Rostislav Říha: Architekti se musí přizpůsobit lidem

14. června 2012, 10:40 - Dušan Spáčil
14. června 2012, 10:40

Architekt Rostislav Říha už deset let vede architektonickou kancelář Rh–arch. Staví noblesní byty a lofty, projektuje hypermarkety i mateřské školy. Spolupracuje na dalším sociálním projektu „otce babyboxů“ Ludvíka Hesse. A tvrdí, že architektura je především služba – v něčem podobná práci holiče.

* E15: Jste také malíř. Ostatně jako mnoho jiných architektů. Oba obory se nicméně dost odlišují, ne?

Jejich vnitřní logika je podobná, architektura je ale exaktnější, neobejdete se bez matematiky. A hlavně architektonická tvorba je společenský proces a v pojetí našeho ateliéru i velmi týmová práce.

Malíř může být individualista. Kdo se malováním nemusí živit, což je můj případ, má v malbě takřka absolutní svobodu, zodpovídá se jen sám sobě. V architektuře ale musíte vždy počítat s klientem.

Komunikace s ním je rozhodující. Samozřejmě ať navrhuji bytový komplex, nebo restauraci, mám před očima určitý designový koncept, cíl. Ten se ale v průběhu procesu návrhu proměňuje jak vlivem kolegů, tak zejména diskuzemi s klientem. Výsledkem je společné dílo. V tom, jak absorbuje všechny možné vlivy, je to spíše svědectví doby.

* E15: Architekt a projektant hodně závisejí i na blahovůli úřadů…

V ideálním světě by úřady měly být hlavně otiskem snahy o společné blaho. Jejich skutečné zásahy jsou ale mnohdy pouhou byrokracií pro byrokracii. Navíc to narůstá – přijde mi, že trendem je všechno sevřít a zaškatulkovat. Když třeba srovnám situaci před deseti, před pěti lety a dneska, je to stále horší.

* E15: Čím to je? Vlivem Evropské unie?

Nejen tím. Přibývá stanovisek, která potřebujete, předpisy jsou stále striktnější. Myslím, že to souvisí s alibismem českých úředníků. Přirovnal bych to k tomu, když jezdíte řadu let stejnou cestou třeba na chatu. Během let obvykle zjistíte, že je čím dál více míst, kde je bílá nepřerušená čára. Prodlouží ji totiž každá nová nehoda, která se zde stane – je to ze strany úřadů způsob, jak se zbavit rizika. Podobně přibývají nové zákony a pravidla ve stavebnictví. Možná je to příznakem úpadku naší civilizace.

* E15: Proč myslíte?

Bujení byrokracie nastalo už ve starém Egyptě. Úředníci tam tehdy byli placeni naturáliemi. A každý úředník měl na svůj „plat“ zvláštní kóji. Archeologové nedávno zjistili, že čím více to tam šlo s civilizací z kopce, tím více bylo kójí a vydávalo se více zákonů. Od určitého momentu, kdy předpisy spíše brání a omezují, než aby jen chránily, trávíte více času snahou, jak jim vyhovět či jak je obejít, než smysluplnou prací – to vede k úpadku.

* E15: Pojďme se teď na vaši práci podívat z druhé strany. Většina laiků – řekl bych – má pocit, že současná architektura často ztrácí lidský rozměr.

To není laický pocit, to je pravda.

* E15: Čím to je?

Důvodů je více. Jedním je třeba fakt, že si někteří projektanti při tvorbě architektury příliš „natřásají peří“. Moderní technologie totiž umožňují v architektuře skoro vše, a tak si to někteří tvůrci chtějí užít. Rozumím jim, také jsem autor. Ale já se tomu vyhýbám, forma by neměla být samoúčelná, natož omezovat funkčnost. Navíc naprosto svobodně se mohu vyjádřit při malování obrazů, v architektuře už z principu vždy spíše hledám kompromis, průsečík požadavků klienta, předpisů, technických možností… svědectví doby. Samoúčelnost tu podle mne nemá místo.

* E15: A další důvody?

Důležitá je role klienta. Architektura je služba. Tak jako třeba holičství. Když přijde k holiči paní a chce fialovou hlavu, kadeřník jí sice může navrhnout něco jiného, ale pokud dáma trvá na svém, nic s tím nenadělá. Ovšem i fialová hlava se dá udělat špatně, nebo dobře. Architekt je na tom podobně. Když dostanete špatné zadání, těžko uděláte něco úžasného. Můžete se jen snažit zabránit úplnému debaklu.

* E15: Jak se v tomto směru projevuje krize?

Realitní trh bohužel vrátila o dvacet let zpátky. Před krizí už za námi chodili developeři, kteří se chtěli vymezit kvalitou prostředí, které postaví, v rozpočtech už byla i položka „na krásno“. Teď však prodejní ceny bytů padly mnohem razantněji než ceny materiálů, všechno se škrtá. Spousta developerů navíc nakoupila pozemky ještě za předkrizové ceny. I jejich projekty se ale už musí dotáhnout do konce – a tak se šetří na kvalitě.

Někteří kolegové ve snaze udržet obrat teď jdou do výběrových řízení se zcela nesmyslnými cenami, výrazně pod nákladovou cenou. My do takových bojů obvykle ani nechodíme, záleží nám na kvalitě toho, co tu po nás zůstane, a té nelze docílit bez toho, aby na návrh byl dostatečný prostor.

* E15: Projevuje se krize i v tom, co se staví?

Soukromí investoři velmi zvažují, zda se pouštět do projektů, které nemají okamžitou návratnost. A my se tomu musíme přizpůsobit – teď třeba máme projekt konverze průmyslového areálu. Pracně do něj montujeme bydlení, i když by tam byla třeba pěkná galerie.

* E15: Viděl jsem některé moc pěkné lofty. Ale už mě párkrát napadlo, jestli těch předělávek průmyslových areálů není až moc?

Já si to nemyslím. Děláme už tři takové projekty a mám to velmi rád. Dá se tím běžnému uživateli zprostředkovat dotek s řemeslnou kvalitou, která už dnes neexistuje. Právě při konverzích starých areálů v nové názorně vidíme, jak se řemeslo postupně kazilo.

U jedné z takových staveb stačilo třeba sledovat, jak se měnila okna – na přelomu devatenáctého a dvacátého století tam u nich tehdejší dělníci udělali pěkné parapety, fasádníci si pohráli s odstoupením omítky, prostě soustředili se na to, aby to bylo i v té továrně pěkné. Ve třicátých letech už ale cihly nahradil beton a v šedesátých letech se tam bezohledně nacpaly luxfery.

Když při konverzi zachováme to cenné a stavbu doplníme tak, aby splňovala požadavky doby, dáváme možnost vzniknout něčemu atypickému, osobitému a navíc s dotekem minulých časů.

* E15: Takže je lepší pro nové bydlení předělávat továrny než stavět nové pěkné domy? Není to znásilňování podstaty těch staveb?

Jak kdy. Někdy se podaří zachovat genia loci a vytvořit něco úžasného. Někdy do toho ale přehnaně zasahují památkáři, nebo se architekt potýká třeba s požadavky na požární ochranu, nebo prostě chybějí nápady – a nepovede se to. Ale obecně jsem příznivcem úprav starých areálů – už proto, že běžný obytný dům na běžném místě na zelené louce není pro architekta zvláštní výzvou, takový dům se dá vytvořit i podle počítačového algoritmu.

Ve staré továrně ale najednou neočekávaně narazíte třeba na tři schůdky nebo na jímku nebo tovární vrata, prostě z hlediska nového projektu na nahodilosti, které musíte nějak zasadit do projektu a udělat z té stavby něco nestandardního. To je docela vzrušující práce.


Čtěte také:

Simona Černá: Práce bytového architekta není nedostupným luxusem

Zhmotňuji sny ostatních

Pavel Nasadil: Čeští architekti nemají ambice prosadit se za hranicemi


* E15: Byl jsem si prohlédnout váš byt v centru, kde jste z půdy činžáku vytvořili impozantní komplex několika bytů s výhledem. Líbilo se mi i to, že to nebylo vytvořeno příliš nákladně. Používáte běžné materiály, které jsou k dostání za dostupné ceny…

Naše architektonické studio chce oslovit střední vrstvu. Modelový klient je pro mne mladý úspěšný profesionál, třeba právník, který ale ještě nemá peněz nazbyt. Pořizuje si první bydlení a chce to mít pěkné, na to, aby se spolehl na drahé designové studio, ovšem nemá. IKEA jako vzorník také nechce – a tak si najme na projekt nějakého studenta. A realizaci potom nějak sflikuje. Vše proto, aby ušetřil a zároveň se vymanil z toho standardu IKEA.

Viděl jsem řadu takových bytů, výsledek bývá nic moc, ale není vcelku divu. Mám prostě dojem, že o takové lidi není u nás postaráno. My jsme jim ale schopni vysvětlit, že se dá jejich sen realizovat za relativně malé peníze. Pomůžeme jim najít materiály za dostupné ceny, vysvětlíme, že u něčeho nevadí, že je to čínské provenience nebo od „obyčejné“ české firmy. Správným a nápaditým použitím je možné i levnému materiálu přidat na hodnotě, možností je tisíc.

* E15: Pro jednu firmu připravujete koncept sítě hypermarketů. Vy tedy asi nepatříte k těm tvůrcům, kteří považují hypermarkety za zhoubu měst?

No, také jsem je neměl rád. Ale není možné měnit život do podoby, která by se líbila architektům, ale lidé by ji nechtěli. Tvůrci se naopak chtě nechtě musejí přizpůsobit tomu, co lidem přirozeně vyhovuje. V developerských projektech minulých let se hodně myslelo na lokální služby – ale nakonec se komerční prostory často měnily na byty.

Představa, že bude na každém rohu malá pekárna, vypadala fajn – až na to, že takové pekárny na sídlištích často nemají zákazníky a brzy zkrachují. Jezdit do obchodních center je zkrátka nyní nejlogičtější způsob nakupování, rodiny tam jezdí nejen za nákupy ale i za zábavou a do restaurací, tráví tam třeba celý den. Takže spíš než vnucovat lidem, aby se vrátili na sídliště, je lepší jejich styl života akceptovat a pokusit se prostředí, kterému dávají přednost, vylepšit.

* E15: A co vy, chodíte s rodinou také do hypermarketů?

Ano. Už proto, že máme slabozrakou holčičku – a já jsem v hypermarketech s překvapením zjistil, že je to prostředí, které jí vyhovuje. Všechno si může osahat, dobře se tam orientuje, je to pro ni zvukově i světelně inspirativní, přitom je to velký prostor.

* E15: Prý jste dceři přizpůsobil i koncept vašeho bytu.

Ano. Když zjistíte, že máte dítě s takovou vadou, hodně vás to změní. Nejprve vás to pochopitelně vyděsí, pak však zjistíte, že se prostě jen musíte možnostem dcery trochu přizpůsobit a vytvořit jí podmínky pro pohodlný život. Má to i své výhody – najednou si začnete všímat věcí jinak.

Uvědomujete si potřeby takových lidí – začnete chápat jejich svět. A to se architektovi hodí. Teprve teď, když ji beru na různé rehabilitace, jsem třeba zjistil, že ti, co nevidí, mají problémy se správným vývojem chůze. Pro dceru je proto dobré, aby chodila po různém povrchu – pomůže to stimulovat svaly chodidla a tím i normálnějšímu vývoji chůze. A protože jsem architekt, řešil jsem to v bytě různým typem podlah (dřevo, sklo, koberec, dlažba, kamínky, ocel). Důležité je právě střídání těchto povrchů. To však nebyly jediné úpravy.

Dcera má zachovaný světlocit, a tak jsem v bytě také vytvořil v každém pokoji jinou světelnou atmosféru. Orientuje se teď podle svítidel (stropních i podlahových), podobně jako když přistává letadlo. Také jí pomáhá různá zvuková úroveň jednotlivých místností, někde je holý prostor, někde jsem ho zaplnil věcmi, a tak je tam jiný dozvuk, někde jsou závěsy a podobně.

* E15: Asi vás dceřin hendikep přiměl zamyslet se i nad tím, zda se i ve veřejném prostoru dělá dost pro postižené.

Péče o postižené dítě vás automaticky dostane do komunity lidí, kteří mají potomky nebo příbuzné s jinými vadami. Povídáte si s nimi o tom, vyměňujete si zkušenosti a tříbíte názory. Takže jsem se tím začal více zabývat.

A jestli se obecně pro postižené dělá dost? Hodně se to zlepšilo. V nové vyhlášce například přibyly bezbariérové rampy. Jedno ze stanovisek pro projekt dává úřad, který jej posuzuje z hlediska potřeb postižených. Na rozdíl od jiných úředníků tyhle musím pochválit, většinou mají velmi racionální připomínky.

* E15: Vaše studio se svými projekty podílelo i na některých občanských stavbách. Projektoval jste domov důchodců v Čakovicích, školku a další stavby. Teď realizuje osobitý projekt pro Ludvíka Hesse, zakladatele a šiřitele babyboxů. O co půjde?

V Hájku u Koloděj, kde pan Hess žije, by měl vzniknout penzion pro maminky s dětmi, které nemají kam jít. Zároveň tam bude několik míst pro starší lidi v nouzi. Přišlo nám to jako zajímavá kombinace – obě skupiny obyvatel by to mělo pomoci resocializovat. Děti si zvyknou, že do společnosti patří i staří lidé, a dříve narození dožijí v sousedství dětí.

* E15: Na domě se bude podílet i sochař Milan Vácha a další osobnosti. Měl by to být hezký dům s dotekem umění. Má smysl dělat sociální ubytovnu takhle složitě?

Právě pokud jsou lidé v krizové situaci, neměli by být obklopeni „papundeklovou“ atmosférou provizoria. Vím, že to v nemocnicích a sociálních ústavech často bývá. My jsme ale přesvědčeni, že důstojné a nápadité prostředí pomůže takovým lidem znovu získat jistotu a nabrat síly k návratu do normálního života.


Rostislav Říha (42)

Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Fakultu scénografie DAMU. Ještě během studií nastoupil do architektonické kanceláře AP Studio. V letech 1998–2000 sbíral zkušenosti u architektů z Daryl Jackson Roobin Dyke v Sydney, po návratu působil v kanceláři Archina. Od roku 2002 vede Rh-arch.

O autorovi| Dušan Spáčil / Praha

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče