Rošáda pro jednoho hráče

29. května 2012, 12:22 - Libor Dvořák
29. května 2012, 12:22

Prezident Boris Jelcin s oblibou vyhazoval ministry, premiéry i celé vlády. Na rozdíl od Vladimira Putina však do jejich činnosti prakticky nezasahoval

Za přítomnosti tří tisíc hostí se 7. května 2012 v Kremlu konala slavnostní inaugurace staronového ruského prezidenta Vladimira Putina. Pouhý den nato Putin v úřadu premiéra potvrdil svého kremelského předchůdce, ale spíše věrného náhradníka Dmitrije Medveděva. Velkorysá mocenská rošáda, oznámená loni 24. září na sjezdu strany Jednotné Rusko, tím byla dokončena. A může se (po putinsku) vesele vládnout dál.
Když Vladimir Vladimirovič procházel řadou nádherně zlacených kremelských sálů, mohl být spokojen. Jeho sázka na bezvýhradně věrného a loajálního mocensko-politického souputníka vyšla a on je opět tam, kde se cítil být (a fakticky také byl) po celé čtyři uplynulé roky – v čele největší země světa. Kalkul zdánlivě vyšel na 200 procent, protože po změně ústavy na sklonku roku 2008, kdy bylo pro ruskou hlavu státu od voleb v roce 2012 schváleno šestileté období místo dosavadního čtyřletého, Dmitrij Medveděv z prezidentského úřadu neodešel (třeba ze zdravotních důvodů), jak všichni očekávali. Naopak v něm zůstal po celé čtyři roky, čímž Putinovo faktické gosudarství objektivně prodloužil. Možná se to nezdá příliš k uvěření, ale pokud vše půjde podle plánu, Putin bude v čele Ruské federace nepřetržitě po období 2000 až 2024, tedy prakticky čtvrt století. Déle než on stál v posledním století v čele ruského (pardon, sovětského) státu jen Stalin.
Samotný akt předání moci z ruky do ruky trval pouhých osm minut, což je koneckonců v pořádku, protože šlo o formalitu. A zúčastnilo se ho jen málo zahraničních hostí, například Putinovi věrní přátelé Silvio Berlusconi a Gerhard Schröder (z nichž jeden má k novému prezidentovi blízko machistickým způsobem vládnutí a druhý významnou osobní pomocí a zásluhou při budování plynovodu Nord Stream z Ruska do Německa a dál do západní Evropy). Mimochodem pokud jde o ceremoniály, ruské vysílání BBC již před kremelskou slávou připomnělo, že poslední ruský car Mikuláš II. musel v roce 1896 nejdřív od Běloruského nádraží do Kremlu urazit asi tři kilometry v sedle koně, po celou tu dobu salutovat davům a následně podstoupit několikahodinovou korunovaci. Sama koruna prý byla tak těžká, že večer car trpěl těžkými bolestmi hlavy. Putinova koruna je sice jen pomyslná, ale bolení hlavy v posledním půlroce od prosincových parlamentních voleb jistě zažil již nejednou. A ještě mnohokrát zažije.

Žádný liberál

Návrat Putina k moci nutí k bilancování, co má na kontě jeho předchůdce. A mnoho toho není. Jak počátkem letošního května ve své redakční analýze napsal známý ruský informační portál Gazeta.ru: „Medveděv jednoduše nemohl naplnit naděje, které do něj byly neznámo proč vkládány.“ Třetí ruský prezident je z Kremlu vyprovázen výtkami, posměšky a v nejlepším případě tichými soucitnými úsměvy. Jeho vládou jsou rozčarováni naprosto všichni, hlavně ti, kdo ho považovali za potenciálního liberála a možná i osvíceného intelektuála, který by nejen mohl změnit dosavadní absolutistický styl ruského vládnutí, ale dokonce se prezidentského úřadu ujmout ve druhém období.
Putin dobře věděl, komu náhradnictví svěřuje. Medveděv, jenž měl během oněch čtyř let v Kremlu mnoho příležitostí krok za krokem získat vlastní politickou váhu a autoritu, podobnou možnost vždy pustil z rukou. Počátkem minulého roku jeho popularita poklesla natolik, že by ve volné konkurenci s Putinem stejně prohrál. Dmitrij Anatoljevič se zkrátka objektivně nestal silným prezidentem a máme právo se domnívat, že stejně tak nebude silným premiérem. (Ostatně, nabízí se otázka, jak dlouho na tomto postu vydrží.)
Medveděv navíc při přebírání vůdčí funkce v proputinské, ale z výsluní ustupující strany Jednotné Rusko prohlásil, že on přece není liberál, ale konzervativec vyznávající tradiční hodnoty. Bývalý prezident tak definitivně odkryl, kým byl od počátku – řadovým členem Putinovy svity. Nic na tom nemění ani sympatické kroky, k nimž se na konci svého prezidentství odhodlal. Na mysli máme zákon o politických stranách významně usnadňující vznik nových politických subjektů, částečný návrat k volitelnosti gubernátorů či konečně kritiku ukrajinských nejvyšších míst věznících bývalou premiérku Tymošenkovou. Otázkou v Medveděvově případě ovšem zůstává, nakolik to byly projevy jeho vlastní vůle…

Hausnumera pro novou vládu

Míru Medveděvovy samostatnosti napovídá jeho role při sestavování nového kabinetu, v jehož čele bude v následujícím období stát. Složení měl navrhnout během jediného týdne, tedy do 15. května. To sice udělat mohl a také to udělal, ale vzápětí byl „odvelen“ místo ruského prezidenta na summit G8 do Camp Davidu. Putin tak zabíjí dvě mouchy jednou ranou: odesláním premiéra Medveděva na významnou zahraniční cestu si uvolňuje ruce pro definitivní sestavení vlády a zároveň světu signalizuje, jaký zřejmě bude jeho zahraničně-politický kurz. Resetování vztahů Ruska s USA už se v něm nedočkáme.
To, že k rozhodování o konkrétních figurách v ministerských křeslech nebylo zapotřebí ani formální Medveděvovy přítomnosti, je jasný signál, kdo bude fakticky řídit Medveděvovu vládu. Ostatně takové signály byly vyslány mnohem dříve. Už 7. května hned po inauguraci prezident Putin podepsal deset výnosů adresovaných příští vládě, v nichž se zcela detailně rozepisuje, jaké úkoly tato vláda od hlavy státu dostává do roku 2018, tedy do příštích prezidentských voleb. (V některých případech jde o letopočty ještě vzdálenější, což si každý může vykládat, jak chce.) Každopádně ještě než byl kabinet sestaven, Putin a jeho tým už na setiny či tisíciny přesně věděl, co jak bude: třeba kolik bude činit podíl ruských odborných publikací ve světovém vědeckém tisku v roce 2015 (2,44 %) či jaký bude úhrnný koeficient porodnosti v ruských rodinách (přesně 1,753). Celá tato hora konkrétních čísel, pro něž u nás máme případné pojmenování „hausnumera“, tu není proto, aby vytkla nějaké konkrétní cíle. To jen Medveděvova vláda musí od samého počátku vědět, že jejím úkolem není generovat nějaké své vlastní nápady a myšlenky, ale jen usilovně hledat způsoby, jak splnit úkoly uložené prezidentem. Že na to Dmitrij Medveděv nebude stačit, je přitom evidentní už dnes.

Kosmické plány

Byl to právě Dmitrij Medveděv, kdo v posledních letech v Rusku nejvíc mluvil o nutnosti inovací a modernizace celé ruské ekonomiky. Ta by měla spočívat především ve zvládnutí špičkových technologií a v alespoň částečném ústupu od „ekonomické drogy“ v podobě prodeje energetických surovin a dalších součástí zatím nevyčerpatelného ruského přírodního bohatství. Jak Medveděv, tak Putin si objektivně nepřejí stát v čele země, s níž se sice musí počítat, ale která je prozatím jen shovívavě pozorovaným „energetickým přívažkem“ hospodářsky vyspělého světa.
Na meze možností ruské ekonomiky paradoxně ukazuje i nedávná tragická nehoda předváděcího letounu Suchoj SuperJet 100 v Indonésii. Přestože je předčasné spekulovat o příčinách neštěstí s pěti desítkami mrtvých a nejpravděpodobnější je chyba pilotáže, četní ruští analytici hned připomněli jiné souvislosti.
Rozhodující odvětví ruského průmyslu jsou čistě mocensky rozparcelována do mamutích státních korporací. Tento systém zvyšuje možnosti korupčního jednání, ale snižuje či zcela odstraňuje kupříkladu konkurenční boj na alespoň národní úrovni. Suchoj zkrátka dostal státní zakázku, přestože právě jeho konstrukční kancelář (na rozdíl od Tupolevovy, Iljušinovy či Jakovlevovy) neměla se stavbou dopravních letadel doposud žádné zkušenosti. A tak i když se třeba nakonec ukáže, že stroj byl v pořádku (ačkoli už se zjistily docela nepříjemné chyby na podvozku), přinejmenším v první chvíli to ohrozí prodej 170 SuperJetů na trhy východní a jihovýchodní Asie, kam výrobce se svým jinak zřejmě docela zdařilým letounem míří.
Podobné problémy zažívá ruský kosmický průmysl, reprezentovaný mamutím Roskosmosem: nehod kosmické špičkové techniky v posledních letech nápadně přibylo, finanční škody z čistě ruských i komerčních startů pro zahraniční zákazníky jsou obrovské. Ještě štěstí, že ohroženy nebyly alespoň lidské životy na cestách k Mezinárodní orbitální stanici (ISS), kam se dnes po skončení amerického raketoplánového programu létá výhradně na ruské technice.
V tomto výčtu bychom neměli zapomenout ani na výstavbu obřího vědeckovýzkumného komplexu ve Skolkovu nedaleko Moskvy, od něhož si nejvyšší ruská místa slibují, že se stane ruským Silicon Valley. Tady se začalo budovat takříkajíc na zelené louce něco, co v zemi existuje již desítky let od sovětských dob v podobě tzv. akademických městeček jak kolem Moskvy, tak kupříkladu při univerzitách sibiřských velkoměst. Také v tomto případě by zřejmě bylo racionálnější oživit činnost těchto center – ale ruské puzení stavět Potěmkinovy vesnice je zřejmě nevykořenitelné.

Osvobozující se země

Vraťme se však k politice. Pokud se Vladimir Putin domníval, že mu jeho privátní místodržící předá Rusko takové, jak ho sám v roce 2008 přebíral, značně se přepočítal. > Smutně proslulá rošáda ruského vládnoucího tandemu z loňského září, a hlavně průběh a výsledky prosincových parlamentních voleb probudily k životu novou opozici, která se od té pimprlové parlamentní liší hlavně v tom, že je opravdová. Tvoří ji lidé především vzdělaní, samostatně podnikající a mladí – ti, kteří už jsou putinsko-medveděvskými mocenskými hrátkami unaveni a přejí si pro svou zemi něco jiného.
Právě tito lidé vyšli hlavně hned po zmíněných volbách, jejichž vítězem se po zjevných a doložených rozsáhlých podvodech opět stala státostrana Jednotné Rusko, na moskevské Bolotné náměstí a poté na Sacharovovu třídu, aby současné moci a jejímu ztělesnění Vladimiru Putinovi dali najevo, že se situací posledních dvanácti let se nadále nehodlají smiřovat. „Za poctivé volby!“ a „Rusko bez Putina!“ znělo v ulicích. Pravdou je, že do jara počty protestujících ve srovnání s prosincovými stotisícovými shromážděními poklesly, ale vzdor této vnitřně se osvobodivší části ruské společnosti je permanentní a bude spíše vzrůstat.
Tito lidé budou moci využít již zmíněného nového zákona o politických stranách. Ten je, pravda, zbraní dvojsečnou: umožňuje sice velmi snadný vznik subjektů nových (na založení strany oproti dřívějším 40 000 podpisů občanů stačí pouhých 500), ale tyto strany se nesmějí sdružovat v bloky. Navíc jich podle posledních zpráv vzniká už asi 70, což bude znamenat, že na sebe sice stáhnou protestní hlasy, ale při očekávané malé početnosti nebudou mít (alespoň zpočátku) žádnou reálnou politickou váhu.

Dva, anebo dvanáct

Největším otazníkem ruské budoucnosti je, jak dlouho se Vladimir Putin udrží u moci. Optimisté mu nedávají víc než dva roky, pesimisté jsou toho názoru, že v Kremlu pobude nejméně do konce druhého šestiletého prezidentského období. Pravdou je, že jeho více než 45 milionů získaných ruských voličských hlasů z celkových 107 milionů naznačuje, že v Rusku zatím nemá konkurenta. Klasická mlčící většina ruského voličstva o změny a společenskopolitické otřesy nestojí a zřejmě bude Putina i nadále považovat za jistotu, která se zkrátka osvědčila. Politicky aktivní menšina zase bude potřebovat léta na to, aby se ve společnosti reálně etablovala a poté mocensky prosadila.
Je tu ovšem ještě jedna možnost, v moderním sovětském a postsovětském Rusku poměrně běžná: začne-li Putin z nejrůznějších důvodů vadit svému nejbližšímu okolí, může se docela dobře stát, že tito lidé se ho zbaví sami a že o jeho konci rozhodne nějakých deset dvacet jeho nejbližších spolubojovníků. Předpovídat nějaký reálný scénář dalšího vývoje Ruska je proto velmi obtížné, ne-li zcela nemožné.

Vladimir Vladimirovič Putin (7. října 1952, Leningrad)

je ruský politik, prezident Ruské federace, jenž v březnu 2012 zvítězil v prvním kole prezidentských voleb. Úřad prezidenta již zastával dvě funkční období mezi roky 2000 a 2008. V letech 1998 až 1999 působil jako ředitel Federální služby bezpečnosti a v obdobích 1999 až 2000 a 2008 až 2012 vykonával funkci předsedy vlády.

Dmitrij Anatoljevič Medveděv (14. září 1965, Leningrad)

je ruský politik, obchodník a právník, který od května 2012 působí ve funkci předsedy vlády Ruské federace a je předsedou strany Jednotné Rusko. Medveděv byl od roku 2000 předsedou správní rady společnosti Gazprom, 14. listopadu 2005 se stal prvním místopředsedou ruské vlády. Do té doby působil jako ředitel kanceláře prezidenta Putina. V období 2005 až 2008 byl prvním místopředsedou vlády, když v této pozici od roku 2007 působil společně s dalším uvažovaným prezidentským kandidátem Sergejem Ivanovem. V letech 2008 až 2012 zastával úřad prezidenta Ruské federace.
pramen: Wikipedie

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče