Řecký večírek nekončí

04. listopadu 2011, 16:30 - Tomáš Plhoň
04. listopadu 2011, 16:30

Evropská krize

Kvůli návrhu na řecké referendum se evropský záchranný plán ocitl na několik dní v troskách

Papandreu je idiot. Ano, i tak ostrá slova údajně padala v evropských kuloárech poté, co řecký premiér oznámil záměr své vlády vypsat referendum. Každý občan Řecka měl odpovědět na jednoduchou otázku: zda souhlasí s tím, že jeho země přijme miliardové infuze od Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a soukromých investorů. Jsou to peníze, které jsou v tuto chvíli nutné, aby odvrátily krach helénského státu, a tím pádem i vážné problémy celé evropské ekonomiky. I když je podle průzkumů velmi pravděpodobné, že Řekové řeknou bruselským kapačkám „ne“, vláda Jorga Papandrea dala jasně najevo, že hodlá učinit hlas lidu závazným. I když… možná ne tak docela. A nakonec vlastně vůbec, ale pořád tak trochu ano. Nu, vyberte si.

Cirkus pokračuje

„Neuvidí jediný cent, pokud budou dále šířit nejistotu,“ prohlásil na adresu Řeků francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Nemůžeme se mu příliš divit. Ve chvíli, kdy řecká vláda přišla s oním překvapujícím prohlášením, neuplynul ani týden od chvíle, kdy s Angelou Merkelovou a dalšími evropskými lídry zakončili vyjednávací summitový maraton, aby konečně přinesli jasný a konkrétní plán na řešení dluhové krize. To se nakonec jakž takž podařilo v podobě návrhu na rekapitalizaci bank, rozšíření záchranného mechanismu EFSF a donucení soukromých investorů k výraznějšímu odpisu hodnoty řeckých dluhopisů. Jenže Papandreu udělal „svým“ referendem z Řecka topícího se plavce, který chce zůstat ve vodě. V evropském politickém panteonu nastal takový zmatek, že ani sami aktéři patrně nevěděli, co se doopravdy děje. Během pár hodin udělal řecký premiér několik kroků zpět. Referendum najednou nemělo být o tom, zda Řecko přijme mezinárodní pomoc, ale o tom, zda zůstane v eurozóně. To by pochopitelně dávalo o něco větší smysl – s odhlédnutím od ideologických názorů se dá uznat, že občané Řecka mají právo rozhodnout, zda se nevrátí k drachmě. Znamenalo by to sice ukončení celé záchranné akce, a tím pádem nevyhnutelný bankrot spojený s nemalými ztrátami bankovního sektoru po celém kontinentu, ale coby nečlen eurozóny by zkrachovalé Řecko možná nezpůsobilo obávanou finanční apokalypsu. Francouzsko-německý tandem už ale v té chvíli zahájil nemilosrdný nátlak. Téměř okamžitě se objevila hrozba na zastavení další tranše ze záchranné půjčky v hodnotě osmi miliard eur, která měla Řecku pomoci uhradit penze a platy státních zaměstnanců do konce roku a splatit další část ohromného dluhu. Přeloženo do češtiny: toužíme zachránit euro a naše banky podstatně víc, než chceme pomoci Řecku. Následně se začala vybarvovat i politická situace pod Olympem. Řecký ministr financí dal jasně najevo nesouhlas s referendem a poté, co musel být krátce hospitalizován, otevřeně vyhlásil svému premiérovi vzpouru. Ministr obrany vyměnil představitele armády a do francouzského tisku unikly zprávy o připravovaném vojenském puči (které byly krátce nato pochopitelně popřeny). A další změna – Papandreu údajně oznámil rezignaci a plánované vytvoření společného kabinetu vládní strany a opozice, kterou nejspíše povede úředník.
„Z eura plyne přijetí zodpovědnosti všech těch, kdo se na něm podílejí. Mezi členy existuje solidarita, musí se však respektovat minimální společná pravidla. Jsem velmi rád, že v Řecku jsou politici, kteří to chápou,“ komentoval poslední vývoj Sarkozy. Znamená to tedy, že došlo k happy endu a celý záchranný cirkus pokračuje dál beze změn? Na první pohled ano. Současný řecký parlament sice ještě bude muset odhlasovat přijetí šesté tranše, což může i bez referenda dopadnout v současné politické situaci jakkoliv, nicméně výměna premiéra může pokračování procesu odblokovat.

Kdo do horkého křesla?

Stále tu však zůstává několik velkých „ale“. Předně, jakékoli snahy o seškrtání řeckého dluhu zevnitř se zatím silně míjely účinkem. Nedávno publikovaná zpráva expertů Mezinárodního měnového fondu hovoří o tom, že zatím „nebyla dokončena ani jediná reforma“. Vůbec nejtragičtěji dopadly velkohubé plány na privatizaci státního majetku. Například státní zemědělská banka měla být největším privatizačním projektem letošního roku, ovšem zatím si jen stačila říct u ministerstva financí o půjčku ve výši 300 milionů eur. Celkově měly být letos zprivatizovány podniky za pět miliard eur, ovšem už nyní byl plán snížen na 1,7 miliardy, a to ještě s nejistým výsledkem. Stále se nedaří vybírat daně a už tak hrozivý deficit rozpočtu ve výši 7,6 procenta HDP přesáhne podle analytiků deset procent. Finanční trhy navíc neberou příliš v potaz podobu návrhů a opatření, ale to, nakolik reálná je šance na jejich skutečné provedení. Řecký premiér mohl sice v otázce referenda reagovat jen v pomatení smyslů (což při tlaku posledních měsíců není až tak nepochopitelné), v podstatě tím však dokonale vyjádřil současnou vrtkavost celého europrojektu. Když představitelé G-20 sedí na společném jednání a všichni musejí mít zapnuté své mobily, aby věděli, co se vlastně děje, žádný investor nebude půjčovat peníze zadluženým státům s lehkým srdcem. Dalším zádrhelem je nejasná podoba případné nové řecké vlády. Pokud se k moci skutečně dostane konzervativní strana Nová demokracie, vyjednávání mezi všemocným triumvirátem (MMF, EU a Evropská centrální banka) a Řeckem bude zjevně o mnoho složitější. Byť se hlavní představitel opozice Antonis Samaras nyní tváří jako odpovědný politik, ve skutečnosti byl po celou dobu přísným odpůrcem jakýchkoliv úsporných opatření. Od počátku prosazuje názor, že škrty ekonomice ublíží, a místo toho by bylo vhodnější snížit daně. Představa, že by kupříkladu Němci posílali na jih Balkánu další peníze a Řekové si zároveň snižovali daňovou zátěž, působí spíše jako z absurdního divadla. Papandreu se možná na poslední chvíli zachoval jako blázen, ale po celou dobu platil na mezinárodní scéně za někoho, s kým se dá jednat. Řecko škrty zkrátka potřebuje. Pokud má skutečně zůstat v eurozóně, v podstatě neexistuje jiná cesta, jak výrazně snížit cenovou hladinu a za nějaký čas dojít k alespoň částečnému ekonomickému oživení. Řecké hospodářství v podstatě nemá žádný exportní průmysl, který by stál za řeč. Loni Řecko vyvezlo zboží za 16 miliard eur oproti českým 100 miliardám. A řecký schodek obchodní bilance byl zhruba dvakrát vyšší než celý řecký vývoz, přičemž jde o větší ekonomiku, než je česká, s asi o milion vyšším počtem obyvatel.

Zloději a zrádci

S tím vlastně souvisí to, na co se možná v tuto chvíli zapomíná zdaleka nejvíc – co je nejvhodnější pro samotné Řeky. Když se Papandreu rozhodl nastavit k mezinárodní pomoci záda, zůstal možná v politickém prostředí osamocen, dokázal ale dokonale vystihnout náladu ulice. Země se sice v bankrotu de facto již nachází (při odpisu 50 procent dluhu to ani nelze nazvat jinak), ovšem udržováním v eurozóně ji mezinárodní společenství zadržuje v agonii ekonomických bolestí. Nezapomeňme, že recese bude v Řecku trvat přinejmenším do roku 2013, což je ještě optimistický odhad, a nezaměstnanost brzy dosáhne děsivých 20 procent. Navíc i když bude mezinárodní pumpa dále posílat na jih tolik peněz, kolik je nyní v plánu, bude Řecko ještě v roce 2020 zadlužené v hodnotě 120 procent svého HDP. Nelze se divit, že v takové chvíli nemají lidé chuť kývat na drastické požadavky „jakési“ pomoci, jejíž efekt stejně nepocítí. „Každý den křičíme před parlamentem a nazýváme je zloději a zrádci, ale oni nás neslyší, prostě jim dál zůstáváme ukradení,“ řekl pro týdeník Economist jeden z protestujících Řeků. Pokud se dosud obtížně hledal mezinárodní kompromis, tak nyní můžeme čím dál tím více čekat na chvíli, kdy zájmy Řecka a zbytku Evropy půjdou totálně proti sobě. A až taková situace definitivně nastane, nebude lepší nechat helénům jejich drachmu, obtočit kolem nich ostnaté dráty (v metaforickém smyslu) a jít dál? O co v tuto chvíli mezinárodnímu společenství jde, je vcelku jasné. Řecká ekonomika sice tvoří jen dvě procenta HDP celé Evropské unie, a vzdáleně tak její pád nic hrozného nepřinese, hlubší pohled ale ukazuje něco docela jiného. Už nyní, kdy se ještě drží jakž takž nad vodou, se evropský mezibankovní trh prakticky zastavil, podobně jako v roce 2008 před pádem Lehman Brothers. Neřízený krach jedné z evropských ekonomik by spustil lavinový efekt nedůvěry, jehož následky je jen těžké předjímat. Nesejde příliš na tom, že evropské banky mají v řeckém dluhu dohromady uloženo jen 43 miliard eur. Důležitější je, kolik mají uloženo ve Španělsku nebo v Itálii, tedy v mnohem větších ekonomikách. A konkrétně druhá z nich se stává čím dál tím větším problémem. „Pro nás je veškeré současné dění v Evropě vlastně jen o Itálii. Je skutečně příliš velká na to, aby padla. Je to třetí největší dluhopisový trh na světě a musí být ochráněn,“ řekl agentuře Bloomberg Jurrien Timmer, šéf jednoho z největších investičních fondů ze skupiny Fidelity Investments. Na Apeninském poloostrově mají banky schováno 234 miliard eur, bereme-li v potaz jen investice do vládního dluhu. Úroky, které chtějí investoři za peníze půjčené italské vládě, v posledních týdnech dramaticky rostou a blíží se sedmi procentům. To je magická hranice, od které je pro jakýkoli stát velmi obtížné svůj dluh ufinancovat. Záchranný plán, který Merkelová se Sarkozym v říjnu s velkou pompou ohlásili, je možná prvním reálným návrhem, jak kolem Itálie postavit ochrannou zeď. Beztak chatrné základy této stavby ovšem nebyly projektovány na to, že se objeví zemětřesení tam, kde měla pomoci v první řadě, totiž v Řecku.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče