech
Firefox x64 už je pro uživatele Windows výchozí. Je bezpečnější a stabilnější
AMD Ryzen 3 1200 a 1300X – Čtyřjádra za skvělé ceny (uživatelská recenze)
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít