Recyklace věčného problému

03. dubna 2008, 12:43 - Luděk Bednář
03. dubna 2008, 12:43

Radikální řešení Phillipa Blonda temné doby západní společnosti

S novověkými dějinami Západu vztahujícími se k vlastnictví jsou neoddělitelně spjaté dvě představy. Za prvé ideál zlatého věku, v němž si jsou všichni lidé rovní, protože neexistuje žádné dělení majetku na „tvůj a můj“. A za druhé libertariánský ideál společnosti, v níž vláda do ničeho nezasahuje. Představa ať už nečinného státu či primitivního komunismu však mají totožný základ - jsou to mýty. A jako takové jsou neodstranitelné. Tento fakt pak nejlépe odráží výrok z knihy Kazatel 1,9: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat.“

Dva kritické články

Neměla by proto překvapovat snaha Phillipa Blonda, který přednáší teologii a filozofii na University of Cumbria v anglickém Lancasteru. Blond zaujímá jeden z nejradikálnějších současných názorů na reorganizaci společnosti. Tvrdí, že vznik národního státu byl počátkem atomizace společnosti a dnes viditelného selhání sekularismu. Ten většinou vystupuje proti náboženství a jeho důsledkem je soběstačný člověk, který však nedokáže vybudovat společenství. Konzervatismus, který se zaměřuje na kapitalismus, však dosahuje stejného výsledku. Dle Blonda jen náboženství dokáže spojit lidi: „Skutečné náboženství vždy bylo veřejnou a politickou záležitostí, protože vytvářelo společenství se společnými hodnotami a obřady, které je vyjadřují.“
V tomto duchu jsou i dva Blondovy články - Selhání neoliberalismu publikovaný pařížským vydáním amerického deníku International Herald Tribune 23. ledna letošního roku a Pohled zvenku: Konec nám známého kapitalismu? otištěný v britském listu Independent o dva měsíce později. Oba jsou radikální kritikou současného fungování Západu.

Návrat do 19. století

Blond v prvním článku tvrdí, že se v 21. století lidstvo vrací k ekonomice z 19. století, v němž převážnou část majetku vlastnil malý počet lidí a rafinovaných spekulantů. Pravice ani levice nedokáží vytvořit společnost, v níž by všichni lidé měli prospěch z rostoucího blahobytu a ekonomické stability. Tvrzení pravice, že díky volnému trhu bohatnou všechny složky společnosti, je evidentně nepravdivé. Tradiční evropský zaopatřovací stát zase trestá inovaci a vytváření bohatství, čímž odsuzuje nemajetné a nekvalifikované lidi k institucionalizované chudobě a nezaměstnanosti.
V novém věku globalizace je důsledkem obou ideových názorů stejný jev. Nejchudší třída se nedokáže zbavit ani sociálních dávek, ani nízkých příjmů, střední třída je značně zadlužená, a proto čelí stále větší nejistotě, pokud jde o zaměstnání a důchody. Pro novou třídu nadměrně bohatých lidí pak neplatí žádná daňová ani společenská pravidla.
Prospěch z volného trhu závisí na tom, kdo jste, do které sociální skupiny patříte a s jak velkým finančním kapitálem začínáte.
Fundamentalismus volného trhu má dle autora katastrofální důsledky pro ekonomický rozvoj zemí. Zavedení nástrojů volného trhu v Rusku za bývalého prezidenta Borise Jelcina způsobilo zbídačení většiny obyvatel, vznik oligarchů a nástup autoritativní vlády. Hospodářský růst států Střední a Jižní Ameriky a Afriky, který byl vyšší než u ostatních rozvojových zemí, klesl o 60 procent poté, co v osmdesátých letech 20. století zavedly neoliberální opatření doporučená Mezinárodním měnovým fondem.

Důsledky neoliberalismu

Blond dále píše, že na individuální úrovni se děje něco podobného. Ve třinácti nejdůležitějších zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) byly reálné příjmy obyvatel od roku 1970 nižší než míra inflace. Z toho vyplývá, že v posledních třiceti letech museli čelit klesající životní úrovni spíše zaměstnanci než byznysmeni. Z hlediska procentního podílu na HDP byl tedy zlatý věk zaměstnanců v letech 1945 až 1973, a nikoli v době ekonomické liberalizace.
Dle Blonda nikdo nezpochybňuje, že obchod zvyšuje blahobyt a že až do současnosti liberalizace úvěrů a finančních služeb umožňovala skupinám lidí na okraji společnosti nakupovat za své mzdy akcie nebo domy, a tím zvyšovat vlastní jmění. Skutečným účinkem neoliberalismu však není distribuce jmění všem lidem, ale nepřiměřeně velké zbohatnutí značně bohatých.
V USA žije jedno procento bohatých Američanů, jejichž příjmy v letech 1979 až 2004 narostly na 78 procent z celkových příjmů země. V tomto období však 80 procent obyvatel zažilo patnáctiprocentní pokles příjmů. Uskutečnil se tedy pohyb kapitálu ve výši 664 miliard dolarů od většiny obyvatel k zanedbatelné menšině.

Neúspěch levice

V osmdesátých letech minulého století levice zpanikařila kvůli nadvládě neoliberalismu a začala hovořit o přerozdělování, vyšších daních a omezeních přesunu kapitálu. Kromě Skandinávie to však byla jen slova. Tradiční, státem regulované ekonomiky se nedokázaly vyrovnat s vysokou nezaměstnaností a nízkým hospodářským růstem. Novou alternativu pro levici nabídla Velká Británie, v níž se za premiérky Margaret Thatcherové dostala poprvé k moci nová pravice.
Ve volbách v roce 1997 kvůli únavě lidí ze thatcherismu zvítězila nová levice (New Labor). Ta pod vedením Tonyho Blaira a Gordona Browna slibovala, že prospěch z rostoucího blahobytu bude mít veřejný sektor a chudí. Po deseti letech však lze konstatovat, že se jí to nepodařilo. Za Thatcherové se chudoba v Británii zdvojnásobila a během vlády nové levice se na tom nic nezměnilo. Nezahrnou-li se nemovitosti, klesl u spodní poloviny obyvatel podíl na celkovém bohatství země z dvanácti procent v roce 1976 na dnešní pouhé procento. Nová levice umožnila větší třídní rozdíly než neoliberální pravice.
Z toho vyplývá, že levice ani pravice nedokáží vyřešit problém vzniku monopolů za kapitalismu. Zaopatřovací stát a jeho zásahy ani neoliberalismus nejsou s to změnit životy chudých lidí.
A Blond přichází s následujícím řešením. Pouze společná ekonomika může usměrnit přirozený sklon volného trhu k vytváření monopolů. Společná však může být jen tehdy, když všichni budou vlastníky. Dle něho existuje radikální a dosud nevyzkoušená možnost, jíž je co největší přerozdělení majetku a použití akcií, úvěrů a kapitálu. Blond tvrdí, že to by vyřešilo konflikt kapitálu a pracovní síly, protože by vznikl trh, který by nevytvářel monopoly. A také stát, který by nemusel vyplácet sociální dávky, protože pracovní síla by byla vlastníkem kapitálu.

Prohloubení kritiky

V druhém článku Phillip Blond tuto radikální kritiku Západu rozvíjí. Tvrdí, že se Západ potýká s hospodářskou krizí, jež se podobá ropné z roku 1973, a že zažívá rozklad neoliberalismu, hlavního ekonomického a ideového proudu v posledních třiceti letech.
Rozpad trhu dle anglosaského vzoru nastal především kvůli souběhu dvou sklonů „volného trhu“ - ke spekulacím a k monopolnímu kapitalismu. Na rozdíl od ustáleného názoru má volný trh trvale sklon vytvářet monopoly, pokud nepodléhá regulacím ze strany společnosti, přerozdělování majetku a neustálým intervencím.
Obdobně platí, že volný trh sám o sobě nezaručuje efektivitu. Nezajišťuje totiž správné investování ani rozumné řízení firem. Řídí-li se trhy výhradně dle cen a zisků a koncentrují-li se kapitálové bohatství a finanční síla, kterou s sebou nese, stejně jako v 19. století (čemuž se přibližujeme), pak trhy podporují pouze hazardní byznys pod maskou správného investování.
Například do roku 1973 byl poměr investičního a spekulativního kapitálu devět ku jedné, od té doby je tomu opačně. Síla finančních nástrojů a derivátů narostla natolik, že jejich hodnota nyní značně převyšuje ekonomický výkon všech zemí na světě. V roce 2003 činila hodnota veškerého obchodování s deriváty 85 bilionů dolarů, objem světové ekonomiky však pouze 49 bilionů dolarů. A dle posledních odhadů tento poměr narostl.
Této neuvěřitelné míře spekulací napomáhá obrovská koncentrace bohatství od roku 1973. Proč? Protože pokud trhy mají sklon vytvářet monopol, pak skupinky lidí ovládají stále větší množství kapitálu. Poslední statistické údaje to jasně dokazují: Nejbohatších deset procent Britů zvýšilo podíl na celostátním tržním jmění (kromě nemovitosti) z 57 procent v roce 1976 na 71 procent v roce 2003. Za stejné období poklesl objem spekulativního kapitálu, který mohla použít a investovat dolní polovina Britů, z dvanácti na jedno procento. Nejbohatší procento Britů dle současných údajů britské vlády nyní vlastní více než třetinu veškerého britského tržního jmění - a to se do toho nezapočítávají velké finanční částky deponované v daňových rájích.

Zhoršení situace chudých

Nadace New Economics Foundation zjistila, že celosvětový hospodářský růst nepomohl chudým lidem. V osmdesátých letech minulého století obdrželo nejchudších dvacet procent obyvatel Země 2,2 dolaru z každých 100 dolarů světového hospodářského růstu. V roce 2001 to už činilo jen 60 centů. Z toho vyplývá, že neoliberální hospodářský růst přinesl nepřiměřený prospěch bohatým, a naopak ještě více ožebračil chudé.
Dle Blonda problém spočívá v tom, že nikdo z lidí u moci si dosud neuvědomil podstatu této krize. Je to krize kapitálové insolventnosti, kterou způsobila obrovská zadluženost. Neoliberálové se však stále chovají, jako by šlo o krizi likvidity. Nemají pravdu. Vlády by neměly zachraňovat banky a spekulanty, ale zákazníky, kteří v dnešní situaci mají skutečně důvod k obavám z budoucnosti. A tímto konstatováním druhý Blondův článek končí.

Provaz pro kapitalisty

Z Blondovy teorie společné ekonomiky není úplně jasné, zda mu jde o rovnost příležitostí a před zákonem nebo o rovnost v odměňování. Pokud o ty první dvě, pak je jeho teorie zcela slučitelná se svobodou a odpovídá i výroku ve třetí knize Mojžíšově Leviticus 24,22 k Izraelcům: „Budete mít jediné právo, jak pro hosta, tak pro domorodce. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ V případě rovnosti v odměňování však tomu tak není.
Co se týká ideálu zlatého věku, v němž si jsou všichni lidé rovní, tedy jakéhosi primitivního komunismu či libertariánského ideálu nečinného státu, pak existuje smysluplná alternativa k těmto dvěma extrémním názorům. Zabýváme-li se velikostí státní moci, otázka totiž nezní buď a nebo - tedy žádná, popřípadě všeobsáhlá -, ale velká či malá. Stát dnes musí regulovat více než kdykoli v minulosti, měl by to však činit po zralé úvaze a v co nejmenší míře.
A Blond se státní intervencí bude muset, ať chce, nebo nechce, zabývat, zamýšlí-li svou vizi prakticky uskutečnit. Zatím v podstatě přesně popsal to, co už svého času naznačil Vladimír Iljič Lenin: Kapitalisté nám dodají provaz, na kterém je pověsíme. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se na něm kapitalisté i sami pověsí.

Blondovy teze V 21. století se lidstvo vrací k ekonomice z 19. století, v němž převážnou část majetku vlastnil malý počet lidí a rafinovaných spekulantů.
Západ se potýká s hospodářskou krizí, jež se podobá ropné z roku 1973, a zažívá rozklad neoliberalismu, hlavního ekonomického a ideového proudu v posledních třiceti letech.
Pravice ani levice nedokážou vytvořit společnost, v níž by všichni lidé měli prospěch z rostoucího blahobytu a ekonomické stability.
Tvrzení pravice, že díky volnému trhu bohatnou všechny složky společnosti, nejsou pravdivé.
Tradiční evropský zaopatřovací stát trestá inovaci a vytváření bohatství, čímž odsuzuje nemajetné a nekvalifikované lidi k institucionalizované chudobě a nezaměstnanosti.
Nová levice zavedla větší třídní rozdíly než neoliberální pravice.
Zaopatřovací stát a jeho zásahy ani neoliberalismus nejsou s to změnit životy chudých lidí.

Fakta Ve třinácti nejdůležitějších zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj byly reálné příjmy obyvatel od roku 1970 nižší než míra inflace.
U jednoho procenta bohatých Američanů narostly příjmy v letech 1979 až 2004 na 78 procent z celkových příjmů země.
Ve stejném období 80 procent obyvatel zažilo patnáctiprocentní pokles příjmů.
U dolní poloviny Britů klesl podíl na celkovém bohatství země z dvanácti procent v roce 1976 na dnešní pouhé jedno procento.
V osmdesátých letech minulého století obdrželo nejchudších dvacet procent obyvatel země 2,2 dolaru z každých 100 dolarů světového hospodářského růstu, v roce 2001 to už činilo jen 60 centů.

Řešení krize Přirozený sklon volného trhu k vytváření monopolů může usměrnit jen společná ekonomika. Ta může nastat jen tehdy, pokud všichni budou vlastníky, a proto je nutné co největší přerozdělení majetku s použitím akcií, úvěrů a kapitálu. Odstranila by konflikt kapitálu a pracovní síly, protože by vznikl trh, který by nevytvářel monopoly.
Vznikl by stát, který by nemusel vyplácet sociální dávky, protože pracovní síla by byla vlastníkem kapitálu.
Vlády by neměly zachraňovat banky a spekulanty, ale zákazníky, kteří v dnešní situaci mají skutečně důvod k obavám z budoucnosti.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče