Rok plný míru a harmonie?

28. prosince 2010, 12:01 - Miroslav Zámečník
28. prosince 2010, 12:01

Nápady, jak zvýšit důvěru investorů v solventnost řady zemí eurozóny...

Dosavadní nápady, jak zvýšit důvěru investorů v solventnost řady zemí eurozóny, se nesetkaly s úspěchem

Nadcházející rok by se měl vyznačovat mírem a harmonií. Při vší úctě k tisícileté čínské kultuře, co nasvědčuje tomu, že by měl být opravdu takovým, jak slibuje v čínském zvěrokruhu znamení zajíce? Čína zvedla těsně před křesťanskými Vánocemi úrokové sazby, což naznačuje jisté obavy z růstu inflace včetně cen základních potravin, které stále dovedou ovlivnit postoj obyčejných Číňanů vůči svým „rudým mandarínům“ více než cokoli jiného. Možná že čínské vedení se chopí i dalšího protiinflačního nástroje, což je postupné uvolňování kurzu národní měny vůči dolaru. Silnější renminbi by nejen snížilo inflační tlaky v Číně samé, ale také by zcela jistě snížilo riziko obchodní války mezi Amerikou (a EU) a Čínou, což by sám o sobě byl hezký čínský příspěvek k harmonii ve světové ekonomice. Čínský hospodářsko-politický rébus jak přejít k hospodářskému růstu taženému domácí poptávkou a spotřebou však nenaráží jen na dosavadní kursovou politiku. Vyžaduje i snížení extrémně vysoké míry úspor, která souvisí s minimálním sociálním a zdravotním zajištěním a skrovným rozsahem veřejných služeb financovaných z veřejných rozpočtů. Číňané spoří tak pilně z jednoduchého důvodu – v nouzi se o ně na rozdíl od Evropanů nikdo nepostará. Tím se dostáváme do Evropy, která letos harmonický rok dozajista nezažije. Především proto, že dosavadní nápady, jak zvýšit důvěru investorů v solventnost řady zemí eurozóny, se nesetkaly s úspěchem, protože se popravdě řečeno netrefily do podstaty problému. Existující struktura v podobě záchranného fondu (EFSF) neřeší faktickou insolvenci průšvihářů, ale jejich potíže s likviditou. Plán s podmíněným „defaultem“ a zatažením investorů do insolvence až po roce 2013 sice teoreticky řeší otázku nesplatitelnosti všech závazků některých dlužnických zemí v plné výši, ale v tak vzdáleném horizontu, že investory děsí předem. Nápady na společně garantované „eurobondy“ opět neřeší insolvenci, ale pouze problémy s likviditou a rizikovými prémiemi dlužníků. Zmatek v Evropě bude přetrvávat do té doby, dokud se nesmíříme s tím, že některé země prostě všechny svoje dluhy v plné výši nezaplatí. Pro držitele dluhopisů to znamená odpis části jejich hodnoty, což je sice bolestivé, ale tak to v konkurzu chodí. Banky a pojišťovny ve věřitelských zemí budou muset navýšit svůj kapitál, a bude zajímavé sledovat, jak si s tím poradí takové Německo, které srší optimismem nad vlastním ekonomickým potenciálem. Pro dlužnické země bude přiznání barvy znamenat pětiletku mizérie, protože budou muset velmi prudce srovnat svoje bilance a vykazovat primární přebytek státního rozpočtu, který by dokázal zajistit deklarovanou dlužní službu po bankrotu. Smiřme se proto s tím, že růstové vyhlídky Evropy budou pro příštích několik let skrovné i v tom nejlepším počasí, a uzpůsobme tomu svoje očekávání. Měřeno evropskými vyhlídkami nevypadá Obamova Amerika zdaleka tak špatně. Ačkoli Američané v roce 2008 evidentně improvizovali, dopadlo to o dost lépe, než kdyby globální krize vypukla v Evropě. USA pořád představují zhruba čtvrtinu světové ekonomiky a s trochou snahy se budou schopny s Čínou dohodnout na kompromisu, který bude pro zbytek světa určující. Pro Ameriku bude zajisté obtížné zvykat si na to, že její dominance ve světě se bude snižovat, ale svoje zájmy si nepochybně ohlídá. Nevím, zda zbytek světa bude potěšen, až do důsledků pozná, jaké to je žít ve světě, kde Amerika má jen limitované globální ambice. Co z toho všeho plyne pro nás? Projevovat škodolibost, onu středoevropskou „Schadenfreude“ nad koncem velkých evropských ideálů, není známkou prozíravosti. Naše sousedství nemusí být ani zdaleka tak idylické, jaké jsme zažili v posledních dvaceti letech. Tím, jak bude Evropa slábnout a bude dávat na svůj Východ méně peněz, mohou se klidně vracet staré atavismy. Pro Česko by opravdový pád Evropy znamenal nutnost přimknutí se k Německu. A Německo, zoufale hledající svoje individuální východisko z opravdu tvrdé evropské krize, by zcela jistě nebylo srovnatelné s benigní bruselskou byrokracií s její neefektivností a trochu legračním Van Rompuyem, vzdělaným v klasické starořečtině a latině, v čele. Nakrásně se může ukázat, že přežití Evropy „malých, ale spolurozhodujících“ je naším nejsilnějším národním zájmem, a nejen v roce zajíce.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče