Rok života za milion

24. května 2012, 16:10 - Miroslav Zámečník
24. května 2012, 16:10

Hledání hranice ochoty platit za léčbu vyžaduje kultivovanou, trpělivou veřejnou diskusi.

V časech, kdy ministr zdravotnictví Leoš Heger vedl ve srovnání s dneškem relativně bezstarostný život ředitele hradecké fakultky, s oblibou trápil ekonomy na zdravotnických seminářích otázkou: „Jaká je cena lidského života?“ Tato pozvánka na tenký led etiky a ekonomie nebyla přijímána s povděkem. Bodejť by jo, když probořit se na něm dokážete už po několika větách, a tak odpovědi byly většinou vyhýbavé. O to vyhýbavější, že žijeme v zemi, kde pouhou jednu generaci zpátky byla nákladnější zdravotní péče běžně odpírána například seniorům v postproduktivním věku. Zjevně pod vlivem úvahy, že investovat do někoho, kdo „nevytváří hodnoty“, se nevyplatí. S tím, jak začíná být zřejmé, že demografický vývoj a perspektiva pomalejšího růstu ekonomiky v nadcházejících letech může znamenat možná poloviční tempo navyšování zdravotnického rozpočtu oproti někdejším průměrným 7 až 8 procentům ročně, se ale hlava do písku už strkat nedá. Ostatně ve většině vyspělých zemí se již mnoho let snaží najít eticky přijatelný klíč v podobě stanovení „ochoty platit“ a počítání QALY, tedy nákladů a přínosů nových léků, přístrojů, zdravotnického materiálu i terapeutických postupů. Třeba ve Velké Británii je metodika v této oblasti již podrobně propracována. A přínos nasazování medicínských novinek je měřen Národním ústavem pro klinickou excelenci (NICE) velice poctivě. Své doporučení v dané oblasti dala i Světová zdravotnická organizace v podobě pásma odvozeného od hrubého domácího produktu na obyvatele. V českém případě se uvažuje o rozpětí zhruba mezi třemi sty padesáti tisíci a milionem korun. Pozor, tyto hodnoty nejsou „cenou života“, ale vyjádřením řekněme společensky přijatelného rozpětí nákladů na jeden získaný rok života díky nasazení moderních medicínských postupů. Náš titulní článek otevírá debatu na toto téma, které bude provázet českou zdravotnickou politiku, protože mu již nebude možné uniknout. A to bez ohledu na to, kdo bude momentálně u moci. O tom, že jde o téma politicky snadno zneužitelné, není nejmenších pochyb. Americká zdravotnická reforma vyústila do nákladného a ne zcela funkčního kompromisu mimo jiné i díky útokům republikánů na to, že Obama chce zavést socialistické zdravotnictví včetně „panelů smrti“, kdy budou byrokrati od stolu rozhodovat o tom, komu bude péče poskytnuta a komu nikoli. Zastánci zdravotní reformy v USA přitom mohli právem argumentovat tím, že soukromé zdravotní pojistky běžně obsahují ustanovení typu limitu celoživotních nákladů, možnosti odmítnout úhradu léčení již existujícího onemocnění nebo dlouhého seznamu onemocnění, jež pojistka prostě nekryla. Smlouvy, které měly široký rozsah pojistného krytí, zase byly pro miliony lidí s pravidelným příjmem v produktivním věku nedostupné. Dost už bylo amerických reálií, v Evropě je takový zdravotní systém nemyslitelný. Přes všechny rozdíly mezi zdravotními systémy v jednotlivých evropských zemích mají všechny stejný problém: jak do budoucna zajistit dostupnost kvalitní zdravotní péče pro všechny, a to za nákladů, které jsou pro stárnoucí kontinent únosné.
Role ekonoma tady nemůže být jiná než podpůrná. Může pomoci s výpočty, jak se dá maximalizovat „zisk“ v podobě získaných roků života pro celou populaci a kde hledat z hlediska nákladů a zdravotnického přínosu priority. Ale to, co vychází nejlépe ekonomicky, ani zdaleka nemusí kopírovat preference veřejnosti. V řadě zemí existuje silná podpora nákladné léčby závažných onemocnění, byť se do striktního limitu nevejde, a z hlediska čistě fachidiotsky ekonomického je jasně „suboptimální“.
Velmi snadno by kategorické lpění na QALY mohlo sklouznout k tomu, na co upozorňuje například předseda České onkologické společnosti Jiří Vorlíček. Totiž ke zhoršenému přístupu k péči pro seniory, u nichž stejné postupy nevyhnutelně vykazují mnohem nižší „čistou současnou hodnotu“ než u mladších ročníků. V etické rovině je to samozřejmě nepřijatelné. Zdravotnické rozpočty se etickým hlediskům, přirozené lidské hrůze z vážné nemoci a často nenaplnitelné touze po znovuzískání zdraví dovedou přizpůsobit. Civilizovaná společnost tyto preference reflektuje. Například tím, že přenáší větší poměrnou část nákladů na léčení banalit na samotné pacienty a z vybraného pojistného pak hradí nákladnou péči. To ovšem vyžaduje kultivovanou, trpělivou veřejnou diskusi a politicky nesnadné hledání konsenzu, v němž se Čechům zatím zoufale nedaří. Mimo jiné i proto, že se nám podařilo prohospodařit nejcennější kapitál, který má společnost k dispozici. Důvěru, že to, co je navrhováno, je vedeno korektním úmyslem a že je to skutečně nezbytné pro zajištění péče o ty opravdu nemocné a potřebné. Prozatím jsme si i na těch plombách vylámali zuby.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče