Reportáž z Iráku a Sýrie: Uprostřed podminovaného města

29. prosince 2015, 18:00 - Lenka Klicperová
29. prosince 2015, 18:00

Kurdům se po více než roce podařilo vytlačit Islámský stát ze Sindžáru. Město ale zůstává liduprázdné.

V sutinách domu leží špinavý růžový medvídek, se kterým si ještě nedávno hrála jezídská holčička. Teď Sindžár připomíná město duchů. V horách suti se povalují nejen dětské hračky, ale i rozkládající se mrtvoly islámských radikálů. Sindžár se přednedávnem osvobodil ze spárů Islámského státu, za cenu naprostého zničení.

Poprvé jsme do Sindžáru s kolegyní přijely v červnu tohoto roku. Zahraniční média tehdy referovala o tom, že město v západní části Iráku kontrolují převážně kurdské milice. Realita byla ovšem jiná. Město okupovali radikálové z Islámského státu. Na vlastní oči jsme tehdy viděly boj kurdských milicí o každou ulici, o každý dům. Nic nepomáhalo. Radikálové ovládali město více než rok. 12. listopadu letošního roku zahájili Kurdové pozemní ofenzivu. Několik dní předtím na město plné islamistů začaly dopadat koaliční bomby.

Nálety byly tak drtivé, že donutily teroristy k okamžitému ústupu. Sindžár tak mohl být po dlouhých měsících osvobozen. Celá pozemní operace trvala pouhé dva dny. Radost z vítězství ovšem brzy nahradilo hořké zklamání – město je totiž téměř celé v ruinách.

Genocida jezídů

Sindžár za poslední rok a čtyři měsíce stíhá jedna katastrofa za druhou. Na začátku srpna se do města v oblasti obývané převážně jezídy (starověká náboženská skupina spojující prvky prakticky všech vyznání v regionu) přivalily desítky džípů s černými vlajkami.

V bleskové ofenzivě dobyly město a přilehlé vesnice. Tisíce civilistů donutily k strastiplnému pochodu do hor. Bez vody, jídla, neustále ohrožováni a pronásledováni dobře ozbrojenými radikály. Byli jako lovná zvěř.

Celý svět sledoval tragédii jezídů, ale nikdo jim neposkytl téměř žádnou pomoc. Ti, kteří přežili, se uchýlili do obřích uprchlických táborů na severu Iráku u města Dohúk. „Od začátku jezídské genocidy se jim snažím pomáhat. Jsou to skvělí a mírumilovní lidé, kteří dodnes nechápou, proč se stali obětí takového násilí zrovna oni. V horách nemají pořád skoro nic. V létě je zničující vedro, v zimě zase krutá zima. Snažím se pomáhat především ženám a dětem.

Červenou páskou je ohraničeno místo, kde došlo k hromadné popravě devadesáti jezídů. Převážně starých žen a mužů

Chybí pro ně hlavně zdravotní péče,“ říká šestatřicetiletá lékařka Chansa Šamdin Ali. Z kurdských oblastí Sýrie utekla před Asadovým režimem. Strohá uniforma kurdských milicí dosti kontrastuje s výrazným make-upem, zlatými náušnicemi a červeným šátkem. Doktorka ale upozorňuje, že není součástí pravidelné armády a uniformu nosí, jen aby lépe zapadla. Je tady proto, aby pomáhala jak civilistům nahoře v uprchlických táborech, tak vojákům ve zničeném Sindžáru. Kromě ní jsou tu ještě dva lékaři. Na místě provádějí jen základní zákroky a pacienty s většími zdravotními problémy se snaží odesílat do Dohúku. Za více než rok práce nedostala žádný plat, ale nestěžuje si: „Od armády dostanu vše, co potřebuju. Jezídové v horách nemají také nic, tak proč já bych měla chtít víc?“

Doktorka Chansa je jedinou ženou, kterou v čerstvě osvobozeném městě potkáváme. Jinak je Sindžár liduprázdný, jen sem tam se vynoří voják v uniformě. Město ovládají kurdští pešmergové, ale zdaleka nejsou jedinou vojenskou silou v regionu. „S ostatními ozbrojenými složkami nemáme dobrou spolupráci. Operuje tu hlavně PKK. Ta nemá právo tu být, je tu jen proto, aby dělala problémy. Většina dalších milicí je navázána na ně a my s nimi nespolupracujeme,“ říká pešmergský generál Džamal, hlavní velitel bojových operací v Sindžáru. Jakmile pešmergové a koaliční síly donutili Islámský stát k ústupu, začali postupně prozkoumávat město a jeho okolí. Na povrch tak vyplouvaly hrůzy, které islamisté páchali na jezídech.

Masové vraždy

Po rozbité strategické silnici, která spojovala Sindžár se samozvaným hlavním městem radikálů Rakkou, ujíždíme za město. Zastavujeme u pešmergského kontrolního stanoviště. Odtud musíme pěšky. Cíl naší cesty je uprostřed rozhlehlých plání, jejichž prázdnotu neruší téměř žádný strom. Červenou páskou je ohraničeno místo, kde došlo k hromadné popravě devadesáti jezídů. Převážně starých žen a mužů.

„Masovou vraždu sledovala tady u toho domu malá jezídská dívka, které se podařilo skrýt,“ ukazuje na nedaleký dům plukovník Abduláh, velitel osmé zásobovací divize operující v čerstvě osvobozeném Sindžáru.

„Dívce se podařilo uprchnout s jinou skupinou jezídů z města a díky jejímu svědectví jsme našli tenhle masový hrob. Z toho, co viděla, jsme zrekonstruovali, že tu může být pohřbeno až devadesát lidí. Islamisté je všechny nemilosrdně postříleli a jen zahrnuli hlínou,“ vypravuje. Podobných hrobů už bylo objeveno několik a vypadá to, že nálezy budou přibývat. Se skupinou pešmergů z posledního checkpointu vyrážíme do oblasti Hamadán, která těsně navazuje na Sindžár.

Masovou vraždu sledovala tady u toho domu malá jezídská dívka, které se podařilo skrýt

Teprve před třemi dny tu byl objeven další masový hrob hned vedle současné základny pešmergů. Člověk si nedovede představit horší místo, kde by chtěl zemřít. Kolem dokola není nic než vyschlé koryto řeky a dál už jsou jen širé pláně porostlé neduživým plevelem.

Na některých místech však neroste ani ten. „Tady se vsakovala krev všech zavražděných, proto tady nic neroste,“ ukazuje na rozsáhlou tmavou skvrnu plukovník Abduláh z našeho doprovodu. Zatím netuší, kolik lidí zde nalezlo smrt, dosud exhumovali deset lidských torz. Člověka mrazí při pohledu na pár vybělených kostí, zbytky oblečení, zubní protézu, roztrhané peněženky a chuchvalec lidských vlasů. Jen tolik zůstalo z jezídů, kteří tady museli prožít před smrtí neskutečné hrůzy.

Ponurá atmosféra halí nejen masové hroby, ale i celé město. Některé části jsou zničené tak, že procházíte jen haldou trosek. Někde jsou vidět pozůstatky vývěsních štítů restaurací či obchodů, na jedné z ulic se válí sežehlé plastové figuríny z obchodu s konfekcí. Před troskami jednoho domu leží skoro celá nedojedená pizza. Procházíme dál zničeným městem. Vedle toho, co kdysi bývalo ulicí, stojí ohořelý vrak auta. Uvnitř jsou vidět ohořelé zbytky sebevražedného útočníka, který se odpálil i s autem. O kus dál tlí mrtvola jednoho z radikálů, vedle něhož ve stejný okamžik zahynul i chlupatý bílý pes. Leží vedle sebe svorně, jako by ve smrti mezi nimi nebyl rozdíl. Ale je. Na hromadách suti sní svůj věčný sen o sedmdesáti dvou pannách v ráji do černa ohořelý neznámý muž. Ve tváři má vepsaný poslední výkřik…

Bomby na každém kroku

Při pohybu ve městě musíme velmi krotit emoce. Chtěly bychom fotit, ale každý krok mimo může být posledním. V sutinách domů jsou nastražené miny, které tady zanechali radikálové z Islámského státu. Ve změti rozbitého vybavení domů a sesutého zdiva je naprosto nemožné objevit rozbušky nášlapných min a dalších improvizovaných náloží. Naprosto nevinný drát může být vstupenkou na věčnost. Nejen proto se sem zatím nevracejí žádní civilisté. Oblast je pořád válečnou zónou a pro civilisty je tu stále smrtelně nebezpečno. Jedna z jezídských rodin se rozhodla odvézt ze svého domu veškeré zařízení, které mělo ještě nějakou cenu. Jakmile se však sedm členů rodiny pokusilo otevřít dveře, ozvala se smrtící rána. Exploze je všechny zabila.

Odminování Sindžáru mají na starost dva týmy čítající pouhých dvanáct lidí. Vede je major Husajn Jusuf, devětatřicetiletý štíhlý muž s inteligentním výrazem ve tváři. Jak zacházet s nebezpečnými výbušnými zařízeními, jej naučili Francouzi, kteří pomáhali pešmergům s vyškolením pyrotechniků.

S výbušninami pracuje Husajn už šest let, a tak své cenné zkušenosti právě tady může využít. „Islamisté si často sami označují místa, kam položí bomby. Já jsem se to už naučil rozpoznávat. Přemýšlím jinak než ostatní lidé. Vidím to, co jiní nevidí,“ vysvětluje a přitom ukazuje systém rozbušek, kterými se odpalují trinitrotoluenové bomby.

Těch je tu rozhodně nejvíc. Za chvíli oceníme majorovu intuici. Když se snažíme najít vhodné místo k záběru, Husajn nás zarazí a rychle nás odhání pryč. Aspoň třicet metrů daleko. Se zatajeným dechem pozorujeme odvážného muže stojícího nad otočeným plastovým kýblem. Posílá pryč celý svůj tým pro případ, že by něco nevyšlo. Chvíli se soustředí. Pak pokládá ruce na plastovou nádobu a pomalu ji nadzvedává. Objevuje se odjištěný granát. Chvíle napětí – a major odhazuje deaktivovanou smrticí zbraň do rozlehlých ruin. Tohle byla ale maličkost. Čeká ho mnohem náročnější úkol.

Rizikové povolání

Po torzu schodiště sestupujeme do bývalých garáží. Musíme kráčet velmi opatrně po stopách našich průvodců. Šlápnout na drát se tady nevyplácí. Garáže totiž sloužily jako manufaktura, kde se vyráběla všechna možná výbušná zařízení. Velmi populární mezi islámskými radikály jsou takzvané hrnce.

Nejlevnější hrnce se naplní po okraj patnácti kily trinitrotoluenu, připojí se k tomu drát s baterkou a je hotovo. Jenom těchto jednoduchých hrnců tady napočítáváme patnáct až dvacet. Tým majora Husajna je vynáší nahoru, na místo, kde je budou likvidovat. „Tady mám pro vás něco speciálního. Tahle bomba není moc často k vidění. Rozbušku má uvnitř, musíme být opatrní,“ říká, zatímco zvedá deku, na které leží železný válec naplněný asi sto kily trhaviny.

Nejlevnější hrnce se naplní po okraj patnácti kily trinitrotoluenu, připojí se k tomu drát s baterkou a je hotovo. Jenom těchto jednoduchých hrnců tady napočítáváme patnáct až dvacet

„Musíme nejprve zjistit, jestli můžeme s bombou hýbat. Když se totiž rozbuška vychýlí ze své stabilní polohy, může dojít k explozi,“ vykládá. Nevěřícně zíráme na specialisty z jeho týmu, kteří okolo bomby hbitě uvazují lano. Druhý konec připevňují na automobil vzdálený tak osmdesát metrů od místa nálezu. Je nám jasné, že ani těch osmdesát metrů by nám nepomohlo, kdyby bomba explodovala. Ale jestli chceme zachytit práci odminovacího týmu, nezbývá než riskovat.

Řidič zařadí zpátečku, provaz se natáhne, s bombou to škubne a – nic. Všichni si oddechneme a dva lidé z týmu popadnou stokilovou výbušninu do rukou a už bez obav ji přihodí na hromadu naskládaných hrnců.

Na utěšené kupičce je takových pět set kil trinitrotoluenu. Major Husajn chvíli čaruje s dlouhými dráty a kleštičkami, než připraví místo k řízené detonaci. Nás posílají ukrýt se do obrněného vozidla. Asi po deseti minutách se ozve ohlušující rána, a i když to čekáme, poskočíme leknutím. Na auto dopadají kusy zdiva a do vzduchu se valí oblaka prachu. „Náš úkol je chránit pešmergy. Nevýhodou je, že IS je vždy krok před námi. Oni vymýšlejí, jak nás zabít, my vymýšlíme, jak bomby zneškodnit.

Od osvobození Sindžáru jsme už zneškodnili na pět set výbušnin. Hlavním a prvním úkolem pro naši skupinu bylo vyčistit hlavní cesty a veřejná místa. Z týmu jsem zatím nikoho neztratil. Chybu můžeme udělat jen jednou,“ popisuje svou každodenní nebezpečnou realitu Husajn. Nejde v žádném případě o rutinu, podle jeho slov se každý den musí učit nové věci, každý den přináší nějaké nové překvapení.

„Pracovali bychom rychleji, ale problém je, že nemáme žádné pořádné zařízení. Chtěl bych vyzvat všechny evropské země ke spolupráci a pomoci. Pokud můžete, pošlete nám pomoc v podobě odminovacích strojů, jako jsou třeba české boženy,“ žádá muž, který denně riskuje, aby ochránil ty, kdo přijdou do zničeného města po něm. Jestli ovšem vůbec přijdou.


Čtěte také:

Utrpení na hoře Sindžár

Mezi slepicemi a škorpiony

Lenka Klicperová: Problémem Sýrie není jen Islámský stát

Lenka Klicperová: Strach jménem uprchlík

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče