Řecké ohně už nestraší

21. února 2012, 07:03 - Jan Stuchlík
21. února 2012, 07:03

V eurozóně začíná druhá etapa boje o záchranu tohoto měnového klubu. Přichází čas reforem, které by měly eurozónu, a především její nejproblematičtější státy vrátit k hospodářskému růstu.

Foto: Profimedia.cz

K tomu budou zapotřebí bolestivá opatření na jihu Evropy, změny v institucích a politikách eurozóny, ale také reformy v zemích, které se zatím tváří jako vítězové krize. Řeč je zejména o Německu. Jenže to je nyní v podstatě nedotknutelné. Ostatním bez skrupulí nutí svou vizi rozpočtových reforem. Samo se však tlaku k vnitřním změnám vyhýbá.

Dvojí metr

Zřejmé to bylo minulou středu, kdy Evropská komise poprvé zveřejnila nové hodnocení zdraví evropských ekonomik spolu s doporučeními, co by tyto jednotlivé země měly dělat. V hledáčku Komise už není zdaleka jen rozpočtový deficit či státní dluh, ale také vývoj produktivity práce, reálných měnových kurzů či vývoje běžného účtu platební bilance. Na běžném účtu se sledují výsledky zahraničního obchodu a přeshraniční toky mezd či dividend. Právě velké rozdíly v saldech běžných účtů jednotlivých zemí stojí podle ekonomů v pozadí hospodářských problémů eurozóny. Zatímco jižní státy si nebyly schopny na sebe exportem vydělat a musely si v zahraničí půjčovat, severní státy a především Německo z exportu do zbytku Evropy profitovalo. Německo má zápornou obchodní bilanci jen se třemi zeměmi Evropské unie – s Českem a Maďarskem, odkud plynou subdodávky pro německé firmy, a s Nizozemskem, které do Německa dodává plyn, ropu a ropné produkty.

Ekonomové tvrdí, že právě Německo může eurozónu z plíživé recese a nízkého růstu vytáhnout. Jeho obyvatelé ovšem musí otevřít peněženky. Tím by nasáli i více zboží z dovozu. Takové doporučení ovšem z úst Komise minulý týden nezaznělo, i když německý přebytek běžného účtu platební bilance činí 5,9 procenta jeho hrubého domácího produktu, jen o desetinu procenta méně, než připouští nová pravidla. Proti bruselskému mlčení se už ozvali experti z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj či poslanci Evropského parlamentu včetně německých. „Nejde o to, Německo trestat za to, že dokáže exportovat, ale o to, aby větší domácí poptávka zajistila udržitelnější a vyrovnanější růst pro Německo a Evropu,“ dodal Peter Bofinger, člen Rady expertů spolkové vlády.

Němci dokázali v minulých letech reformovat hospodářství a především udržet na uzdě růst mezd. Mzdové náklady na jednotku HDP se po celé minulé desetiletí držely zhruba na stejné úrovni, zatímco zejména v jižních státech či Irsku, které musela eurozóna spolu s Mezinárodním měnovým fondem zachránit, rychle rostly. To dalo německým výrobcům velkou konkurenční výhodu. Jenže výsledkem je také to, že podíl mezd na německém HDP klesal až pod evropský průměr. To logicky drželo při zemi i spotřebu německých domácností. Kdyby se podobně měly chovat i další evropské státy, jak by jim to Němci rádi vnutili, oživení by kvůli slabé domácí poptávce v eurozóně nepřišlo. „Místo toho by se veřejnost čím dál víc bouřila proti jakýmkoli tržním reformám,“ naznačuje možné důsledky Simon Tilford z londýnského Centra pro evropskou reformu (CER).

Řecko na lopatkách

Z Berlína žádné zprávy ani náznaky o vnitřních reformách nepřicházejí. Je-li něco v posledních týdnech z úst německých politiků slyšet, pak jde o ostrá slova směrem k Řecku. Tam se už poněkolikáté rozhořely pouliční nepokoje. Hořely domy a vzduch zamořil slzný plyn. To vše v den, kdy řecký parlament schválil další vlnu úsporných opatření, která jsou podmínkou pro poskytnutí nové půjčky ve výši 130 miliard eur.

Bez ní v březnu Řekové nesplatí věřitelům 14,5 miliardy eur a země bude muset vyhlásit bankrot. Vláda propustí 15 tisíc státních zaměstnanců, sníží o 20 procent minimální mzdu, liberalizuje pracovní právo, sníží důchody bývalým státním a bankovním zaměstnancům.

Jenže evropští politici pod vedením Německa hodlají z Řecka udělat exemplární případ a dostát slovům, že nic podobného se už v eurozóně opakovat nebude. Proto odmítli půjčku posvětit a vyžádali si písemný závazek šéfů největších politických stran, že úsporná opatření budou dodržovat i po letošních dubnových volbách. Navíc musí řecká vláda ušetřit dalších 325 milionů eur. To vše v situaci, kdy se na konci loňského roku ekonomika propadla meziročně o sedm procent a za celý loňský rok o šest procent. Hospodářský propad přiživovaný i rozpočtovými škrty už trvá pět let.

Politici v Athénách už naznačili, že splní vše do puntíku. I když zároveň varovali, že Řekové už nejsou schopni snést více strádání. Jenže po letech života na dluh prostě zchudnout musí. Jejich nevýhodou je, že v prostředí měnové unie je přistání tvrdší a rychlejší, než kdyby jim záda kryla vlastní měna. Zatímco teď jim klesají mzdy na výplatních páskách, s vlastní měnou by jim je, jen o něco pomaleji, ožrala inflace. Přesto i vůči veřejnosti by bylo vhodnější, kdyby kromě nutných škrtů přišla eurozóna s opatřeními, které mohou pomoci povzbudit ekonomický růst. Nezbytné strukturální reformy, které musí zpružnit trh práce, zefektivnit fungování síťových odvětví, vytvořit prostor pro inovace či zlepšit fungování řeckých institucí, aby země byla mezinárodně konkurenceschopnější, začnou přinášet první ovoce až za pár let.

Strach z Řecka je pryč

Vtip je v tom, že na rozdíl od loňského léta dnes řecké problémy už nikoho v Evropě neděsí. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble tvrdí, že eurozóna sice nechce Řecko nechat padnout, ale pokud nesplní domácí úkoly a další půjčku nedostane, eurozóně se nic vážného nestane. Na řecký bankrot je prý Evropa nyní mnohem lépe připravena. Přitom ještě loni se živelný bankrot Řecka považoval za první dominovou kostku, která by srazila na kolena Španělsko, Itálii a s nimi i evropské banky a celou eurozónu.

I když nyní v Řecku hoří centrum Athén a ministři eurozóny odkládají jednu schůzku za druhou, finanční trhy jsou v klidu. Itálie a Španělsko dokázaly prodat bez problémů další várku státních dluhopisů, a to s výrazně nižším úrokem než loni na podzim. Nic na tom nezměnilo ani další snížení jejich ratingu agenturou Moody’s.

Klíčový pro toto uklidnění byl razantní postup Evropské centrální banky po nástupu jejího nového šéfa Maria Draghiho. Loni v prosinci pěti stovkám evropských bank půjčila na tři roky 489 miliard eur. Tím nepřímo zajistila silnou poptávku po státních dluhopisech problémových zemí, které tamní banky ochotně nakoupily s vidinou snadného zisku. Na dlouhodobých dluhopisech vydělají zhruba pětiprocentní úrok, zatímco samy si od ECB půjčily peníze za jedno procento. Další injekce peněz do evropského bankovního sektoru se chystá na konci února, kdy by se půjčená suma mohla vyšplhat přes 600 miliard eur.

Potíž je v tom, že tyto stamiliardy sice umožní izolovat řecký problém, ale příliš nepomohou rozhýbat stagnující evropskou ekonomiku. Banky nechtějí poskytovat firmám nové úvěry. Samy si půjčené peníze šetří kromě nákupů státních dluhopisů na splacení vlastních dluhů. Eurozóna si tak koupila jen oddechový čas, který musí využít k reformám, které ekonomický růst nastartují.

Čas pro reformy

Jako nejsnadnější se jeví přesměrování části peněz ve strukturálních fondech do zemí, které musí výrazně šetřit i v době, kdy se jejich ekonomika propadá. O tom hovoří už nějakou dobu Evropská komise i evropští politici. Jenže tyto proklamace se musí přetavit do nových nařízení, která přesměrování evropských peněz umožní. Ty by se pak mohly použít na zvýhodněné úvěry pro malé a střední podniky. „Nebo na cílenou podporu firem, které jsou schopny exportovat. Třeba formou dočasného dotování mezd, které by firmám vrátilo ztracenou konkurenceschopnost,“ míní Zsolt Darvas a Jean Pisani-Ferry z bruselského institutu Bruegel.

Na unijní úrovni bude třeba rychle zlepšit fungování vnitřního trhu. Na řadě je především odbourání bariér v obchodu se službami. Zlepšit se musí i mobilita pracovních sil. Tyto reformy v době předkrizového růstu řada zemí bojkotovala. Stačí si vzpomenout na francouzské strašení imaginárním polským instalatérem při diskuzích o uvolnění unijního trhu se službami. Otevřít by se měla i debata o změně mandátu Evropské centrální banky, pro niž by už nemělo být mantrou udržování inflace pod dvěma procenty, domnívá se Simon Tilford z CER. Do stejné kategorie patří i postupné vytvoření jakési fiskální unie, v níž budou platit přísná pravidla pro sestavování národních rozpočtů výměnou za společné ručení za národní dluhy. První krok už eurozóna udělala v lednu, kdy schválila smlouvu o fiskální stabilizaci. V ní se státy zavázaly k zavedení dluhových brzd a limitů pro deficity do svých zákonů. Tím by měla padnout obava z morálního hazardu, kdy by za dluhy nezodpovědných vlád ručily ty fiskálně zdrženlivé.

Jenže eurozóna neudělá domácí úkoly za státy, které si v minulosti žily nad poměry. Ty musí samy reformovat trhy práce, což umožní mimo jiné pokles mezd, který vrátí firmám nákladovou konkurenceschopnost. Zároveň musí zlepšit fungování státu, zmodernizovat finanční trh, zlepšit makroekonomické prostředí a vytvořit podmínky pro inovativní firmy, které se mohou uplatnit na zahraničních trzích. To vyplývá z hodnocení konkurenceschopnosti, jak ho sestavuje Světové ekonomické fórum. Některé z těchto reforem se týkají i zemí, které zatím s dluhy problémy nemají. Cílem musí být výkonnější eurozóna jako celek.

Z tohoto pohledu bude zajímavé sledovat už jarní summit Evropské unie. Na něm si státy, které podepsaly loni Pakt euro plus, v němž se zavázaly ke strukturálním reformám, stanoví poprvé konkrétní měřitelné cíle, kterých budou muset v předepsaném čase dosáhnout. Náměty přinese i Evropská komise, která dál rozpracuje hodnocení zdraví evropských ekonomik. Jedno je však jisté. Německo a další země s přebytky běžného účtu platební bilance, které by pro zdraví eurozóny mohly udělat víc než jen platit řecké či portugalské dluhy, si sadu domácích úkolů nejspíš neodnesou.

Bankrotu Řecka se už zjevně nebojí ani finanční trhy ani evropští politici. Eurozóna si dokázala koupit čas, v němž musí provést potřebné reformy. Ty by se měly týkat i Německa, které však v roli evropského zachránce o něčem takovém nechce ani slyšet.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče