Roman Šebrle: Skončit jsem už musel, ale pořád se cítím na dvacet

19. července 2013, 07:57 - Milan Novotný
19. července 2013, 07:57

Toužil rozloučit se s desetibojem na nejvyšší úrovni a tribunám zamávat na srpnovém mistrovství světa v Moskvě. To se však olympijskému vítězi a bývalému světovému rekordmanovi Romanu Šebrlemu nepoštěstilo. Zdravotní problémy mu letos nedovolily vůbec vyběhnout.

Osmatřicetiletý veterán, který ve své disciplíně dosáhl absolutně všeho, dal sbohem divákům a velké atletice koncem června při představování hvězd Zlaté tretry. Dalším možným cílem bývalého desetibojařského krále je uspět v golfu, který na amatérské úrovni hraje přes deset let.

E15: Nebude vám atletika, které jste se věnoval dvě desetiletí, chybět?

To se teprve uvidí, ale už teď mi připadá, že bych klidně závodil dál, protože se cítím na dvacet. Jenže to už nejde.

E15: Proč jste svou rozlučkovou sezonu nestrávil v tretrách?

Projevil se zub času. Je neúprosný, ale spravedlivý pro všechny. Prostě dohnal i mě. Musel jsem oznámit konec kariéry, ale přijít s tím nebylo vůbec jednoduché. Neříkalo se mi to lehce.

E15: Co vás tak omezovalo, že jste musel odejít?

Byla to kombinace více faktorů, které začaly už v loňské olympijské sezoně. Jednak se projevil problém, s kterým se dlouhodobě potýkám, ale o němž se moc neví, a tím je zánět střev. Jsou roky, kdy mě to omezuje míň, ale loni to mělo horší průběh. Samo o sobě nešlo o nic strašného, ale odčerpalo to energii. Dobře jsem zazávodil na mistrovství Evropy v Helsinkách a pak se v Itálii připravoval na olympiádu. Všechno vypadalo dobře, nabíral jsem formu, ale těsně před návratem mě píchlo v patě. Ještě jsem zkoušel trénovat, ale během dvou dnů byl konec. Lehké rovinky v teniskách šly, ale do treter jsem nemohl. Odjel jsem sice na hry do Londýna, ale před dálkou jsem kvůli bolesti odstoupil.

E15: Zimu jste strávil na Havaji, nepodařilo se vám v teple eliminovat bolest paty?

Po Londýnu jsem poraněný úpon doléčoval a zdálo se, že jsem se toho zbavil. Měl jsem dva měsíce odpočinek a s tréninkem začal až na Havaji. V lednu jsem poznal, že i když patu cítím, můžu trénovat. Jenže když jsem po čase v přípravě přidal a chtěl běhat v tretrách, pata se zase ozvala.

E15: Věděl jste, že to znamená konec?

V té chvíli jsem nic neřešil a rozhodl se počkat na návrat domů. Ovšem už někdy v té době se ve mně něco změnilo. Atletika najednou nebyla tak prvořadá a ztratil jsem takový ten tah na branku. V Praze se pak potvrdilo, že závodit už nemůžu.

E15: Přestal jste trénovat a závodit, máte víc času než dřív. Víte, čím se budete v dalším životě zabývat?

Hodně času věnuji Odznaku všestrannosti olympijských vítězů, což je náš společný projekt s Robertem Změlíkem pro žáky základních škol. Myslím, že je to pro děti super aktivita. Něco takového tady v tak masovém měřítku chybělo. Těší mě, když vidím, jak děti rády závodí a jak jsou šťastné, když získají medaili. To je pro nás organizátory velké zadostiučinění. A k tomu zkusím golf.

E15: Jak a kdy jste ho začal hrát?

V roce 2001 na soustředění v Jihoafrické republice jsem si vyzkoušel první hřiště i celou osmnáctku. Moc mě to ale nebavilo, možná i proto, že jsem hrál s holemi pro leváka. Další rok jsem tam přijel znovu. Ještě jsem neměl vlastní hole, ale měli na půjčení na pravou stranu. Od té doby mi tento krásný sport učaroval.

E15: Golf hrajete už léta, dosáhl jste dílčích úspěchů, ale nejste součástí golfového dění. Co pro to chcete udělat?

Určitě si musím najít trenéra. Pinkám si sám, ale vidím, že bez odborníka to nepůjde. Chci tomu věnovat asi dva roky, a pokud nastane nějaký výkonnostní progres, věnoval bych se golfu naplno. Teprve pak se uvidí, kam to můžu dotáhnout.

E15: Máte za sebou minimum startů, víte, co vás čeká?

Určitě spousta práce. Vím, že nejde o měsíce, možná se nezlepším ani po roce, ale jestli chci golf opravdu vyzkoušet, musím být trpělivý a vydržet. Mám nevýhodu, že je mi už osmatřicet a že jsem golf nehrál odmalička. Za výhodu naopak považuji to, že cokoli mi trenér ukáže, jsem schopen to okamžitě zopakovat a vstřebat mnohem rychleji než jiní.

E15: Jak byste se jako golfista charakterizoval?

U mne je celý problém v driveru a stálosti švihu. Před časem jsem na Ypsilonce v Liberci šel první devítku minus dva. Na těžkém hřišti to bylo výborné. Na druhé devítce mi ale driver úplně odešel a zahrál jsem asi plus třináct nebo čtrnáct. Dvakrát jsem se dostal do autu a v podstatě byl konec. Takové výpadky mě samozřejmě štvou, protože když jsem na první devítce minus dva, tak to prostě musím dojít.

E15: Nenapadlo vás, že byste se mohl stát desetibojařským trenérem?

To ne, spíš budu fanouškem, který mladým klukům může občas něco poradit. Chci jim být nablízku. Samozřejmě ty rady budou v takovém duchu, aby se to nekřížilo s plány jejich trenérů, ale za roky v desetibojařské špičce mám v některých disciplínách, jako je výška nebo dálka, co poradit. Trénovat by mě lákalo, ale časově je to snad ještě náročnější než závodit. Znamená to být na trénincích, soustředěních a závodech. Teď jsem dlouhé roky doma moc nepobyl, a tak to chci dětem a manželce trochu vynahradit.

E15: Vaše žena Eva je bývalá osmistovkařka. Jak se vám daří přenášet rodinnou tradici na děti?

Naštěstí nemusíme nic přenášet, protože děti ve sportovním prostředí odmalička žijí a sport doma vidí. A i kdyby ho neviděly, tak ho mají v genech. Desetiletý Štěpán miluje fotbal, hraje na Dukle a myslím, že dost dobře. Mimo to má rád atletiku a párkrát ročně si zazávodí. Ještě má čas se rozhodnout, kam se bude ubírat. Podobné je to se sedmiletou Kateřinou, která zatím chodí na gymnastiku.

E15: Vy sám jste hrál dlouho fotbal. Přejete si, aby Štěpán šel ve vašich stopách?

Když si vzpomínám na své začátky, tak jsem byl stejný jako Štěpán. Fotbal mě bavil, ale vyzkoušel jsem snad každý sport. Všechno mě lákalo. Nebyl jsem dítě, které by vysedávalo doma, ale ke sportu mě přitom nikdo nevedl. Moje maminka v životě nesportovala, táta je sice celoživotní fanda, ale pokud sportoval, tak to bylo spíš z legrace. Štěpán se už stejně jako já narodil se sportovním talentem.

E15: V současnosti řada lidí hořekuje, že jejich děti od sportu odvádí televize a počítače. U vás to tak není?

Dneska je samozřejmě daleko víc lákadel než za mého dětství, ale někdy mi to připadá ze strany rodičů jako berlička. Ono je to totiž hodně na nich. Jestli jsou rodiče líní a vyhovuje jim, že mají klid, když jejich potomek vysedává u počítače, je to jejich vina. Štěpán taky tráví nějaký čas s nintendem, ale do sportu ho nutit nemusíme. Pravda je, že jsme obě děti ke sportu nasměrovali, což obnáší jezdit s nimi na tréninky a zápasy. To v Praze jinak nejde.

E15: Máte za sebou úspěšnou kariéru ověnčenou řadou triumfů. Na co vzpomínáte nejraději?

Samozřejmě že olympiáda a světový rekord byly top vrcholy. Byly nejvíc vidět, ale já si pamatuji i na to, když jsem poprvé vyhrál krajský přebor. Byl jsem na medaili strašně pyšný a připadal si jako olympijský vítěz. Takhle to postupovalo dál a po první medaili z mistrovství republiky se dostavilo totéž. Takových okamžiků by se našla spousta.

E15: Co vám bude z atletiky nejvíc chybět?

Asi tréninková parta. Určitě ti mladí kluci, díky nimž jsem i s přibývajícími roky mládl. Trochu jsem je vedl a navyváděl se s nimi spoustu legrace. Mluvím o skupině Dály Kupky, která byla napříč generačním spektrem vždycky výjimečná. Strávil jsem v ní nejlepší roky, mám na to spousty zážitků. Hlavně ty mi budou chybět, stejně jako stres při závodech a atmosféra reprezentačního týmu na velkých akcích. Vlastní boje na dráze o medaile snad ani tak ne. Užil jsem si je, byly krásný, ale nejvíc budu postrádat kamarády a tu legraci.

E15: Jak to bylo v předchozí skupině Zdeňka Váni, kde jste trénoval například s Tomášem Dvořákem?

Po tréninkové stránce naprosto profesionální, i když mi časem vadilo, že většina z nás jsou desetibojaři. Na hřišti jsme se totiž přetahovali a nikdo nechtěl prohrát. Časem ale vznikly spory, čímž se kouzlo rozplynulo.

E15: Ještě pod Váňovým vedením jste v roce 2001 v Götzisu jako první člověk překonal 9000 bodů. Co ten mezník tenkrát pro vás znamenal?

Myslím, že rekord přišel moc brzo. Z největších úspěchů se dostavil jako první. Možná je pro mne trochu nedoceněný, ale na závod končící součtem 9026 bodů nikdy nezapomenu. Když jsem proběhl cílem patnáctistovky a viděl čas, který bylo potřeba zaběhnout, nevěřil jsem vlastním očím.

E15: Ceníte si vítězství na olympiádě v Aténách 2004 víc než světového rekordu?

Asi jo, protože to pro mne bylo hrozně náročné. Závod jsem si užil teprve až po tyči, kdy jsem získal takový náskok, že už jsem nemohl prohrát. Do té doby jsem byl strašně nervózní, skoro jsem mezi oběma dny nespal a nemohl se pořádně najíst. Byl jsem favorit, měl jsem v hlavě, že bych měl vyhrát, ale bylo k tomu strašně daleko. Připadalo mi to spíš jako raubírna. V tyči jsem pak ale skočil pět metrů a všechno se obrátilo. Dostavilo se takové štěstí, že se mi chtělo i brečet. Trošku jsem se za to styděl, ale zároveň mi bylo hrozně příjemně.

E15: Zažil jste i situace, které si nebudete moc připomínat?

V atletickém životě mě takové okamžiky potkaly, ale já bych je neměnil. Zpětně bych je chtěl prožít tak, jak proběhly. Pokud totiž nejsi arogantní vůl, který si řekne: já mám pravdu a nikdo jiný, tak se z nich dá neskutečně poučit a vylepšit. Myslím, že jsem si z toho vzal to dobrý a třeba mě to nakoplo dopředu.

E15: Míříte tím na mediálně rozvířené spory mezi vámi a Tomášem Dvořákem?

S Tomášem to bylo celé vámi novináři poněkud přifouklé. Chápu, že pro vás to bylo hodně zajímavý, zvlášť proto, že jsme byli nejlepší na světě.

E15: Jak vzpomínáte na hry 2000 v Sydney, kde jste neprávem přišel o vítězství?

Když se někdy zpětně kouknu na videozáznam, tak Estonec Erki Nool v kouli třikrát přešlápl jako prase, ale rozhodčí mu přesto jeden pokus uznali. Ač jsme v té době byli desetibojařská velmoc, neměli jsme diplomaty, kteří by měli vůli nebo sílu za spravedlivost bojovat. Samozřejmě být dvojnásobným olympijským vítězem by bylo mnohem lepší, ale já byl tenkrát se stříbrem spokojený. Neuvědomoval jsem si tehdy tu nespravedlnost, jako ji vnímám teď.

E15: V jakém stavu je český desetiboj ve chvíli, kdy ho opouštíte?

Před nějakým časem jsem byl pesimista, ale teď to vypadá docela dobře. Adam Sebastian Helcelet má před sebou velkou perspektivu. Má chuť a správný tah, aby se dál zlepšoval. Má i správné vícebojařské srdíčko. Jednou by mě mohl nahradit a sem tam vybojovat nějakou medaili, což se mu už teď povedlo bronzem na ME do 22 let v Tampere. Za ním máme výborného juniora Jirku Sýkoru, který má také všechno před sebou. Mohli by vytvořit fantastickou skupinu. Lepší se i další kluci a nikde není psáno, že se zčistajasna nemůže objevit někdo nový. Vždyť já se zjevil až v sedmnácti.

E15: Čím to je, že s výjimkou nového světového rekordmana Ashtona Eatona úroveň špičkových desetibojařů proti vaší a Dvořákově éře výrazně poklesla?

Nejen u nás, ale i ve světě mají kluci mnohem víc sportovních lákadel. Vedle nich je atletika a speciálně desetiboj strašně náročný. Nejen v závodech, ale hlavně v tréninku. U nás ho dělají spíš srdcaři, ale světový sešup je mi trochu záhadou. Kde jsou ty doby, kdy na slavném mítinku v Götzisu nestačilo 8700 bodů na stupně vítězů? Možná je to nějaké přechodné období a třeba se za čas objeví silná generace.

E15: Myslíte, že vás atletická kariéra a medaile nějak změnily?

Jak se to vezme. Možná jsem se zklidnil, ale na druhé straně se pořád cítím jako mladík, i když se mi pomalu blíží čtyřicítka. V hlavě si to ale nepřipouštím.


Roman Šebrle (38)

Prvním sportem nejúspěšnějšího českého atleta začátku 21. století byl fotbal. Hrál ho do roku 1993, ale v té době už také trénoval s atlety. Osudný byl pro jeho kariéru o dva roky později přestup do Dukly Praha k trenérovi Zdeňku Váňovi. V reprezentaci rodák z Lanškrouna debutoval v roce 1997 na MS v Aténách. Jeho hvězdná éra odstartovala na olympiádě v Sydney 2000, kde ho však sporný verdikt rozhodčích připravil o zlato. O rok později získal titul halového mistra světa a mezi legendy vstoupil poté, co jako první desetibojař historie překonal hranici 9000 bodů. „Šéba“, jak mu kamarádi říkají, pak jako na běžícím pásu sbíral jednu medaili za druhou, včetně olympijského zlata z Atén 2004. Posledním velkým úspěchem otce dvou dětí byl titul z MS v Ósace v roce 2007. Labutí písní pro něj bylo loni ME v Helsinkách. Počet závodů, v nichž překonal 8000 bodů, se zastavil na čísle 49. Z olympijského závodu v Londýně kvůli zranění hned po stovce odstoupil, letos mu narůstající zdravotní problémy už nedovolily závodit.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče