Registrované partnerství

Události v nejzápadnějších postsovětských republikách zproblematizovaly projekt EU

Projekt Východní partnerství se měl stát parádním kouskem Evropské unie. Měl ukázat světu, jak se demokratické standardy dají prosazovat bez použití vojenské síly či nepřípustného nátlaku, jen povolenými prostředky takzvané „soft power“ – státní a veřejnou diplomacií, cílenou finanční podporou, informačním dohledem, jemnou domluvou. Evropa chtěla ukázat USA, jak se to dělá správně. České předsednictví EU bylo k tomu ideální příležitostí. Středoevropské státy totiž přijaly roli třídního učitele nebo veřejného obhájce zájmů nejzápadnějších postsovětských republik. Polsko má pod patronací Ukrajinu, Rumunsko až dosud prosazovalo zájmy Moldavska, Česko se soustředilo na Bělorusko a všichni dohromady fandí Gruzii nebo sní o ropovodu Nabucco pramenícím v Ázerbájdžánu. Pražský summit 7. května, zakládající Východní partnerství, měl korunovat překvapivě solidní výkon českého předsednictví EU. Poslední události v cílových zemích tohoto projektu jej však značně zproblematizovaly. Namísto kýženého důkazu účinnosti nového evropského myšlení – v protikladu ke starému americkému – hrozí EU kolosální neúspěch prozrazující jalovost a vysněnost víry ve vlastní průbojnou sílu a hluboké nepochopení podstaty režimů, které se měly stát objektem demokratického doškolování. V Praze se nakonec uskuteční podivná přehlídka východních partnerů EU – poslední diktátor Evropy a zakladatel prvního postsovětského dědičného mocnářství, komunističtí vládci a státník bez státu. Všechno víceméně zkrachovalé existence ze zemí zmítaných lidovými nepokoji. Nadšení pro „vzpouru davů“ neumožnilo evropským myslitelům včas rozpoznat základní odlišnost postsovětských „nedokonaných“ států od funkčních útvarů. V ideálním případě je stát formou organizace společnosti, jež umožňuje různým skupinám svobodně vyjadřovat a prosazovat své zájmy a udržovat je v určité rovnováze. V takovém státě střídání moci nikdy neporuší základy existence společnosti. Obama není Bush, volební vítězství demokratů však neznamená ani změnu americké ústavy, ani hon na republikány, ani revizi amerických dějin. V postsovětských podmínkách však státní moc není ani ochráncem národních hodnot, ani moderátorem skupinových zájmů. Je spíše holí, kterou vrchnost může mlátit po hlavě odpůrce, jakmile mu ji vytrhne z ruky. Přijít o moc za těchto podmínek znamená přijít o ni jednou provždy. Z toho pramení zoufalá snaha momentálních držitelů moci držet se jí zuby nehty a zároveň nechuť opozice uznávat volební porážky. Proto se každý politický konflikt řeší na náměstích. Sdílejí představu, že vítězství demokracie je v podstatě výhrou strany, které se podaří dle vzoru novgorodského věče (středověkého lidového shromáždění) naházet během přetlačované své odpůrce z mostu do řeky. Na rozdíl od zralejších společností, v nichž lidová vystoupení jsou příznačná jen pro systémotvorné převraty a zbytek je záležitostí regulérních voleb, v „nedokonaných“ státech politiku nahrazuje rétorika studené občanské války. Rozdíly v orientacích mocenských struktur jednotlivých republik by nám neměly zakrývat skutečnost, že ve všech případech jde o sníženou funkčnost. Sotva lze pokládat za účinný stát, v němž stejně jako nedávno v Moldavsku zpolitizovaní chuligáni mohli za přihlížení policie demolovat budovy klíčových státních úřadů. Náhražková, dekorativní povaha většiny postsovětských států je daná zvláštními vztahy, které se tam vytvořily mezi vládnoucími elitami a zbytkem společnosti. Mocenské instituce zpravidla nevyjadřují zájmy občanů a jsou pouhými nástroji oligarchických skupin přetahujících se o vliv a majetky. Ukázkovým příkladem takového „nepravého státu“ je Ukrajina, v níž občané vůbec nevěří vlastním politickým institucím a vůdcům, přičemž je zachováno povinné dekorum – formálně existuje pluralitní demokracie, platí základní občanské svobody včetně svobody tisku. Nevnímá-li většina občanů stát jako „svůj“, je to vždy balancování na pokraji revolučního výbuchu s perspektivou sklouznutí k autoritářsko-populistickému režimu, který spolu s mocí oligarchických elit zpravidla ruší i demokratické instituce a svobody. Podobných příkladů je mnoho v nových dějinách Latinské Ameriky, jíž se postsovětský prostor stále více připodobňuje úrovní politické kultury i sociální strukturou. Hrozba „vzpourou davů“ proto zůstává dodatečným prostředkem politického nátlaku a jen další epizodou v nikdy nekončícím zápase oligarchických elit.
To je třeba přinejmenším vědět a nevkládat přílišné naděje do procesu sbližování Evropy s východními sousedy. Zparchantění české politické kultury svědčí o tom, že může nastat spíše zavlečení tamějších způsobů společenského přetlačování k nám než kultivace poměrů na východ od EU. Od partnerství, které bude začátkem května registrováno v Praze, nelze očekávat kvalitní potomstvo.