Reportáž: Chudá výspa eurozóny. Lotyšsko musí doplácet na bohatší Řeky

02. srpna 2015, 06:37 -
02. srpna 2015, 06:37

S učitelem dějepisu Arnisem Kleinbergsem jsem se seznámil před pěti lety při své poslední návštěvě Lotyšska. Tehdy v létě 2010 na tom byla země na březích Baltu ekonomicky dost špatně a pro učitele, stejně jako pro ostatní státní zaměstnance, to platilo obzvlášť. Arnis tehdy vydělával 210 latů měsíčně, což v přepočtu dělalo asi 300 eur.

Kvůli ekonomické krizi způsobené hlavně obrovským zadlužením domácností a firem Lotyšsko v roce 2009 přijalo záchrannou půjčku od Mezinárodního měnového fondu (MMF), jinak by zbankrotovalo. Podmínkou měnového fondu ale byly tvrdé úspory, které lotyšská vláda nemilosrdně přijala. Arnisovi se tím ze dne na den snížil plat o třetinu. Dnes je Lotyšsko členem eurozóny, s dluhy si poradilo a jeho ekonomika opět roste.

Ve světle nekonečné řecké krize nyní mnozí zpochybňují, že politika úspor a škrtů vůbec může fungovat. Vydal jsem se teď za Arnisem zjistit, jak se učiteli daří. „Dneska se mám o trochu líp, ale ne o moc,“ říká mi dějepisář, když se znovu potkáváme u piva v hospodě v jeho rodné vesnici Zakumuiža nedaleko Rigy.

Učitel na stavbě

Během doby, co jsme se neviděli, Arnis vystřídal učitelské posty na několika různých školách. V jednu chvíli pracoval dokonce na téměř dva celé úvazky na gymnáziu. Učil dohromady 35 hodin týdně a vydělal si tím asi 600 eur, začínal mít ale pocit vyhoření, tak toho nechal.

Dnes učí na poloviční úvazek dva dni v týdnu v jedné základní škole a vedle toho bere různé příležitostné „fušky“ na stavbách. Dohromady si tak vydělá asi 500 eur. Takhle napsané to sice zní jako společenský pád o několik žebříčků, Arnis to ale říká spokojeně a rozhodně si na nic nestěžuje.

„Dělám na stavbách ve firmě jednoho známého. Je to určitě lepší než být dvojitým učitelem. Samozřejmě je to ale jen dočasné. Pracovat s lidmi, kteří nemají ani střední školu, není můj životní sen. Možná půjdu znovu na univerzitu studovat něco jiného,“ říká Arnis.

Arnis Kleinbergs

Se svým platem je dějepisář pod celostátním průměrem, který činí 600 eur. Tenhle oficiální národní průměr ale hodně zvedá hlavní město, na venkově jsou platy mnohem nižší.

„V některých částech Lotyšska, jako třeba v Latgale na východě, nejsou peníze vůbec a učitel je tam nejbohatším člověkem ve vesnici,“ říká Arnis. „Riga vypadá jako bohaté evropské město a člověk tam snadno získá pocit, že je taková celá země, ale tak to není. Bude ještě hodně dlouho trvat, než doženeme západní Evropu,” říká učitel, jehož prioritou je nyní najít si vedle učení druhý stálý půlúvazek.

Jinak si ale myslí, že od krize se země zlepšila. „Dalo nám to lekci. Lidé se naučili víc přemýšlet o ekonomice. Zbavili jsme se dluhů. Jsme zodpovědnější. Stejnou chybu už znovu neuděláme,“ říká Arnis.

Řekové jsou chuligáni

Když přijde řeč na Řecko, kroutí učitel hlavou. „Nejsem ekonom, ale podle mě jsou Řekové chuligáni. Chovají se jako rozmazlené dítě, které příliš dlouho dostávalo všechno, co si přálo. Lidi tady v Lotyšsku to štve, protože třeba staří lidé berou třikrát menší důchody než v Řecku, a přesto musíme přispívat na jejich dluhy,“ popisuje Arnis.

A vede mě na vesnický plácek za betonovými bytovkami, kam si lidé chodí povídat. Na lavičce tu sedí manželé Mara a Ziedonis, oba už v důchodu.

„Naglosť,“ shrnuje jedním slovem svůj názor na Řeky paní Mara, která pobírá měsíční penzi ve výši 360 eur. Tohle ruské slovo je velice těžké přeložit, a když ho zadáte do internetového slovníku, vyplivne vám asi dvacet různých slov, mezi nimiž nechybí arogantní, drzý či bezohledný.

Průměrný řecký důchod je zhruba 700 eur, tedy víc než dvojnásobek lotyšského. „Čím víc máte, tím víc chcete,“ přizvukuje její choť Ziedonis. Se svým důchodem jsou na tom manželé ještě dobře, je to státní průměr.

„Máme, co potřebujeme, zatím nám to stačí. Naštěstí bydlíme ve vlastním bytě. Ale polovina důchodu padne na služby. V zimě je to složitější. Ale jiní třeba nemají co jíst nebo peníze na léky,“ uvažuje skromně Mara.

Riga a venkov, dva světy

Vesnice Zakumuiža leží v dosahu Rigy, hodně lidí odsud jezdí pracovat do hlavního města. Podle toho obec také vypadá – je tu moderní škola se sportovní halou, domy jsou opravené, v místní hospodě mají zadarmo Wi-Fi. Samotná honosná Riga, město na březích řeky Daugavy, je pak právem považovaná za kulturní i ekonomické centrum tří malých pobaltských zemí.

Její secesní domy jsou opravené, město je plné cizinců, hipsterů na kolech, obchodníků. Kavárny mají plno, v centru je spousta butiků a dobrých restaurací, ceny jsou srovnatelné s Prahou. Člověk v Rize snadno propadne dojmu, že se tak dobře daří celé zemi. Stačí ale popojet o kus dál od Rigy a rázem se ocitnete ve zcela jiném světě.

Když jsem nasedl do vlaku na rižském hlavním nádraží a nechal se odvézt do vesnice Skulte, vzdálené asi hodinu a čtvrt cesty na sever od města, vystoupil jsem v zastrčené díře sestávající z několika dřevěnek, kde vás ve všední den ráno obejme místní alkoholik žebrající o peníze na vodku. Na venkově si člověk uvědomí, proč Lotyšsko patří k nejchudším zemím Evropy. Zato jsou tu lidé většinou milí.

I v nablýskané Rize ale jde najít chudobu, stačí se vydat mimo širší centrum nebo se projet městskou hromadnou dopravou. Babičky v šátcích si starými rozhrkanými autobusy z centrálního trhu v igelitkách odvážejí ty nejlevnější potraviny.

Život je tvrdý, ale většina mnou oslovených lidí se shodla na tom, že je dnes lépe než před pěti lety, kdy byla naplno cítit krize. „Teď je práce, předtím nebyla. Ale mnohem lepší to bylo před takovými sedmi lety. To byly peníze, práce, všechno,“ vzpomíná údržbář městského parku Ainars a potahuje z cigarety. Vydělává minimální mzdu, od státu dostane měsíčně 380 eur. „Je to málo, pronájem nejlevnějšího bytu ve městě stojí 150 eur,“ dodává.

Před krizí se Lotyšsko pyšnilo prudkým růstem ekonomiky a spolu se sousední Litvou a Estonskem bylo označováno za baltského tygra. Do poloviny roku 2008 měla země nejrychleji rostoucí HDP v Evropě. Růst to byl ale z velké části umělý, živený spotřebitelskými půjčkami a hypotékami.

Pak přišel pád: v prvním čtvrtletí roku 2009 se lotyšská ekonomika zmenšila o 18 procent, což byl největší pokles v celé Unii. Přišly drastické úspory naordinované MMF, ale v roce 2010 už ekonomika zase začala růst. V roce 2013 pak Lotyši přijali euro, což bylo v postsovětské zemi mnoha lidmi už jen psychologicky vnímáno jako návrat k prosperitě a správnému směřování.

Pětina obyvatel odešla na Západ

Že je na tom Lotyšsko ekonomicky lépe a že úspory předepsané MMF zabraly, si myslí také šéf think tanku BICEPS Alf Vanags. „Jednoduchá odpověď je ano, Lotyšsku se daří lépe. Před pěti lety byla nezaměstnanost 20 procent, dnes je to polovina,“ shrnuje ekonom to nejdůležitější z posledních pěti let.

Lotyšská ekonomika se dostala na předkrizovou úroveň teprve před rokem. Dnes má ale zdravější jádro, jehož základem je export, nikoli stavebnictví živené bankovními úvěry. Šéfka MMF Christine Lagardeová označila lotyšský případ za úspěch.

Mnozí ekonomové, levicoví komentátoři a obecně kritici politiky úspor ale upozorňují na to (mezi nimi byl například i Paul Krugman), že velká část Lotyšů kvůli krizi emigrovala, dávat tedy pobaltskou zemi za příklad jim přijde cynické.

Podle údajů z loňského roku z Lotyšska v letech 2000 až 2013 emigrovalo 259 tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že malá země má jen dva miliony obyvatel, je to celá pětina národa. A běkontrasty. hem krizových let 2008 až 2010 jich odešlo nejvíce.


Přečtěte si: Řekové se z dluhové závislosti nevymanili, i když škrtali nejvíc v Evropě


Mezi nimi byl i Aldis, který se kvůli nedostatku práce odstěhoval do Dánska. Na rozdíl od většiny mladých Lotyšů se ale vrátil do Rigy a dostudoval tu ekonomickou vysokou školu. Ekonomii se však nevěnuje, pracuje jako kurýr na kole. Zastihl jsem ho při pauze na oběd a dali jsme se do řeči.

Vozením zásilek Aldis vydělá asi 800 až 900 eur za měsíc. „Každý den udělám asi 25 zakázek a najedu 90 kilometrů. Nechci dělat v kanceláři. Zatím,“ usmívá se devětadvacetiletý mladík. Aldis má na Řecko jasný názor. „Myslím, že Řekům poslat peníze máme. Jsme v Unii, do které jsme šli dobrovolně. Tam buď vedeš, nebo posloucháš. A Unii teď jasně vede Německo. Přijetí Řecka byl německý nápad, vždyť všichni věděli, že nesplňovali žádná kritéria, přesto je do eurozóny přijali. Je lepší, když se řeší problémy takhle. Dřív se v Evropě válčilo. Ale nemyslím si, že tohle uspořádání v Evropě musí být napořád. Nic není napořád,“ zamýšlí se.

Ještě chvíli si povídáme o budoucnosti. Pak mu ale zašumí vysílačka. Pauza na oběd skončila a naše konverzace je u konce – další zásilka čeká na svého adresáta.

Krize v hlavě je pryč

Polovina lotyšské populace žije v Rize a jejím širším okolí. Většina z 600 tisíc obyvatel hlavního města jsou Rusové, venkov zase patří Lotyšům. Rusové dle obecně známého stereotypu jsou podnikavější než Lotyši. Stereotypu podnikavého Rusa odpovídá i finančník Valerij, se kterým jsem se dal do řeči na jednom bulváru.

Prošedivělý byznysmen v obleku a kravatě má pevné názory. Podle Valerije tady žádná krize nikdy nebyla. „Krize skončila možná v hlavách lidí. Že byla krize, to se totiž jenom říkalo. Já to vidím tak, že pár lidí si prostě nabralo dluhy a pak nebyli schopní je platit. Řekl bych, že ekonomicky jsme na tom pořád stejně,“ říká Valerij. A pak se omlouvá, protože mu zvoní telefon, takže na otázku Řecka už nedojde.

Předpokládám ale, že bych slyšel něco podobného, co si v Lotyšsku myslí většina lidí včetně politiků. Lotyšsko, stejně jako sousední Estonsko a Litva, patří k tvrdým kritikům Řecka, a staly se tak nečekanými spojenci Německa v eurozóně, jejichž hlas je hodně slyšet a určitě nejsou zatíženi politickou korektností.

Posledním respondentem, kterého jsem si nechal na konec, je můj kamarád novinář. Toms Ancitis pracuje jako zpravodaj pro německy psaná média z celého Pobaltí, ekonomice se věnuje často, a je tedy dobře informovaný.

Nechtěl jsem jeho názor slyšet hned zkraje, aby mě moc neovlivnil jedním nebo druhým směrem. Po dobu mé návštěvy jsme si sporadicky psali, protože byl zrovna na cestách. Nakonec mi ale od něho přišla odpověď na mou otázku, zda se dnes daří jeho rodné zemi lépe.

Jeho text jsem musel zkrátit, což jako píšící kolega doufám pochopí. „Někdy jsou pocity důležitější než skutečnost. Lidé před pěti lety ze dne na den přišli o práci nebo jim snížili mzdu o pětinu. Podnikatelé najednou přišli o zákazníky a ocitli se bez peněz. To bylo samozřejmě smutné. Ale daleko smutnější je, když chybí jakákoli naděje. Člověk si zapne televizi a slyší politiky říkat: Tohle je teprve začátek. Bude to mnohem horší. A lidé, kteří roky sní o tom, že změní práci a začnou dělat něco smysluplného, ji najednou začnou považovat za práci snů.

A jediné, co náhle všichni chtějí, je jistota, jen proboha žádné riziko. Tak tenhle strašný stav je naštěstí pryč. A to znamená velmi, velmi hodně. Ale když se člověk podívá místo pocitů na čísla, vidí jiný obrázek. Sociální nerovnost stoupla, Giniho koeficient (používá se k měření sociální nerovnosti – pozn. red.) je v Lotyšsku nejvyšší v celé EU a poslední roky jen roste. A to je vidět i v běžném životě,“ uzavírá Toms Ancitis.


Čtěte také:

Proč má Řecko dostat více než my, ozývá se ze Slovenska

V Řecku zchudli všichni. Daně nejvíc vzrostly lidem s nízkými příjmy

Chudé státy EU vzkazují Řekům: My jsme reformy provedli, proč ne vy?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče