Rekonstrukce jednoho zjevení

06. února 2008, 11:25 - Martin Mašek
06. února 2008, 11:25

V Císařské konírně začíná výstava věnovaná režisérovi Františku Vláčilovi

(celý podtit)
V Císařské konírně začíná výstava věnovaná režisérovi nejlepšího filmu české kinematografie

(perex)
Usedni pod vysoký pahýl rozeklaného stromu, jemuž již stářím odešla koruna. Vůkol se ozve nevraživý bzukot vydrážděných lesních včel, jejž přeruší klidný hlas vystupující z prastarého dřeva: „Vypracoval jsem si svůj výtvarný scénář pomocí obrazů, jak to dělá animovaný film, který dobře znám, protože jsem v něm pracoval. Vytvořil jsem si film na papíře.“ Patří režiséru Františku Vláčilovi. Jemu je věnována výstava František Vláčil: Zápasy, která bude otevřená od 15. února do konce května v Císařské konírně Pražského hradu.

(text)
Když v roce 1998 uspořádal Národní filmový archiv anketu o nejlepší domácí hraný film století, zvítězila přesvědčivě Marketa Lazarová. Film vytvořil František Vláčil podle scénáře, který napsal společně s dramatikem, scénáristou a spisovatelem Františkem Pavlíčkem na motivy stejnojmenné novely Vladislava Vančury v letech 1962 až 1967. To je nezvyklý údaj, obvykle čteme, že film vznikl v tom a tom roce. U Markety Lazarové však bylo a je vše neobvyklé. Scénář vznikal déle než dva roky, natáčení začalo v polovině ledna 1965 a dokončovací práce se táhly téměř po celý rok 1967. Premiéra byla 24. listopadu 1967. Není divu, že Marketa Lazarová se stala nejen nejobdivovanějším a nejdelším, ale také nejdražším českým filmem šedesátých let. Obsahuje přes tisíc záběrů, vystupuje v něm 40 velkých postav, na 600 komparsistů, množství koní, psů a dobytka. To vše ani nemohlo být levné. Výsledek ovšem stojí za to. Přinesl v české kinematografii do té doby zcela ojedinělý pohled na historickou tematiku i stejně ojedinělé zpracování, jemuž přes krutost látky dominuje poetika černobílého obrazu. Přestože především od nástupu režisérů nové české vlny v první polovině šedesátých let byl domácí divák i kritik zvyklý již na leccos, Vláčilův epos byl zjevením nevídaným. Nepodobal se ničemu, nepřipomínal nic. A naplněné biografy na něj hleděly s otevřenými ústy, dílem podmaněné, dílem nechápající.

Náročný film pro nenáročné

Příběh dcery zemana Lazara, která se místo jeptiškou stane nedobrovolnou milenkou jednoho ze synů nepoddajného loupeživého rytíře Kozlíka, se odehrává v polovině třináctého století. Příběh Markety a rozvětvené rodiny Kozlíkovy Vláčil s Pavlíčkem ještě doplnili o několik motivů z dalšího Vančurova díla Obrazy z dějin národa českého. Z něj je převzata například postava potulného mnicha Bernarda, kterého hrál Vladimír Menšík. Vznikl film, který ukazoval naprosto syrově a přitom vášnivě temný středověk v Čechách, zcela bořící mýty o holubičí slovanské povaze a - vzhledem k době zcela naivní - „čestnosti našich chrabrých předků“.
Tak totiž vyznívala a také měla vyznívat většina českých filmových historických dramat. Právě tato kategorie snímků nejvíce podléhala nejprve vlasteneckému idealizování a poté komunistické ideologii, takže výsledky připomínaly ohyzdná štěňata fenky irského vlkodava, která podlehla svodům krátkosrstého jezevčíka. Navíc v době první republiky od nástupu zvukového filmu nebyly na vytváření „velkých kostýmních pláten“ prostředky. Takže dnes je díky televizi (nebo její vinou?) možné častěji vidět už pouze „husitskou trilogii“ Otakara Vávry, která vznikla v letech 1954 až 1957. Historická barevná ilustrace musela být vzhledem k době, v níž byla natočena, totálně schematická a historicky mírně řečeno nevěrohodná. Šlo o dílo veskrze ideologické a také mimořádně obtížné. Tvůrci museli z ideologicky nepřijatelného kněze Jana Husa vytvořit hrdinného revolucionáře, z profesionálního vojáka Jana Žižky je díky neústupnosti, s jakou bojuje za práva chudých, ten pravý vůdce mas. Král Václav IV. je typický nerozhodný intelektuál, jeho bratr Zikmund revanšista, válečný štváč, jakému není rovno, a ještě navíc Němec! To vše dokreslují za svou pravdu nadšeně a bez zaváhání bojující masy, které evidentně mohou „ztratit jen své okovy“. Jediným vybočením z řady vylhaných historických dramat byl příběh tří vojáků za prusko-rakouských válek v době Marie Terezie Ztracenci. Podle málo známé Jiráskovy povídky a scénáře Jiřího Brdečky ho v roce 1956 natočil režisér Miloš Makovec. Černobíle a většinou civilně bez patosu a také bez vedlejších ideologických nánosů. Další pokus o nepokroucené historické drama však již patřil Vláčilovi. V roce 1961 zfilmoval román Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece pod názvem Ďáblova past. Snímek s několika výjimečnými scénami, které by svou povedeností zapadly i do Markety Lazarové, a znamenitým hereckým výkonem Miroslava Macháčka v roli fanatického kněze však přece jen trpěl romantičností a happy end ho proměnil téměř v pohádku.
Není divu, že za této situace Marketa působila jako zjevení. „Chtěl bych, aby to byl film pro mnoho diváků,“ napsal o svém stěžejním díle František Vláčil po jeho dokončení. „Nejen proto, že je výrobně poměrně drahý, ale proto, že bude zřejmě svým jednoduchým příběhem lidí té doby divákům přístupný. Myslím, že i méně náročný divák bude uspokojen, protože pochopí příběh, bude ho moci sledovat. Chtěl bych také, aby náročnější divák si odnesl z mého filmu víc, aby z něho prostě měl každý tolik, na kolik sám stačí,“ přál si František Vláčil.

Příběh o fanatismu, jenž se psal sám

Výstava v Císařské konírně, kterou připravila společnost Barrandov Studio ve spolupráci se Správou Pražského hradu, je věnována zejména dvěma Vláčilovým dílům: právě Marketě Lazarové a Údolí včel. Také děj druhého snímku je zasazen do třináctého století a Vláčil ho vytvořil se spisovatelem a scénáristou Vladimírem Körnerem. Příběh mladého českého zemana Ondřeje v Vlkova, který uprchne z hradu řádových rytířů kdesi v Pobaltí a je pronásledován svým bývalým přítelem, řádovým fanatikem Arminem von Heide, je stejně středověce syrový a nepřikrášlený i stejně poetický jako Marketa Lazarová. Na rozdíl od ní však vznikl velice rychle. „František Vláčil v té době dodělával svůj obrovský projekt Marketu Lazarovou, jenomže na tom finančně zkrachovaly dvě barrandovské tvůrčí skupiny a přetáhly se rozpočty,“ vzpomíná na DVD, které vyšlo loni, Vladimír Körner na vznik Údolí včel. „Dramaturg Antonín Máša proto chtěl znovu využít rekvizity a také filmové stavby, které zbyly po Marketě Lazarové. Věděl, že jsem také ponořený ve středověku stejně jako Vláčil, a tak nás dal dohromady. Jeli jsme na obhlídku na Šumavu (kde se točila Marketa Lazarová - poznámka autora), jenže čeští chataři stačili vše rozkrást, takže tvrze zmizely. Pragmatický důvod využít zbytků po Marketě Lazarové tedy záhy odpadl, ale zůstaly kostýmy a rekvizity,“ říká Körner. „Údolí včel bylo velmi jednoduché, ten příběh o fanatismu jsem v sobě měl, takže se to psalo samo. Scénář jsem proto napsal strašně rychle a také film se rychle natočil. Herci měli prázdniny, udělalo se to za dva měsíce,“ vzpomíná scénárista. Premiéra byla v květnu 1968.
České filmové historické drama jako by na výrazné podněty v podobě obou Vláčilových filmů netrpělivě čekalo. Sotva Vláčil „ukázal cestu“, objevily se v následujících dvou letech tři kvalitní filmy tohoto žánru. V roce 1968 měl premiéru snímek Hynka Bočana Čest a sláva, film Královský omyl natočil podle vlastního románu Král utíká z boje dramatik Oldřich Daněk. Velkou slávou je dodnes ověnčený opus Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice, odehrávající se stejně jako literární předloha Václava Kaplického na konci sedmnáctého století, kdy byly na severní Moravě obnoveny čarodějnické procesy, které zasáhnou i církevní hodnostáře, konkrétně kněze, děkana Lautnera. Profesor Vávra jako by si strhujícím černobílým dramatem chtěl vynahradit trápení s oněmi ideologickými husitskými omalovánkami z poloviny padesátých let. Všechny tyto historické filmy vytvářely svými náměty paralely s děním v české společnosti ve dvacátém století, a tak není divu, že po nástupu normalizace již nebylo na plátnech pro Markety Lazarové, Ondřeje z Vlkova či děkany Lautnery místo.
František Vláčil by zřejmě s tímto hodnocením nesouhlasil. Tvrdil totiž, že netočil filmy historické, ale dobové. „Dobový film se odehrává v nějaké minulé době, postavy jsou tu smyšlené. Historický film je takový, kde vystupuje nějaká historická postava či postavy, které dobu určují přesně. Marketa je film dobový. Tam se o žádné historické postavě nejedná ani nemluví. Historický film je třeba Jan Hus, kde vystupuje řada historicky doložitelných postav,“ rozlišoval režisér.

Viděli jste Vláčilovo Hospodaření elektřinou?

Kurátorem výstavy je zkušený barrandovský historik Pavel Jiras. Na filmovém kopci nad Prahou pracuje již 39 let a s Františkem Vláčilem se nejen znal, ale také s ním spolupracoval. Jejich společný scénář Bílý hřebec, který připravovali na východní Sibiři, kde se měl také odehrávat, se však nikdy neuskutečnil. Právě Pavel Jiras vyhledal většinu téměř neznámých a nepublikovaných fotografií jak z Markety Lazarové a Údolí včel, tak i z natáčení obou filmů, které výstava představuje. Vedle stromu, z něhož hovoří František Vláčil, obohatil výstavu například o speciální studnu, na jejíž dno budou promítány další fotografie z Vláčilových filmů.
„František Vláčil byl velmi subtilní, jemný člověk a vše, co chtěl podstoupit, byl vždy zápas,“ odpovídá barrandovský historik na otázku, proč výstavu nazval Zápasy. „Zápasil s komunistickou mocí, která mu komplikovala tvůrčí činnost, nebo s filmem samotným. Alkoholismus – to byl další zápas. Někdy se mu to podařilo ustát, někdy do toho sklouzl. Pořád svým způsobem zápasil, protože v něm byl určitý rozpor,“ vysvětluje Pavel Jiras.
Z dnešního pohledu všemožných vysokých a specializovaných škol na cokoli je pozoruhodné, že první laureát Českého lva za celoživotní dílo a prezident České filmové a televizní akademie, který například na karlovarském festivalu převzal prestižní cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, byl filmařský samouk. „Jsem vlastně amatér. Jediný barrandovský režisér, který neprošel asistenturou… ani filmovou školou. Ocitl jsem se v tom řemesle rovnýma nohama,“ charakterizoval sám sebe Vláčil.
Rodák z Českého Těšína svá odborná studia zahájil (a také záhy ukončil) na pražské Umělecko-průmyslové škole. Když poznal, že jeho vlohy na profesionální malířství nestačí, odešel do Brna studovat estetiku a dějiny umění. S filmovou tvorbou se Vláčil poprvé seznámil při externí spolupráci (při studiích) s brněnskou skupinou kresleného a loutkového filmu. Působil v něm jako fázař. Další filmové profese poznal ve Studiu populárně vědeckých a naučných filmů, v němž natočil své první snímky. Byly to filmy účelové, jak ostatně napovídají i jejich lapidární tituly jako Lék č. 2357 nebo Hospodaření elektřinou.
V roce 1951 Vláčil narukoval na vojenskou službu v Československém armádním studiu. Natáčel vojenské instruktážní filmy, a když se rozhodl svůj pobyt v armádě prodloužit, mohl vytvářet i první hrané filmy.

Originální vlna

Vláčil byl ovšem nejen samouk, ale také samorost. V 50. letech se v armádním filmu sešla téměř jedna celá generace filmařů. Nebylo to nic divného. Režim povolával na dlouhá vojenská cvičení muže, kteří „ušli“ vojenské povinnosti za protektorátu. Vláčilův ročník 1924 byl na české filmové režiséry úrodný, narodili se v něm Karel Kachyňa, Oldřich Lipský, Jaroslav Balík, Ivo Toman, Jan Čuřík. Spolu s Kachyňou, Tomanem a Čuříkem byli v armádním filmu také o rok mladší Vojtěch Jasný a Vladimír Sís. Zatímco většina těchto začínajících „armádních“ režisérů se navzájem ovlivňovala (výsledky ovšem závisely na míře talentu) a Kachyňa s Jasným například natáčeli i společné filmy (dokumenty jako Není stále zamračeno, Za život radostný, Neobyčejná léta či hranou špionážní agitku Dnes večer všechno skončí), Vláčil se od počátku vydal svou vlastní cestou, založenou především na poetice a výtvarné dokonalosti obrazu. Náhoda přinesla velmi zajímavé srovnání, když jak Kachyňa, tak Vláčil natočili náměty známého „pohraničníka-spisovatele“ Rudolfa Kalčíka, a to shodně v roce 1959. Zatímco Kachyňovi vznikl dobrodružný a také silně ideologický Král Šumavy, Vláčilovo středometrážní Pronásledování bylo spíše psychologickou studií dvojice pohraničníků, zkušeného a již službou unaveného a nováčka (hrál ho pozdější režisér Jan Němec), vyprávěnou zejména obrazem. Je třeba uznat, že vzhledem k tématu byl Kachyňův přístup podstatně úspěšnější.
Obě stěžejní díla, která tvoří základ pro hradní výstavu, Vláčil natočil ve druhé polovině šedesátých let, kdy českému filmu kralovali představitelé jeho nové vlny. Přestože ani k nim neměl věkově daleko (například od Věry Chytilové i Jaroslava Papouška dělilo Vláčila pět let, od Evalda Schorma sedm, Miloše Formana osm a Ivana Passera devět let) jejich úspěšné snímky Vláčila v nejmenším neovlivnily. „Nikdy jsem vlastně k nikomu nepatřil, odjakživa jsem stál mimo proudy, což bylo občas fajn, ale v ožehavých situacích jsem cítil, jak bych se potřeboval opřít, nebýt sám,“ potvrdil Vláčil, jak si byl dobře vědom, že si nevybral lehkou cestu.
Od nové vlny se výrazně odlišoval jak pohledem na formu filmu, tak i na jeho obsah. Zatímco její představitelé se soustřeďovali výhradně na současná témata, Vláčil k nim měl výhrady: „Rád bych točil současné téma. Látek je hodně, ale ne příliš mnoho těch, které by mě vzrušily.“ „Vláčil byl úplně jiný než nová vlna,“ potvrzuje Pavel Jiras, „u něj byl základem obraz, taková Marketa Lazarová skoro nepromluví. A pak, vnímal vše přes emoce, oslovovala ho ta dávná minulost plná vášní, kterou mohl domýšlet a dotvářet.“

Laureát pro krátké filmy

První mezinárodní ocenění přinesl Vláčilovi již jeho celovečerní debut Holubice z roku 1960. Filmová báseň s holubicí zraněnou zraněným chlapcem (hrál ho ve svých jedenácti letech další budoucí režisér Karel Smyczek) byla oceněna například medailí Bienále XXI. Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách i velkou cenou v kategorii mimořádně hodnotných filmů při Mezinárodním setkání filmů pro mládež v Cannes. Ve výčtu dalších uznání udělených Vláčilovým filmům se nápadně často objevují jihoamerická ocenění: Velká cena z uruguayského Montevidea, cena India Catalina z kolumbijské Cartageny, Marketa Lazarová získala zvláštní cenu poroty Malý kondor při IX. Mezinárodním filmovém festivalu v Mar del Plata v Argentině. Také Údolí včel, které bylo českou kritikou přijato tak nevraživě, že nebylo vysláno na žádný mezinárodní festival, se prosadilo v Latinské Americe.
„Údolí včel je jediný film z těch co jsem napsal, který nedostal žádnou cenu… Oficiální kritika i ti, co rozhodovali o vysílání na festivaly, nás vyvrhli. Pak měl film úspěch v Jižní Americe a ve Španělsku a pomaličku se vracel,“ říká jeho scénárista Vladimír Körner. „Je to pochopitelné,“ soudí historik Pavel Jiras. „Vláčil, i když měl subtilní postavu, cítil velký žár a oheň a z jeho filmů sálají vášně. To je samozřejmě vášnivým Jihoameričanům velice blízké. Plně jeho filmy chápali, mnohdy ani nepotřebovali - například u Markety Lazarové - překlad,“ komentuje Jiras. Pokud jde o domácí ocenění, dočkal se ho František Vláčil v zasloužené míře až po roce 1989, což lze ovšem říci o většině domácích filmařů, kteří uměli a ideologicky poplatné filmy točili jen sporadicky, když už nebylo vyhnutí (nebo raději netočili vůbec). Vláčil měl jistě štěstí, že stihl Marketu Lazarovou vytvořit v době částečného politického a ideologického uvolnění ve druhé polovině šedesátých let. V jiném období československého socialismu než v tom kratičkém, které se honosilo „lidskou tváří“ (spíše maskou), by film vůbec nemohl vzniknout. To ostatně plně platí i o Údolí včel. Takto nejenže vznikl, ale ještě byl oceněn Státní cenou za rok 1967 pro režiséra i pro scénáristu Františka Pavlíčka. Dnes je již spíše úsměvné, že držitel této ceny automaticky získával také „čestný titul laureát Státní ceny Klementa Gottwalda“. Patřilo k paradoxům doby, že „lidskou tvář“ doprovázely i tváře „nelidské“. Copak pozdějšímu chartistovi a disidentovi Františku Pavlíčkovi toto „gottwaldovské laureátství“ až tak vadit nemuselo, v letech 1968 a 1969 byl i členem ÚV KSČ, ale co chudák Vláčil? Ani laureát Státní ceny Klementa Gottwalda neměl v době normalizace lehký život. Po Údolí včel stačil ještě Vláčil natočit v roce 1969 tragický příběh z poválečného pohraničí (opět s Körnerem) Aldelheid, ale na možnost vytvořit další celovečerní hraný film musel čekat sedm let. Jeho slova „Tvořit krátké filmy, to je takový drobný zázrak tvoření,“ rozhodně neznamenají, že se mu toto čekání líbilo.

S Tarkovským, to by bylo něco!

Češi rádi své mimořádně talentované a úspěšné osobnosti přirovnávají k postavám celosvětově slavným. Na jedné straně to lze chápat jako pocta mimořádnému Čechovi, na druhé však takové přirovnání obsahuje i osten epigonství. František Vláčil byl často přirovnáván k Ingmaru Bergmanovi. Po pravdě řečeno začala s tím nikoli česká, ale zahraniční kritika, a to již po promítnutí Ďáblovy pasti na festivalu v Locarnu v roce 1962. Je pravda, že Bergmanova díla, jako Pramen panny či Sedmá pečeť, svádějí ke srovnání s Marketou Lazarovou či Údolím včel, ale při hlubším zamyšlení je vlastně spojují jen dvě věci. Za prvé jde o filmy odehrávající se ve středověku, za druhé jsou cílevědomě černobílé. Filozofie těchto snímků je však naprosto odlišná, což dokládají i Vláčilova slova: „Nemám rád psychologizování, nejsem stoupencem nalomených charakterů. Snažím se, aby filmoví hrdinové byli nositeli přesných čistých lidských hodnot.“ Bergman by mohl prohlásit téměř pravý opak.
„Je to podivný názor,“ říká o přirovnávání děl těchto tvůrců Pavel Jiras. „Vláčil byl natolik silný, že nepotřeboval inspiraci. Nikdy od nikoho nic nekopíroval. Kdyby ti lidé znali jeho pracovní poctivost a hluboký ponor, kdyby tušili, jak se vždy doslova protrpěl k výsledku, nemohli by na nějaké epigonství ani pomyslet,“ ujišťuje Jiras. „Řekl bych, že nejblíže mu byl obdobný mistr obrazu Andrej Tarkovskij. Velká výstava fotografií z filmů Vláčila a Tarkovského, to by byl zážitek,“ dodává nadšeně. Zatím však Pavel Jiras zve na Vláčilovu výstavu, která by měla být rovněž zážitkem a kulturní událostí. Jedna její část se týká také Vláčilova osobního života. Představuje režiséra jako zranitelného a citlivého člověka, který zemřel osamělý v nedožitých pětasedmdesáti letech. Možná trochu potlačí jednostranný obraz Františka Vláčila z jeho dvou filmových rolí v často promítaných snímcích Jiřího Menzla z let 1983 a 1985. Ve Slavnostech sněženek se představil jako roztřesený člen mysliveckého sdružení, který si při konzumaci polévky musí vibrující pravačku se lžící přidržovat druhou rukou, ale panáka zvládá s obvyklou elegancí notorických pijanů. A ve Vesničce mé střediskové hrál starého pacienta Františka Ticháčka, kterému doktor Skružný nezakáže pít a kouřit, protože tělo má jít do hrobu zhuntované… A ještě jedna připomínka: Až usednete v Císařské konírně pod pahýl stromu a nakloníte se do středověké studny, abyste v ní viděli Marketu Lazarovou, nezapomeňte, že filmaři ne vše předvádějí kašírované. Například kosti a lebky zvířat, s nimiž se v expozici také setkáte, jsou pravé. Dovezené z obory v Lánech.

(Citace Františka Vláčila jsou vybrané z reklamních filmových materiálů, studie Milana Hanuše Podoby Františka Vláčila a z režisérových časopiseckých rozhovorů.)

(box - citáty) František Vláčil (19. 2. 1924 - 27. 1. 1999)

Poznání dějin umění, ale také obecných dějin českého národa mi umožnilo získat to, čemu Vladislav Vančura říkal vědomí souvislostí.

Mám pocit úlevy, že práce na filmu skončila. Marketa byla pro mne očistcem. Nikdo nezasvěcený si neuvědomí množství lidské práce, vynaložené na Marketu… Nesnesl jsem sebemenší klam, filmařskou iluzi, jindy a jinde běžnou. A mám pocit člověka, kterému zemřel blízký příbuzný, vedle kterého žil a kterého, pravda, někdy nenáviděl.

Kdybych chtěl promluvit k některým současným společenským problémům, udělám to přímo, článkem nebo statí, nemusím k tomu sahat po historickém tématu.

Tvorba je smysl života a baterie pochybností. Jestliže tvořím, rodí se něco jedinečného, a i když dospívám k výbornému konci, vždy přijde okamžik, v němž se zarazím a uvažuji: Proboha, neudělal jsem někde chybu, je to skutečně ono?

Nikdy nikomu nevnucuji svou představu o štěstí, ale vždy je mi trochu smutno z lidí, kteří za poměrně malou námahu vymáhají nepoměrně vyšší odměnu.

(box)
Filmografie Františka Vláčila (režie, hrané snímky)

1954 - Vzpomínka (krátký film)
1958 - Skleněná oblaka (středometrážní film)
1959 - Vstup zakázán (středometrážní povídka Pronásledování)
1960 - Holubice
1961 - Ďáblova past
1967 - Marketa Lazarová
1968 - Údolí včel
1969 - Adelheid
1972 - Město v bílém (krátký film)
1973 - Karlovarské promenády (krátký film)
- Pověst o stříbrné jedli (středometrážní film)
1974 - Praha secesní (krátký film)
1975 - Sirius (středometrážní film)
1976 - Dým bramborové natě
1977 - Stíny horkého léta
1979 - Koncert na konci léta
1981 - Hadí jed
1983 - Pasáček z doliny
1985 - Stín kapradiny
1987 - MÁG

(box)
Top 10 česko-slovenského hraného filmu

Výsledky ankety, kterou v roce 1998 uspořádal Národní filmový archiv o nejlepší český i slovenský film století. Ze stovky oslovených odborníků v ní hlasovalo 54 českých a slovenských filmových kritiků a publicistů.

  • Marketa Lazarová - 1967, režie František Vláčil - 325 bodů
  • Obchod na korze - 1965, režie Ján Kadár, Elmar Klos - 252
  • Všichni dobří rodáci - 1968, režie Vojtěch Jasný - 222
  • Hoří, má panenko - 1967, režie Miloš Forman - 163
  • Intimní osvětlení - 1965, režie Ivan Passer - 134
  • Daleká cesta - 1949, režie Alfréd Radok - 122
  • Démanty noci - 1964, režie Jan Němec - 121, Ostře sledované vlaky - 1966, režie Jiří Menzel - 121
  • Spalovač mrtvol - 1968, režie Juraj Herz - 79
  • Případ pro začínajícího kata - 1969, režie Pavel Juráček - 71
  • Ucho - 1970, režie Karel Kachyňa - 68

(rozhovor)
Vladimír Kuba Byl by hřích to neukázat

„Nejsem filmofil, jsem manažer, který řídí filmové studio,“ říká Vladimír Kuba před velkou nástěnnou fotografií barrandovských ateliérů z roku 1938. „Ten bílý kabriolet patřil zakladateli Barrandova Miloši Havlovi,“ ukazuje na světlou skvrnu na parkovišti před hlavní budovou, ale rychle se vrací slovy do současnosti. „Společnost Barrandov Studio po mnoha letech vyřešila všechny svoje vnitřní dluhy, privatizaci, je to čistá firma, která investuje veškeré zisky do sebe. Firma, která je připravená na mnohé věci, na které dříve připravená nebyla,“ tvrdí přesvědčivě muž v kostkované košili bez kravaty, který se příjemně vymyká vžité představě o upjatém předsedovi představenstva a generálním řediteli významné společnosti. Vladimír Kuba (41) obě tyto funkce zastává. Koncem roku 2004 přišel na Barrandov a v následujícím roce začal s novým manažerským týmem jeho přestavbu. Nyní překvapil pořádáním výstavy na Pražském hradě, věnované režisérovi a scénáristovi Františku Vláčilovi.

I když v posledních letech Barrandov Studio stále rozšiřuje své aktivity, pořádání velkých výstav mezi ně dosud nepatřilo. Je vláčilovská expozice začátkem nového trendu propagace českého filmu i jeho největších ateliérů?
Hlavním předmětem činnosti Barrandov Studia je a bude vždy film. Nechceme ale být jen servisním místem, kde se budou točit filmy. Nové možnosti prezentace Barrandova i celého českého filmu jsme si už ověřili vydáním tří dílů barrandovských dějin, v nichž náš historik Pavel Jiras mapuje vývoj do roku 1945. Plánujeme ještě dva další díly, nechceme však trh přehltit. A když máme cenný materiál, proč ho nepoužít i jinak. Logicky přichází na řadu výstava. Ta věnovaná Františku Vláčilovi je první ze série plánovaných.

Proč jste jako první vybrali právě osobnost Františka Vláčila?
Bývá hodnocen jako nejlepší český režisér všech dob, a to odbornou i širokou veřejností. To je jeden důvod. Dalším jistě je, že jako umělec se vždy pohyboval mimo jakékoli módní proudy. Sílu této osobnosti si člověk uvědomí nejen z jeho díla, ale i při rozhovorech s lidmi, se kterými pracoval a žil.

Komu by měly být věnovány další výstavy?
Atraktivních a zajímavých látek i skvělých osobností pro další expozice je dostatek. Mohu jmenovat například Miloše Formana, Karla Kachyňu, Gustava Machatého. Přitom nemusí vždy jít o výstavu věnovanou jen tvůrci. Například v případě Miloše Formana se přímo nabízí expozice o vzniku jeho slavného Amadea, kterého točil z velké části v Praze. Vždyť to byl první přelomový film, který v Česku ukázal, jak se dělá americký biják. V našich archivech máme dostatek velmi zajímavého materiálu z tohoto natáčení a mnoho lidí, kteří byli ve štábu Amadea, pracuje dosud na Barrandově. Konkrétním výběrem dalších expozic se ale budeme zabývat, až vyhodnotíme zkušenosti, které nám přinese výstava věnovaná Františku Vláčilovi.

Jak často se diváci mohou těšit na barrandovské výstavy?
Frekvence, výběr a podoba dalších expozic budou záviset na výsledku nyní připravované vláčilovské výstavy. Nicméně určitá pravidelnost a stabilní odstup mezi jednotlivými výstavami se z praktických důvodů jeví jako smysluplné.

Předpokládáte, že i další expozice budou na místě tak významném, jako jsou výstavní prostory na Pražském hradě?
Od počátku jsme počítali s Pražským hradem. Právě propojení Hradu, Vláčila a Barrandov Studia bylo jedním z hlavních a pro naši společnost nejpřitažlivějších momentů, které rozhodovaly o konání výstavy. Výstava je přesně šitá na míru hradní Konírně. Zároveň však očekáváme, že tato i další naše výstavy budou cestovat po České republice i mimo ni. Prvního zájemce už máme. Jsem přesvědčen, že v průběhu výstavy přijdou další.

Kolik bude výstava stát?
Přesnou sumu říkat nechci, ani ji v této chvíli nevím, protože ještě není vše vyúčtované. Mohu ale říci, že tato částka bude výrazně přesahovat šest milionů korun.

V čem očkáváte, že se vám tyto prostředky - byť třeba i nepřímo - vrátí?
Pořádání výstav je jednou ze součástí integrované komunikace Barrandov Studia. Jejím cílem je prostřednictvím různých forem se aktivně hlásit k téměř 75 let trvající tradici. Barrandov je synonymem české filmařiny a je třeba, aby se o něm vědělo. K tomu mají sloužit i tyto aktivity. Prospěch z nich, má celý obor. Pokud je dobře Barrandovu, je dobře i nám, říká i naše konkurence. A je to tak, bude-li se dařit Barrandovu, budou mít práci i všichni ostatní. Barrandov je synonymum kvality českého filmového řemesla pro zahraničí.

Chystáte kromě jednorázových výstav i nějaké další obdobné akce?
Vzhledem k tomu, že stát se tváří, že se ho to příliš netýká, chceme se jako soukromá firma starat o české filmové kulturní dědictví. Pracujeme v rámci Barrandova na vzniku trvalé expozice českého filmu, v níž by bylo to nejcennější z našeho archivu a fundusu. Takové malé muzeum českého filmu. Chceme na Barrandově také zřídit centrum pro záchranu a digitalizaci archivů, a to celoevropské. Zkrátka staráme se o české rodinné stříbro, které bylo zahrabáno tady na kopci, když to stát nedělá. Máme tolik materiálů, že by byl prostě hřích je neukázat. A jak jsem říkal, výstava o Vláčilovi má jednoznačně ambici putovat po Evropě a propagovat nejen Barrandov, ale celé české filmařské řemeslo i Českou republiku.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče