Revize resetu

10. února 2010, 13:31 - Jefim Fištejn
10. února 2010, 13:31

Nový začátek americko-ruských vztahů je fíkovým listem zakrývajícím chybějící strategii

Před rokem touto dobou byl poprvé vysloven technický termín „reset“ ve smyslu nového začátku americko-ruských vztahů. Symbolické tlačítko se špatným nápisem v ruštině bylo zmáčknuto začátkem loňského března. V dubnu se americký prezident Barack Obama osobně seznámil s Dmitrijem Medveděvem a v červnu – během návštěvy Moskvy – uhranul svůj ruský protějšek řečnickou dovedností. Na podzim se zdálo, že „reset“ uhání plnou parou vpřed. Horečnatě se jednalo o omezení jaderných zbraní a v ruském postoji k Íránu se objevil jakýsi neurčitý, leč mnohoslibný posun.
Až v zimě se provalilo, že úspěchy „resetu“ jsou jednou velkou Potěmkinovou vesnicí. Poté, co se nepodařilo sjednat novou dohodu START ke stanovenému datu, odpadla nutnost předstírat spěch. Zpočátku vytrubovaná spolupráce ve věci Afghánistánu, již Obamova vláda prezentovala světu jako hlavní protihodnotu za zrušení protiraketové obrany ve střední Evropě, začala klouzat na místě. A nakonec uvízla v podružnostech. Naznačený posun v ruském postoji k Íránu se nekonal.
Potíž je v tom, že žádná z obou stran nemá komplexní představu, jak by jejich vztahy měly vypadat. Je nesnadné dokonce zformulovat, čím dnes pro sebe Rusko a USA jsou. Protivníci jako v minulosti nikoli. Zmizel totiž systémový základ pro konfrontace. Spojenci však také nejsou. Partneři? V něčem asi ano. Jde však o natolik flexibilní pojem, že může zahrnovat všechno, nebo nic. Konkurenti? V něčem možná. Jejich reálný potenciál se však natolik liší, že konkurence je nutně asymetrická. Zašmodrchaný stav vznikl z objektivních důvodů – jen blázen by poměřoval abstraktním schématem současný svět, jenž se sune neznámo kam. Sám obraz „resetu“ je výplodem amerického politického myšlení. V něm zaujímá přední místo víra ve schopnost obrátit list a začít psát nanovo „od první řádky“. A tím napravit vše, co bylo pokaženo. Nová osádka Bílého domu za příčinu mezinárodních potíží zcela vážně považovala chyby a přehmaty svých předchůdců, k jejichž nápravě stačí změnit intonaci, zlepšit prostředí a umně vycizelovat některé praktické postupy.
Ve skutečnosti však jsou pravou příčinou krize mezinárodního řádu fundamentální změny odehrávající se na globální scéně. Na ni totiž neustále vstupují noví hráči. Paradox rusko-amerických vztahů je v tom, že jedna strana považuje druhou za „vyhasínající velmoc“. USA nevěří v budoucnost Ruska, v němž ubývá obyvatel, rozpadá se infrastruktura a jednostrannou ekonomiku svírají centra hospodářského růstu. Ruské nároky na roli samostatného světového pólu nikdo nebere vážně. Moskva vnímá příznaky toho, že se doba americké nadřazenosti chýlí ke konci. Multipolární svět se stal z přízraku realitou. Objevily se nové vlivové skupiny a gravitační centra a Rusko si není jisté, zda se má při řešení problémů orientovat na USA, nebo spíše na jejich protivníky. Politika vygenerovaná na základě takových zmatečných očekávání nemůže být jiná než zmatečná. Možná že by ještě před několika lety Barack Obama pochlebováním Kremlu dosáhl kýžené ruské pomoci v otázkách Íránu, Afghánistánu a nešíření jaderných zbraní. Tehdy Rusku značně záleželo na uznání Washingtonem, aby si alespoň trochu napravilo pošramocenou pověst. Dnes mu na pověsti vůbec nezáleží. A žádný „reset“ nemůže Rusku nahradit škody ve vztazích s jinými politickými subjekty.
USA se postupně stahují z Blízkého východu. Proč by jim tedy Rusko mělo vyhovět v otázce Íránu, který určitě zůstane jeho sousedem? A je rozumné se vojensky angažovat v Afghánistánu, odkud se USA v souladu s Obamovou strategií hodlají co nevidět stáhnout, přičemž Moskva bude muset řešit všechny regionální problémy? Kreml nezná odpovědi na tyto otázky, a proto raději lavíruje, čímž dráždí Washington. Ať už je však podráždění Bílého domu jakkoli velké, nemůže rezignovat na pomyslnou součinnost s Ruskem, neboť fronta možných spojenců není příliš dlouhá. Čína se závazkům zásadně vyhýbá a vojenskou spolupráci s USA omezuje, kde může. A evropští spojenci jsou v těchto končinách k ničemu. Smlouva START nakonec asi podepsána bude. A nějaká spolupráce v Afghánistánu a jinde ve světě se bude odehrávat v úsporném režimu. Definitivní jasno ve vztazích však nenastane. Kreml ani dnešní Bílý dům totiž nedokážou vypotit novou vizi vzájemných vztahů. Raději se chlácholí představami z minulosti nebo vyčkávají, co přinese budoucnost. „Reset“ americko-ruských vztahů neznamená nic jiného než fíkový list, který cudně halí místo, na němž měla být strategie. Ta však chybí.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče