Řecká nemoc eurozóny

14. dubna 2010, 17:11 - Stanislava Janáčková
14. dubna 2010, 17:11

Společná měnová politika podporuje v „jižních“ zemích vyšší inflaci

Problémy s financováním řeckého státního dluhu vyhrotily situaci uvnitř eurozóny. „Jižní země“ byly obviněny z lehkomyslného zadlužování a nedostatku disciplíny. Problémy s nadměrně vysokou zadlužeností má kromě Řecka také Portugalsko, Itálie a Španělsko. V případě Řecka se nabízí odsoudit jeho dlouhodobý sklon k vládním dluhům, které navíc byly kamuflovány pomocí „upravených“ statistik. Je známo, že Řecko si pěstuje rozsáhlou vrstvu vládních úředníků, placených násobně lépe než zaměstnanci v soukromém sektoru. Bují zde korupce a šedá ekonomika, celkově se v Řecku méně pracuje a do důchodu se odchází až o deset let dříve než v Německu. To vše je pravda. Zároveň je při takové argumentaci celkem snadné přihodit spolu s Řeckem do kategorie „lehkomyslného jihu“ také Španělsko a Portugalsko, případně Itálii.

Nesourodá skupina Už se ale nemluví o tom, že k zadlužování „jihu“ eurozóny silně přispělo samo zavedení eura. Tyto země sice měly sklony k dluhům vždy, ale teprve v eurozóně na to dostaly levné peníze. Získaly vyšší kredibilitu, nižší nominální úroky – a také nižší úroky reálné, protože společná měnová politika vyvolávala v „jižních“ zemích nadprůměrnou inflaci. Levné peníze a snadné úvěry podporovaly zadlužování vládního i soukromého sektoru. Následkem vyšší inflace ztrácel „jih“ v rámci eurozóny konkurenceschopnost, takže jeho zadluženost zvyšovaly také obchodní deficity. To vše jsou důsledky zavedení společné měnové politiky v příliš heterogenní skupině zemí, jež se liší – mimo jiné – svou ekonomickou a cenovou úrovní. Příznaky vnitřních nerovnováh v eurozóně zůstávaly dlouho skryté. Její zdánlivě hladké fungování kazila jen jedna „maličkost“: nenaplnilo se očekávání, že míra inflace jejích členů se bude sbližovat. Naopak, v eurozóně se vytvořily dvě skupiny zemí – jedna s dlouhodobě nízkou mírou inflace (Německo, Francie, Rakousko, Benelux) a druhá skupina, kde inflace prakticky trvale překračovala průměr. Sem patřily všechny země dnes označované jako „zadlužený jih“ – nejvyšší inflací se vyznačovaly právě Řecko, Španělsko a Portugalsko.

Sklon k inflaci Tyto tři země vstupovaly do eurozóny s nižší ekonomickou úrovní – a také s nižšími cenovými hladinami. Při vstupu sice plnily maastrichtské kritérium pro inflaci, po zavedení společné měny ale jejich spotřebitelské ceny začaly růst výrazně nad průměr eurozóny. Důvodů bylo více – nejen proces dohánění a rychlejší vyrovnávání cen pod vlivem společné měny, nýbrž i neschopnost udržet soulad mezi produktivitou a mzdami, nadměrný růst spotřebitelské poptávky a bubliny na trhu nemovitostí. Řecko a Španělsko se sice posouvaly blíže k průměrné ekonomické úrovni eurozóny, jejich cenové hladiny ale stoupaly ještě rychleji. Portugalsku se dohánění nedařilo a rostla mu jen relativní cenová hladina. Pokud jde o bohatší Itálii, tam cenová hladina vzrostla, i když ekonomická úroveň vůči průměru eurozóny spíše poklesla. Všechny „jižní“ země měly vnitřní sklon k nadprůměrné inflaci, posilovaný levnými penězi. Všechny potřebovaly přísnější měnovou politiku a vyšší úrokové sazby. Namísto toho dostávaly společnou měnovou politiku, nastavenou na průměr – a ta nedokázala jejich vyšší inflaci zkrotit.
Rychlejší růst cenové hladiny za sebou táhl mzdy bez ohledu na produktivitu. Domácí výroba postupně ztrácela konkurenceschopnost, rostly deficity „jižních“ zemí v obchodě se Severem“. Dlouhodobé obchodní nerovnováhy uvnitř eurozóny jsou o to významnější, že vzájemný obchod má kvůli desítky let trvajícímu společnému trhu velkou váhu. Německo a Nizozemsko jsou zde největší exportéři, zatímco Řecko, Portugalsko Španělsko a Itálie jsou dovozci s pasivní obchodní bilancí. Deficit obchodu způsobuje dluh vůči zahraničí a trvalý pokles konkurenceschopnosti vede k tomu, že země roste na dluh.

Ohrožené euro Obchodní nerovnováha se nyní dostává v eurozóně do centra pozornosti ekonomů i politiků. Taktně se však mlčí o její propojenosti se společnou měnovou politikou. Přitom právě kvůli jednotné měně v sobě eurozóna systematicky vytváří a udržuje inflačnější, a tím méně konkurenceschopné země – jako exportní trhy zejména pro Německo a Nizozemsko. Když stát jako Německo spoří a exportuje, země jako Řecko (Portugalsko, Španělsko…) dováží a žije na dluh. Německo půjčuje Řecku, aby si mohlo kupovat německé zboží. V „jižních“ zemích se nadměrně zadlužil nejen vládní, ale i soukromý sektor. Finanční krize pak dále zvýšila vládní dluhy kvůli záchraně bank a protikrizovým opatřením. Dnes tyto dluhy takzvané jižní části eurozóny přímo ohrožují stabilitu eura. Řecku hrozí státní bankrot, protože má potíže umístit na trhu své dluhopisy za nižší než prohibitivní sazby.
Žádná cesta z této situace nebude bezbolestná. Pravidla eurozóny zakazují přímou finanční pomoc zadluženým členům. Státní bankrot Řecka, jeho vystoupení z eurozóny, návrat k vlastní měně a silná devalvace – to by bylo krajní řešení, které by ohrozilo i všechny věřitele Řecka, zejména zahraniční banky (70 procent řeckého vládního dluhu se nachází v zahraničních rukou). Stabilita eura by byla silně otřesena, zvláště když finanční trhy vědí, že řecké nebezpečí může hrozit i Portugalsku a Španělsku. Proto se eurozóna snaží situaci urychleně řešit. Její záchranný plán pro Řecko ale zatím nechává mnoho otázek otevřených. Zčásti bude muset Řecku pomoci Mezinárodní měnový fond, není však jasné, jaká ozdravná řešení může u člena měnové unie navrhnout.

Nedostatečná konvergence Eurozóna také diskutuje o možnostech, jak podobným situacím zabránit do budoucna. Navrženo bylo i vytvoření jakési Evropské ekonomické vlády, která by měla právo řídit fiskální politiku zemí eurozóny a celkově jejich hospodářskou politiku „koordinovat“. K tomu však zatím chybí širší konsenzus. Nejde totiž jen o to, uhlídat růst vládních dluhů – i když to je v současnosti nejpalčivější hrozba – muselo by se zasáhnout i proti zadlužování soukromého sektoru a proti ztrátě konkurenceschopnosti jedněch členských zemí oproti jiným. Urychlené snižování rozdílů v konkurenceschopnosti a v ekonomické úrovni by si však vyžádalo obrovské fiskální transfery. Společná měnová politika podporuje v „jižních“ zemích eurozóny vyšší inflaci. Může důsledky rozdílů v inflaci řešit společná fiskální politika? Jak má ale změnit chování soukromého sektoru? Snad přímou mzdovou, cenovou a úvěrovou regulací? Bez podstatného snížení heterogenity členských zemí bude náprava sotva reálná. I kdyby se podařilo společně krotit vládní dluhy, nadměrné soukromé zadlužování bude v některých zemích pokračovat. Potrvají vzájemné obchodní nerovnováhy, znovu budou vznikat úvěrové a hypoteční bubliny. To vše bude mít své náklady, které by Evropská ekonomická vláda spíše mohla jen přerozdělovat – což se zemím typu Německa těžko může líbit (Francie by rozhodovala a Německo by platilo).
Je třeba si přiznat, že dnešní problémy zadlužených zemí eurozóny souvisejí s jejich účastí v příliš heterogenní měnové unii. Vzájemné slaďování ekonomik eurozóny neprobíhalo podle očekávání. Varovným signálem „vnitřní nemoci“ eurozóny byla nedostatečná konvergence měr inflace a narůstající obchodní nerovnováha. Dlouho se zdálo, že to nehraje roli. Zadlužování soukromého sektoru a domácností bylo tolerováno, a ani vládní dluhy nebyly brány dost přísně. Finanční krize tyto narůstající problémy jen obnažila. Jejich poznání je varováním pro ty země, včetně České republiky, které by měly do eurozóny teprve vstoupit. Je to i varování pro eurozónu, aby se zbrkle nerozšiřovala o ekonomiky, jež by dále prohloubily její heterogenitu. Řecká nemoc je nemocí celé měnové unie a bude ji pronásledovat i do budoucna.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče