Riziko falešné stopy

05. listopadu 2010, 10:50 - Lukáš Novotný
05. listopadu 2010, 10:50

Globální krizi nezpůsobilo selhání volného trhu

Globální krizi nezpůsobilo selhání volného trhu či kapitalismu, ale vlády a centrální banky

Než lékař začne uzdravovat pacienta, musí učinit jednu zásadní věc – stanovit diagnózu. Podobné je to s ekonomickou krizí. Aby bylo možné určit, jak se z ní dostat, je nezbytné přijít na to, co ji způsobilo. Při nedávném finančním a následně globálním hospodářském kolapsu se ukázalo, že si odpovědní politici a centrální bankéři nevědí s identifikací příčin rady. Americký prezident Barack Obama v inaugurační řeči na začátku minulého roku prohlásil, že jde o důsledek kolektivní neschopnosti přijmout těžká rozhodnutí a připravit USA na novou epochu. Řečeno jinak: vůbec netušil, co krizi vyvolalo. Stejně na tom byl – aspoň dle tehdejší reakce trhů – jeho ministr financí Timothy Geithner. Jakmile pronesl první důležitý projev ve funkci, burzovní index Dow Jones propadl o pět procent.

Jen další komplikace

Proslovy profesora ekonomie Johna Taylora na Stanfordově univerzitě sice na rozdíl od Obamy či Geithnera nepřitahují pozornost celého světa, ale zdá se, že v otázce původu ekonomického propadu má jasno. Svá zjištění shrnuje v knize s příznačným titulem Getting Off the Track: How Government Actions and Interventions Caused, Prolonged and Worsened the Financial Crisis (Falešná cesta: Jak opatření a zásahy vlády způsobily, prodloužily a zhoršily finanční krizi). Taylorovy analýzy, dokazující selhání vrcholných politiků, působí přesvědčivě a jsou důkladně zpracované. Navzdory tomu rozsah knihy – 92 stran včetně rejstříku, doslovu a nejčastějších otázek – neumožňuje postihnout problematiku v celé šíři. Poměrně zanedbatelný prostor je věnován záležitostem, které mají s hlavním tématem určitě co do činění – například nestandardním hypotékám a veškerému dění okolo nich. Taylor je považuje spíše za důsledek než za příčinu potíží. „Existuje vzájemný vztah mezi měnovými přešlapy a chybami na straně přijímaní rizika,“ přičítá Taylor vinu i bankám, které z hypotečních úvěrů vytvářely složité finanční instrumenty. Zároveň však tuto jejich roli zlehčuje a nazývá ji jen „další komplikací“.

Neadekvátní reakce

Taylor pronáší zásadní věc – globální hospodářská krize nebyla výsledkem selhání volného trhu, a tedy ani kapitalismu, jak v četných komentářích zaznívalo. A dokazuje, že to byla vláda, potažmo americká centrální banka (Fed), kdož neprokázaly schopnost adekvátně reagovat na vznikající potíže. Dle Taylora je za nynější snahou vrátit ekonomiku na růstovou dráhu dlouhý boom a náhlý kolaps na trhu s bydlením. Odpovědí na to, co tento vzestup a pád způsobilo, je chybná vládní, respektive měnová politika. V letech 2002 až 2004 praktikoval Fed systém snadno dostupných peněz a základní úrokovou sazbu držel pod dvěma procenty. Vzdálil se tím od koncepce řízených a neustále přizpůsobovaných sazeb v několika předchozích desetiletích, která přinesla stabilitu a růst. „Od bouřlivých sedmdesátých let tu nebylo natolik velké či trvalé odchýlení se od politiky Fedu,“ píše Taylor. Snadno dostupné peníze hnaly vzhůru ceny nemovitostí, což vysílalo matoucí signály celému finančnímu trhu. Poskytovatelé hypoték zmírnili pravidla. Následně se začaly objevovat problémy s nesplácením a počty zabavovaných domů rostly. S odpovědí na hypoteční boom přišli i „finanční inženýři“ z Wall Streetu. Vytvořili složitě strukturované cenné papíry, jež jim přinášely obrovské zisky, které ale svou podstatou vystavovaly celý systém enormnímu riziku.

Neveselý příběh

Když v roce 2004 Fed otočil a konečně zvýšil základní úrokovou sazbu, bylo zaděláno na změnu vzestupu v sešup. Ceny domů a bytů začaly klesat, přičemž potíže se splácením hypoték a počty zabavených nemovitostí se vydaly opačným směrem. V bankovnictví nastal dle Taylora problém „pikové královny“, která je považovaná v karetní hře Srdce za nešťastnou a nikdo ji nechce mít. Finanční instituce, které se už nechtěly vystavovat riziku nových toxických cenných papírů a ve skutečnosti nevěděly, kde se nacházejí a kdo je vlastní – analogie se zmíněnou hrou – si přestaly důvěřovat. Úvěrový trh se zasekl a nabídka peněz zúžila. Taylor tvrdí, že jakmile se krize rozvinula, vláda špatně posoudila situaci a následnými opatřeními ji ještě zhoršovala. Kongres například využil vládní agentury Fannie Mae a Freddie Mac k šíření pochybných hypoték. Fed chybně vyhodnotil příčinu zamrznutí úvěrů a „léčil“ ji jako nedostatek likvidity. Skutečným problémem přitom byla vzájemná nedůvěra. Tím, že Fed zahájil nové kolo snadno dostupných peněz, podkopal americkou měnu a zavinil opětovný nárůst cen ropy. „Série vládních opatření svedla ekonomiku na falešnou cestu, poškodila ji a zvýšila nejistotu. To není veselý příběh,“ hodnotí Taylor vládní odezvu. A zároveň doporučuje, aby tvůrci hospodářské politiky přehodnotili potřebu častých a razantních vládních opatření a zásahů coby jediné odpovědi na nynější ekonomické problémy.

Příliš nízké úroky

Ústřední roli v knize hraje uznávané Taylorovo pravidlo. Poučka pojmenovaná po jejím autorovi formuluje, jak by se měla provádět měnová politika. V řeči čísel jde o to, že centrální banky by měly stanovit krátkodobou úrokovou sazbu na úrovni 1,5násobku míry inflace plus polovina rozdílu mezi skutečným a potenciálním hrubým domácím produktem plus jedna. Pokud by tedy inflace činila pět procent a takzvaná produkční mezera byla tři procenta, správná úroveň úrokové sazby centrální banky by měla být deset procent (1,5krát pět plus 0,5krát tři plus jedna). Taylor vycházel při sestavování pravidla z měnově-politických modelů, které popisují, jak ekonomika reaguje na změny v úrocích. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se rozhodnutí Fedu zpravidla shodovala s touto poučkou, což přinášelo značný úspěch ve formě stabilního růstu i cen. Dle Taylora byla krize, která začala v roce 2007 a následující rok se ještě prohloubila, důsledkem toho, že se Fed na začátku nového tisíciletí od prověřeného pravidla odchýlil. V letech 2002 až 2004 americká centrální banka sazby ještě snižovala, ačkoli si poučka již žádala růst. V letech 2004 a 2005 byl rozdíl mezi skutečnou a doporučovanou sazbou dvě až tři procenta. Taylor popisuje, co by se stalo, pokud by se Fed jeho pravidlem řídil. V takovém případě by prý boom na trhu realit skončil v roce 2003 namísto 2006 a ceny domů a bytů ani zadlužení z hypoték by nevzrostly do té míry, jak se ve skutečnosti stalo. Primární vinu tedy dle Taylora nese americká centrální banka.

Alternativy

V části časté dotazy umístěné na konci knihy Taylor uznává, že existují i alternativní měnové politiky, než které doporučuje. Jako příklad uvádí pravidlo konstantního růstu Miltona Friedmana. Dle něj není důležité zabývat se vývojem úrokových sazeb, stačí jen udržovat stabilní růst peněžní zásoby. Bennett McCallum z Carnegie Mellon University zase navrhuje flexibilní pravidlo pro měnovou bázi. Oproti tomu Taylorovo pravidlo se týká spíše úrokových sazeb než peněžní zásoby. Další poučky o nastavení měnové politiky se více ohlížejí na očekávaný vývoj HDP a inflace než na jejich současné hodnoty, jiné reagují na cenovou hladinu, a nikoli na míru inflace. O aplikaci pravidel pro měnovou politiku se v posledních letech vedly nekonečné debaty. Do osmdesátých let jim dokonce centrální banky kladly poměrně silný odpor. Navíc ani sebelepší měnová politika nemůže postihnout veškeré aspekty ekonomiky. Nakonec se však tato pravidla stala důležitou součástí analýz centrálních bank. Už jen proto, že jejich rozhodování musejí mít nějaký důvěryhodný rámec.

Výtisk pro každého

Taylorova kniha přináší výsledky sofistikovaného výzkumu, který on a jeho kolegové prováděli během několika posledních let. Obsahuje tabulky, grafy a pojednání o ekonomických událostech. Ač vypadá jako pečlivá školní práce, není třeba mít doktorát z ekonomie, aby člověk pochopil předkládané argumenty. Prezident Obama ani ministr financí Geithner by určitě neudělali chybu, kdyby pro každého člena svého ekonomického týmu pořídili výtisk Falešné cesty. Kvůli svému rozsahu a nekomplexnosti a navzdory jednoznačnému podtitulu však kniha může být pouze prvotním a částečným východiskem při hodnocení opatření, jimiž se tvůrci měnové politiky snažili vypořádat s krizí. Nicméně jde o východisko, které nám pomůže vyvarovat se podobných chyb v budoucnu.

GETTING OFF THE TRACK: HOW GOVERNMENT ACTIONS AND INTERVENTIONS CAUSED, PROLONGED AND WORSENED THE FINANCIAL CRISIS (Falešná cesta: Jak opatření a zásahy vlády způsobily, prodloužily a zhoršily finanční krizi) AUTOR John B. Taylor VYDAL Hoover Institution Press Stanford 2009 ROZSAH 92 stran

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče