Restaurace Prosek Point B: Jde to i bez hvězd

19. března 2009, 03:51 - Milan Ballík
19. března 2009, 03:51

V Praze se objevil nový fenomén. Tak jako velcí kuchaři ve světěprovozují vedle velevyhlášených podniků i jakési satelity, jimž dodávají důvěryhodnosti vysoce kvalitní kuchyní, podobný projektbyl uskutečněn i u nás.

K návštěvě restaurace Prosecco rozhodlo jméno jejího šéfkuchaře a spolumajitele v jedné osobě Dušana Jakubce. Muž, který se ve světě naší gastronomie těší znamenité pověsti, se pustil do hodně odvážného projektu. V končinách ne až tak pohostinných, kde se zrychlený tep velkoměsta teprve zvolna prosazuje nad kdysi poloospalou náladou periferie, otevřel nový podnik, lépe řečeno podniky dva. Velkou „lidovku“, kde dokáže během časů oběda odbavit okolo tisícovky hostí. V jejím těsném sousedství pak italsky laděnou restauraci vyššího řádu. Ta se stala mým dnešním cílem.

Na první pohled možná nezaujme

Cesta kupodivu nebyla nijak svízelná. Když mne metro vyplivlo na jedné z nových stanic Severního města, nemusel jsem ani příliš dlouho hledat. Trojici zcela nových budov nelze přehlédnout. Komplex restaurace a „závodky“ v jedné z nich je už snadno k nalezení. S očekáváním vcházím do nitra podniku. Větší prostora s barem a několika stoly, ozvláštněná pizzařskou pecí, je nastavena dlouhým koridorem. Právě tam, u stolku při celoprosklené stěně, se rozhoduji strávit svůj zdejší čas. I v mantinelech moderního designu vyhlíží restaurace neotřelým dojmem. Může ovšem chvilku trvat, než si na ni zvyknete.

Dozelena laděná, s dřevěnou podlahou, až stroze založenými stoly a pohodlnými židlemi vás možná nechytí na prvý pohled. To, co ji zútulňuje, je řada snad papírových kornoutů, visících „hlavou“ dolů od stropu. Zavěšena v různých výškách házejí tato stínidla zářivou, lehýnce chvějivou vlnovku světla, procházející celou délkou lokálu. Ten díky tomu působí lákavě a zvláštně hřejivě.

Ještě jsem ani nestačil obhlédnout celý prostor, když mi číšník předkládá jídelní lístek. V poměrně široké nabídce mají nejsilnější part těstoviny a samozřejmě pizza. Rozhoduji se pro čerstvé domácí těstoviny, ještě však nevím, které to budou. Zaujala mne totiž jedna z polévek, tou hodlám večeři odstartovat. Jako první si objednávám minestrone, veleznámou italskou zeleninovou polévku mnoha tváří.

Servírovaná tentokrát vzácně příjemnou, jen snad trochu bojácnou slečnou, přinesla radost už oku. Ve zvláštním, originálním talíři je rozprostřen koberec tisíce barev, to se na odiv vystavují jednotlivé druhy zeleniny. Hladinu pod ní téměř nevidět, to je této úžasné polévce vlastní zřejmě ve všech oblastech země jejího zrodu. Stejně pestrý je i spletenec chutí.

Konejšivě sladká karotka je provokována sebevědomou, až hrubou vyzývavostí kapusty. Té zase oponuje hrášek, ohladí selsky prostý výraz a zaoblí chutě v jeden šik. Vývar, ten se připomíná zvolna, nastupuje až tehdy, kdy ostatní vstupy už téměř zanikají. S ním na pořad přicházejí všechny ty další stopové ingredience, koření, česnek, olej. A ještě nudle jako od babičky. Znovu nabudí – ten vývar – již již zanikající chutě základní zeleniny, obestře je nevýslovně bohatým, ať už jakkoli „obyčejným“ souběhem lahodných projevů a jako skokan před dopadem „natáhne“ požitek co nejdále a nejdéle. Každé sousto je potvrzením už dávno známého faktu, že i nejprostší krmě umí nadělit bezbřehé potěšení.

Obsluha po italsku

Podnik téměř prázdný, obsluhující tedy nemají naspěch a tím více vyniká jejich přístup k hostu. Nejde tu o protokol, jsme v italské restauraci. Tam se hraje na jistou ležérnost, jakousi hru. Slečna, jak již řečeno lehce stydlivá, bodovala šarmem a bezelstným úsměvem, muž splňoval prototyp číšníka mírně nonšalantního, jakoby přezíravého, nicméně však vždy přesného a profesionálního italského stylu.

Tolik jsem stihl zaznamenat, než desku stolu oživil talíř s fusilli con salmone, tedy domácí fusilli s kousky lososa ve smetanové omáčce, zjemněné olivovým mascarpone. Tady se oko moc nepopáslo. Šroubovice těstovin byly smotány do drdolu divoženky, tu a tam z něj vyčuhovaly růžové hranolky masa. Na vrcholu zdobila celý výjev mašlička ze zelených listů.

Chuť se však vytasila s onačejšími trumfy. Pevná, přesto však křehká těstovina vynesla ryzí charakter, připomínající plnou sýpku obilí, lososí maso přebíjelo mírně natučnělou, elegantní příchutí moře. Do toho přiznávala smetana, ozvláštněná přidrzlým atakem oliv. Ty zase, zjemněné sýrem, měly růžky trochu obroušené, takže se netlačily nijak dopředu. Jen vnesly něco mírného oživení, jinak hodně uhlazené chuti žádoucího. Nejsem velkým ctitelem lososa, tahle varianta mi ale přišla hodně líbivá. Ač hlavním hrdinou děje, nechal k sobě kolegiálně přistoupit i ostatní aktéry pokrmu.

Profláklá dobrota nakonec

Po chvíli, místnost se přece jen dílem naplnila, hlásím „ano“ i pro dezert, ač jsem zprvu váhal. Jídla bylo dost, jsem pln a příjemně naložen. Také však zvědav, kterak si v kuchyni poradí. Co si dát jiného než tiramisu podle originální receptury, jak tvrdí lístek. Netrvalo dlouho a bylo mi popatřit na svéráznou prezentaci téhle zatraceně profláklé dobroty.

Bochánky, nechci-li říci bobečky krémové bělavé masy, navrstvené na sobě, zrnka bílého i modrého hroznu jako náušnice a vznosná čokoládová ozdoba byly tím, nač jsem hleděl. Kakaový poprašek na povrchu, souměrný a jemný, dal krmi náboj dráždivého zabarvení. Chuť přinesla překvapení, ne ve smyslu nějaké disonance, ale proto, že ukázala, jak daleko mají od toho správného mnohá provedení v mnoha jiných, rádoby italských podnicích. Krém, jemňoučký a mazlivý, byl vyhnán do obrátek až svíravou hořkostí kakaa. Ta se však s hladivostí mascarpone neseprala, naopak.

Chuti se moudře srovnaly vedle sebe a ještě zbylo místo na piškot. Vlhký, ne však rozblácený, vonící kávou se stopou alkoholu, postavil základnu, od které se vše odvinulo. Do celku promluvil rozvážně, vědom si své sjednocující úlohy v tomto mámícím dezertu. Kuličky hroznů už jen dodaly chuti na parádě, díky svěžesti a mírné natrpklosti bílých či rozmyslné noblese modrých. I zde opakuji: ani tiramisu není mým favoritem. Ovšem ve správném provedení okouzlí snad každého.

Potěšující zážitek za příznivou cenu

Spokojen, hlavně však potěšen tím, jak málo pravdy bylo na zvěstech, že „… Jakubec skončil, zakopal se někde tam, kde ho nikdo nebude hledat…“ a podobných dalších. Podle mne moudře opustil načančané, desítky všelijak propletených chutí nabízející kompozice francouzského stylu. Vybral si kuchyni, která svou prostotou dokáže oslovit stejně, když ne více.

Potěšující byl i účet, včetně dvou sklenek velice slušného pinot gris zněl na 488 korun. Restaurace možná bude mít problémy najít si hosty. Ale jen napoprvé. Ten, kdo se donutí vydat se do těchto končin, a prověří zdejší kuchyni, bude jí, mám za to, lapen.

Odcházím s myšlenkou, jak se nám ten okruh dobrých a lepších restaurací kolem centra, byť různého zaměření, utěšeně rozrůstá.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče