Řízený experiment

02. června 2009, 15:35 - Michal Skořepa
02. června 2009, 15:35

Nedostatek reforem může být nechtěným důsledkem zavedení eura

Téma posuzování nákladů a výhod eura a načasování jeho přijetí je v Česku stále živé a nosné. V Česku se vede jedna z nejrozsáhlejších veřejných diskusí o euru v postkomunistickém bloku. Na rozdíl od jiných zemí si luxus takové diskuse můžeme dovolit. Důvody tohoto povzbudivého faktu jsou však na jiný článek.
S Petrem Zahradníkem i Miroslavem Zámečníkem bychom byli v souladu v mnohém. Souhlasíme s tím, že je kardinální otázka, po jaké době je rozumné se vůbec začít ptát na úspěšnost projektu společné měny. Zrovna tak je možné, což ale ani oba zmínění kolegové nečiní, napadnout volbu vzorku referenčních zemí, s nimiž eurozónu porovnáváme. A samozřejmě se dá též vznést protiargument, že bez eura by hospodářské výsledky eurozóny byly ještě horší, což je námitka z metodologického hlediska nevyvratitelná a též nepotvrditelná. Vlastností ekonomie je, že neumí tento typ řízených experimentů provádět. Na druhé straně nesouhlasíme zcela s další statisticky laděnou námitkou, že je třeba porovnávat stejně dlouhá období před eurem a po euru. Dané číslo přece popisuje určitý dlouhodobý ekonomický jev tím robustněji, čím delší časové období je tímto číslem zachyceno. Navíc pokud bychom srovnávali dekádu po zavedení eura jen s 90. lety, výsledek bude pro euro ve srovnání s rozvinutými zeměmi mimo eurozónu ještě nepříznivější.

Ve vlastní pasti Zcela záměrně jsme ale psali článek do neakademického časopisu a snažili se říci jednoduše něco podstatného, tedy že účelem onoho projektu zjevně bylo od počátku přinést rychlejší růst bohatství. Pokud by smyslem byl opak, nikdo by přece takové cvičení neprováděl. A že společná měna jako ekonomický projekt bude právě takto více a více hodnocena. Samozřejmě detailněji a strukturovaněji. Je nepochybné, jak píše kolega Zámečník, že slabý výkon eurozóny je dán zejména nedostatkem strukturálních reforem. Ale právě tento nedostatek reforem může být bohužel nechtěným důsledkem zavedení eura: země s neprovedenými reformami se octly v příjemném závětří klubu, který byl donedávna hodnocen trhy na základě výsledků zemí spíše pilnějších. Vznik jednotné měny tedy paradoxně tlak na reformy v některých zemích umrtvil, než aby je katalyzoval – příkladem tohoto typu je Itálie. A příklad nevhodné fixace východoněmecké a západoněmecké marky též podepisujeme, sami jej též rádi používáme. Na druhé straně komentáře od pánů Dědka a Havla vidíme vesměs jako poněkud amatérské, a tudíž snadno vyvratitelné. S nadhledem přecházíme osobní poznámky zejména v textu Jiřího Havla. Ten je nejen ekonomem, ale i politikem v době běžící kampaně, takže k jeho verbálním úletům jsme shovívaví.
Pan Dědek se především chytá do vlastní pasti, když mluví o cenové stabilitě jako o konečném cíli měnové unie. Právě proto, že eurozóna není homogenní oblastí, znamená jednotná měnové politika pro celou tuto zónu nutně fakt, že některé země mají inflaci zřetelně odlišnou od cíle Evropské centrální banky. A to dlouhodobě. To je nezvratitelným měnově-politickým důsledkem faktu, že eurozóna sdružuje země nestejně zkonvergované a sladěné. Jako bývalý centrální bankéř by tuto abecedu měl pan Dědek znát. Například v mnoha letech od vzniku eurozóny se irská inflace pohybovala mezi čtyřmi až pěti procenty a španělská mezi třemi a čtyřmi, zatímco francouzská pod dvěma procenty a holandská spíše okolo jednoho procenta, což už jsou v jednotné měnové zóně poměrně velké rozdíly. A to jsou si země eurozóny samozřejmě v průměru podobnější než země západní a východní Evropy.

Ekonomický diletantismus Ukotvení kurzů jistě odstranilo jeden zdroj šoků, jak píše pan Dědek, ale na druhé straně také jeden kanál přizpůsobení šokům. Na tom, že zejména pro rychle dohánějící ekonomiky jsou často vhodné spíše pružné kurzy, se shoduje moderní ekonomie. Pokud chce pan Dědek vidět, co dělá odstranění kurzu jako přizpůsobovacího nástroje a celé měnové politiky s konvergující ekonomikou, nechť se podívá třeba do Pobaltí. Podobně je poněkud zvláštní argumentovat tak, že jednotná měna je podmínkou jednotného trhu. Kurz měny je jen jednou, byť důležitou pružnou cenou v ekonomice. Pan Dědek se nám snaží namluvit, že jen odstranění této tržně stanovené ceny umožňuje svobodný obchod v rámci jedné zóny. Tedy logicky domyšleno – jednotný a svobodný trh by měl ideální podmínky v situaci, kdy není možný pohyb žádných cen a všechny ceny by byly fixní. Je to opravdu myšleno vážně?
Dalším prohřeškem je jeho tvrzení, že mikroekonomické přínosy eura pro nejrůznější sféry ekonomiky „zcela pomíjíme“. Jako by úplně přehlédl základní myšlenku celého našeho příspěvku, že totiž všechny tyto přínosy by se měly projevit souhrnně ve vyšším dlouhodobém růstu HDP. A pokud se tímto způsobem neprojevily, pak jejich vliv na růst HDP byl zřejmě kompenzován makroekonomickými náklady: zdá se, že společná měnová politika byla pro řadu členských ekonomik málo vhodná a nepůsobila stabilizačně – do té míry, že výsledný blahobyt eurozóny jako celku se díky euru významně nezměnil.
Na závěr musíme vyjádřit obzvláštní podiv nad Havlovou argumentací založenou na tvrzení, že úrokové sazby v ČR jsou vlastně podobné jako v eurozóně a Česká národní banka stejně přebírá a kopíruje politiku Evropské centrální banky. Pan Havel jako odhalený ekonomický diletant nepochopil podstatu tvorby měnové politiky v systému volně plovoucího kurzu, což je případ naší země. Přece jen a pouze proto, že máme kurz volně plovoucí, tedy nezafixovaný k euru, můžeme mít úrokové sazby (a inflaci) srovnatelné s eurozónou či pod ní! Jinak by to v dohánějící ekonomice nebylo možné.
Shrnuto a podtrženo: je otázka pro každého z nás, odkdy má cenu hodnotit ekonomickou racionalitu eurozóny ve složení, v jakém vznikla a v jakém dnes existuje. Nicméně proti naší tezi o dlouhodobém růstu HDP jako jednoduchém a přitom relevantním kritériu tohoto hodnocení žádný pro nás zásadní argument nezazněl. To je samo o sobě dalším užitečným posunem ve veřejné debatě o euru, která jistě bude pokračovat.

BOX:
Užitečná diskuse Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl uveřejnil se svým poradcem Michalem Skořepou před časem v týdeníku EURO (EURO 19/2009) článek o tom, že přínosy přijetí společné evropské měny by bylo vhodné posuzovat podle růstu ekonomiky zemí, jež euro zavedly, ve srovnání s těmi, které zůstaly mimo eurozónu. Na jejich text zareagovali postupně národní koordinátor pro přijetí eura Oldřich Dědek, poradkyně prezidenta Václava Klause Stanislava Janáčková, Jiří Havel z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, vedoucí Kanceláře pro EU České spořitelny Petr Zahradník a partner společnosti Boston Venture Central Europe Miroslav Zámečník, člen NERV. Sérii článků uzavíráme odpovědí viceguvernéra Hampla a jeho poradce.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče