Restaurace Na Kopci: malá, ale česká

27. února 2009, 00:00 - Milan Ballík
27. února 2009, 00:00

Dobrý kulinářský požitek vám může poskytnout i neokázalá restauračka, která ctí a podporuje tradiční atmosféru poctivé české hospody.

Protože hospod v pravém smyslu toho slova ubývá a ty nově vznikající jsou už trochu „navoněné“ třetím miléniem, přišla mi informace o restauraci Na Kopci, snad prý kdesi na Dívčích Hradech, jako milý dárek. Ač leží v místech zcela mi neznámých a alespoň pro mne krkolomně dosažitelných, bez váhání jsem tam zacílil.

Autobus mne po ostrém stoupání a několika ostrých serpentinách vyplivuje na malém kulaťáku. Nevím ani zbla, kde se nacházím, naštěstí nezaměnitelná budova někdejších nákupních středisek – v té Kopec „bydlí“ – stojí pár kroků přede mnou.

Na tapety nebylo

Vcházím, a v tu ránu na mne zaútočí prazvláštní, nečekaný a nevídaný výzor interiéru. Pár stolů okolo pípy, za nimi takový tunel, který vede dále do nitra. Tam se prostor rozšiřuje a nabízí nevelký sálek, kde je upořádání spíše restaurační. S neokázalým, nicméně více než dostačujícím založením. Strohé papírové prostření nevadí, plně sem zapadá a barevným laděním místnost protepluje. Co však je to úžasné, překvapivé, vyžadující si pozornost a provokující? Je to výzdoba stěn. Ty jsou po celé ploše, vepředu i na stropě, polepeny nejrůznějšími fotografiemi z nejrůznějších časů nedávné minulosti, v nejrůznější kvalitě a s nejrůznější tématikou. „To už jim nezbylo na tapety?!“ táhne mi hlavou, když jsem usazen – ve výčepu, celé pódium vzadu je rezervované, ve všední den! – a opatřen humorně pojednaným lístkem s příjemnou, pestrou nabídkou. Není široká, o to však lákavější, až provokující. Tak či tak, jste v hospodě, řečeno se vším respektem, přesto… spíš bych čekal utopence, smažák nebo „gulášek se šesti na trojku, prosím!“

Mám vybráno, s radostí se nořím do atmosféry pivních řečí a zvonících sklenic a pozorněji se „začítám“ do obrázků na stěně. Teprve teď mi dochází, co vlastně představují. Historii dvou rodin tak, jak ji utkával život. Odtud už byl jen krůček ke zjištění, že jde o rodiny protagonistů Kopce, a nemluvňata, školáci i maturanti či lyžaři jsou vlastně Titus Eliáš s bratrem a Honza Turek, hybatelé projektu.

V prohlídce se nedostávám dál než k tanečním, když mi číšník předkládá grilované španělské mušle s česnekovým máslem, úvod večeře. Oč je pokrm ve výčepu pivnice neobvyklejší, o to zajímavěji je prezentován. Poloviny lastur, rozložené do růžice, nabízejí labužnické sousto, napohled i na „nos“. Jako na dně loďky v nich leží, zpola utopené ve zlatavé, vazké louži, oranžovorůžové oválky masa. Perleťová vrstva v misce spolu s opalizující hladinou máslového jezírka dodávají jásavě zbarveným oříškům aristokratický lesk. Stejně noblesně i chutnají. Akorát připravené, jen natolik, aby se maso nežvýkalo, ovšem aby přetažením v žáru „nezhrudkovatělo“.

Jemná chuť moře byla o dvě patra vynesena vonným, hladkým podkresem másla, česnekem jen lehce políbeným. Na chvíli v pelotonu chutí vedlo, potom však otevřelo cestu křehké, lehýnce solí dýšící chuti masa slávek. Máslový obláček doprovázel v optimálním souznění celou skladbu chutí až do samého závěru. Dokonce byl tím posledním mazlivým zazněním předtím, než celkový dojem odezněl.

Kvas venkovské hospody

Chvilku čekání, nijak dlouhou, se věnuji fotografiím. Vlastně si skrze ně přehrávám, samozřejmě v jiném čase, všechny na zdech viděné etapy života vlastního. Z té trochy nostalgie mne vytrhují hned dvě skutečnosti. Do lokálu vtrhla parta lehce zpovykaných hostí a zabrala největší zdejší stůl. Pivnice rázem dostala jiné, ne nepříjemné „grády“ a zplna se rozezněla typickým kvasem venkovské – promiňte mi, štamgasti i personále – hospody. V tomto útěšlivém, domovském ruchu se, nijak rozladěn, pouštím do v pořadí druhého chodu, jenž přede mnou nenápadně a zprvu neregistrován přistál.

Žampiónový krém se zakysanou smetanou, který jsem si byl poručil, byl hodně neobvyklého vzhledu. V espritním talíři – registruji kvalitu nádobí, stojící opět nad charakterem hospody – se rozprostírá výzorem neobvyklé jezero. Silně připomíná napohled pestrou zmrzlinu stracciatella. Roli drobných čokoládových vloček zde však převzaly drobounké atomy rozmixovaných žampiónů. Napůl ponořena, jako veslo převozníkovo, tonula v hutné, až pastózní mase tyčka grisini. O živý vzhled se postarala svou svěží zelení snítka máty. Polévka jen hladila, v atacích patra se střídal samet másla, s rašelinnou, umírněnou fanfárou hub a letmým dotekem pepře. Občas se odněkud z pozadí prodral ke slovu krátký, nakyslý monolog smetany. Ta mi však do celkového provedení nějak nezazněla, předváděla se v jinak espritně uhlazeném partu až příliš panovačně.

Jen jen si stačím oddechnout po až nestydatě slušné porci polévky, když mi číšník předkládá to, nač se třesu odpočátku. A sice filet z candáta se smetanovým špenátem a celerovým purée. Zvoucí filátko, při okrajích ohněm ztmavlé, s blýskající se kůží, bylo umně uloženo na pahorku z purée. Vedle pak, trochu skryté pod útesem běloskvoucího masa, se z bělavé omáčky skromně vynořovaly listy špenátu. Ryba, trochu „natažená“, aby maso bylo pevnější, ovšem při zachování si plné šťavnatosti, chutnala výsostně. Doplněna o špenát – mimochodem jeden z nejzdařilejších, který jsem kdy okusil – ten podložil krajkovitě jemný, tukem jen lehýnce, jen jako fouknutím, projev masa, přičemž po sobě zanechal zjitřující stopu selské prostoty. Velice jemně však oděné do smetanového hávu. V linii měnící se intenzity pak prodchl vše svým samorostlým akcentem celer.

Po prvním druhém soustu, když už jsem se domníval, že mám chutě „přečtené“ a při jídle kradí pošilhával po veselých společnostech v sousedství, mne vyburcoval náhlý, důrazný a prazvláštní „štych“, který se objevil někde v půli chuti candátího masa. Jako výstřel zburcoval patro do nové pohotovosti a do hry vložil nový prvek, kterým přitáhl pozornost znovu k jídlu. Nedokázal jsem jej určit, přiznávám. Důrazný až ostrý, s latentní předehrou anýzu a mírným dýchnutím orientu, působil jako forsáž a vynesl kadence chuti z posledního „výškového tábora“ na samý vrchol. Od té chvíle, kdy jsem jej zachytil, jsem na tenhle valér chuti neustále číhal a vnímal jeho originální zaznění.

Laškovný pudink

Parfait Grand Marnier, můj dezert, potěšil svěží vonnou, až laškovnou chutí. Pudinková hmota, křehká, poměrně pevná, tknutá pomerančovým přídechem a rozverným, stále však mravným „trknutím“ alkoholu, mámivá a obmyslná, uzavřela tenhle kulinářský exkurz. Oblažující a zdařilý, tím spíše, že nečekaný.

Částku 685 korun jsem „vyplázl“ bez zaváhání. Dostalo se mi za ni kulinářského potěšení jistě adekvátního. Ač mne, přiznávám, lehce pozlobil jinak bezchybný číšník. V nestřeženém momentě mi pod sklenku vína – slušného – podložil zuřivě zelenou pivní „oplatku“. A vinný lístek vyhlížel vedle nápaditého jídelníku jako chudý příbuzný, jako jakýsi nedůležitý kancelářský spis.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče