Reformní bouráci nejsme

10. září 2010, 18:48 - Miroslav Zámečník
10. září 2010, 18:48

Svět očekává rozumnou vládu a reálné snižování schodku

Česká vláda začala minulý týden projednávat návrh rozpočtu na příští rok. Nastal tedy příhodný čas trochu se podívat na zoubky tomu, jak se s rozpočtovými schodky vyrovnaly v minulosti jiné země a jaké jsou klíčové faktory zdařilé konsolidace. Za úspěch přitom považujme takovou snahu o snížení rozpočtových schodků, která nebude po skončení manévrů opět vystřídána návratem ke zvýšeným schodkům a zároveň bude doprovázena strukturálními opatřeními, jež podpoří dlouhodobý stabilní ekonomický růst.
Literatury zkoumající kroky „vlád rozpočtové odpovědnosti“ v uplynulých desetiletích na celém světě je dost. A nejde jen o práce italského ekonoma působícího na Harvardu Alberta Alesiny, byť je v daném oboru velmi citován. Pro naše potřeby nejužitečnějším Alesinovým zjištěním je, že záleží na tom, jak se k fiskální konsolidaci přistoupí. Zopakujme si jen, že úspěch bývá podmíněn opatřeními na výdajové straně, především v oblasti výdajů na běžný provoz státu. Bohužel pro zúčastněné včetně mzdových výdajů ve veřejném sektoru a transferů obyvatelstvu. Proč? Výsledkem takto koncipované fiskální konsolidace je růst důvěry kapitálových trhů, a tím pádem i nižší úrokové sazby. Z toho neprofituje jen stát prostřednictvím snížených nákladů na obsluhu svých závazků, ale pochopitelně i firemní sektor a domácnosti. Důvěra v to, že vláda nehodlá dále zvyšovat zadluženost, se promítá i do ochoty investovat a spotřebovávat.
Jistěže to není všechno – úspěch slibované rozpočtové střídmosti bude u nás velmi záviset na tom, zda neporostou reálné úrokové sazby vzhledem k vnějším faktorům (například opakování nějakého „řeckého“ otřesu na příkladu větší členské země eurozóny), nebo zda koruna nezpevní příliš a nepodlomí exportní výkon. Na české oživení má fatální vliv zahraniční poptávka. S mírným zjednodušením bude náš růst, ale také třeba růst Slovenska nebo Maďarska, záviset více než na domácích faktorech alespoň v krátkém horizontu na Německu. Jenže i německá poptávka je nehledě na všechny ustřelené komentáře o dynamických zámořských odbytištích této země v podstatě předurčována vývojem ve zbytku Evropy. Velmi tedy záleží na tom, jakou míru důvěry budou požívat státy, od nichž kapitálové trhy očekávají fiskální konsolidaci – jak to zvládnou v Londýně, Dublinu, Paříží, Madridu, Římě, Lisabonu, seznam je dlouhý. Tyto faktory v Česku nikdo nedokáže jakkoli významně ovlivnit, a nemá cenu si to předstírat ani na deset vteřin. Stejně tak je jasné, že jestliže nedovedeme nějakým převratným způsobem ovlivnit vnější faktory úspěchu, tak samozřejmě máme domácí úkoly. To, co dokážeme změnit doma, je tlumit rozpory uvnitř koalice, udržet tah na „reformní bránu“ a předkládat kompetentní návrhy, které bude vláda umět obhájit. Jistěže přitom platí staré pravidlo, že i hlubokou mizérii lze zvládnout, pokud její náklady společnost vnímá jako spravedlivě sdílené. Na krátkém horizontu se dá naše výkonnost měřit docela jednoduše – o kolik se zlepší český mezinárodní rating, o kolik vyšší spready na vládním dluhu budeme platit než Němci.
V mezinárodním kontextu žádní „reformní bouráci“ nejsme, reputačně jsme se shodili již před patnácti lety. Co se očekává a co se bude vyžadovat, je rozumné vládnutí, schopnost reálně dosáhnout snižování schodku, které bude odpovídat tomu, co jsme namalovali letos v rámci konvergenčního programu Bruselu. A alespoň částečná kontrola rozbujelé korupce a s ní související české byrokracie (jeden z britských diplomatů ji ovšem již za první republiky charakterizoval jako „patetickou“, což má v angličtině jiný význam než v češtině, a v tomto kontextu velmi negativní). Investoři jistěže budou hlasovat nepříjemně rychle, když „ulítneme“ v mzdových nákladech, které nebudou korespondovat s vývojem produktivity v zemích, které nám konkurují. Zbytek je domácí středně- a dlouhodobá agenda: mít kvalitní školy, dobrý výzkum a vývoj, soustředěný na naději na úspěch, vyspělé zemi přiměřený a ufinancovatelný sociální a zdravotní systém, veřejnou správu, policii, soudy, státní zastupitelství, z nichž se nepozvracíte. Zkrátka určitou míru civilní kultivovanosti, odpovědnosti a společenské energie, jež vytváří „ekosystém“. Takový, jenž nebude podněcovat ty rodiče, kteří si to mohou dovolit, k tomu, aby své děti poslali do světa s radou, aby se nikdy nevracely. Tak vypadá české vlastenectví v 21. století.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče