Řeč těla nás prozradí

31. května 2004, 00:00 - Dvoustranu připravila: MICHAELA JENDEKOVÁ
31. května 2004, 00:00

Největší význam v našem vyjadřování má neverbální komunikace. Tedy ne to, co říkáme, ale jak to říkáme. Věcný význam slov - tedy to, co obecně považujeme za nejdůležitější - by představoval jen zhruba sedmiprocentní díl našeho "komunikačního" koláče.

Největší význam v našem vyjadřování má neverbální komunikace. Tedy ne to, co říkáme, ale jak to říkáme.

Věcný význam slov - tedy to, co obecně považujeme za nejdůležitější - by představoval jen zhruba sedmiprocentní díl našeho „komunikačního“ koláče. Až to, kterým slovům přidáme hlasově důraz, kde uděláme pauzu a kde zvýšíme hlas, činí obsah slov zajímavým. Proto je jednou z největších chyb všech řečníků a přednášejících monotónní melodie přednesu, pravidelné pauzy či hlas uvězněný v jedné zvukové rovině. Polykání koncovek i počátků slov nepatří před posluchače. V tomto ohledu jsou také handicapovaní lidé s drobnými vadami řeči. V dnešní době však není problém zařídit si kurz řečnictví a správného mluvení podle individuálního zaměření a požadavků. Jak bylo uvedeno v úvodu, nejdůležitější složkou komunikace je řeč těla neboli neverbální komunikace. Pomocí ní sdělujeme vše, i to, co se slovy snažíme skrýt. Řeč těla je však velmi těžké vědomě ovládat a chceme-li se to naučit, je zapotřebí i několika let tvrdé práce.

PROZRAZUJÍ NÁS ADAPTÉRY Neverbální komunikace souvisí s naší osobností a temperamentem. Pomoci ní sdělujeme svůj postoj, zájem či nezájem o sblížení s okolím i svou náladu. Je signálem o našem sebehodnocení, dokáže ovlivnit postoj našeho komunikačního partnera nebo řídit chod jednání. Jednou ze složek neverbálních signálů jsou takzvané regulátory, což jsou signály, jejichž pomocí řídíme a usměrňujeme komunikaci. Jedná se například o pokyvování hlavy během naslouchání. Říká o nás, že pozorně nasloucháme. Za zmínku stojí i další skupina neverbálních signálů, adaptéry. Jsou to ony zrádné drobné pohyby, které sami nevnímáme, okolí z nich ale instinktivně pozná, jak se v dané konverzaci cítíme. Většinou se jedná o projevy nejistoty: neustále si hrajeme s tužkou nebo si během hovoru upravujeme zevnějšek. Tyto signály značí, že jsme napjatí a pomocí adaptérů se snažíme uvolnit. Psycholožka Radka Hrubá z Poradny pro rodinu a manželství v Olomouci k tomu dodává: „Nervozitu značí neklidné sezení, roztěkanost a také upocená studenější dlaň při podání ruky.“ PEVNÝ STISK VERSUS LEKLÁ RYBA Pohyby našeho těla prozradí vnímavému obchodnímu partnerovi více než naše slova. Proto je velmi důležité, jak stojíme (napjatě, uvolněně, ledabyle rozkročení), kde máme ruce (pozor na ruce zkřížené na prsou, říkají o nás, že partnerovi nevěříme, očekáváme napadení) nebo jak sedíme (vzpřímeně - značí sebevědomí, zabořeni do křesla - podřízenost). „Nízkou sebedůvěru prozrazuje nevzpřímené sezení, špatný oční kontakt a nepevný stisk při podání ruky - tzv. leklá ryba. Může to ale být i způsob manipulace z pozice níže postaveného člověka žádajícího o pomoc,“ upozorňuje Radka Hrubá. „Naopak vysoká sebedůvěra se projevuje různými formami nadřazenosti. Může jít o houpání se na židli, zakládání rukou za hlavu či žvýkání.“ Některé velké firmy používají podobný „chyták“ na své nové potenciální pra covníky: Na přijímací pohovor je usadí do velikého hlubokého a měkkého křesla a nechají je, ať se během pohovoru s křeslem „poperou“. Pracovník si musí „vybojovat“ v přespříliš poddajném křesle svůj oblíbený posez (během toho je samozřejmě bedlivě sledován člověkem oboru neverbální komunikace). OPRAVDOVÝ ÚSMĚV Mimika je barometr našich emocí. Nejvíce prozrazuje naše pocity. Najevo dáváme sedm základních emocí: strach, hněv, překvapení, štěstí, smutek, bolest, znechucení. Je důležité vždy sladit mimiku a obsah řeči, abychom působili důvěryhodně. Nejúčinnějším způsobem komunikace na celém světě je úsměv. V období pravěku sloužil jako signál „nemám v úmyslu tě napadnout“, což vlastně platí dodnes. Úsměv však může být považován i za ironii či urážku. Proto je nutné, aby byl upřímný. „Opravdový“ úsměv má několik znaků: zvedají se líce, zúží se rty, udělají se nám vrásky kolem očí a stáhne se obočí. DÍVEJTE SE DO OČÍ

Oči mohou být našim pomocníkem při navazování důvěry, mohou nás však stejně snadno i zradit. Zásadní chyba v jakékoli komunikaci je nenavázání očního kontaktu s partnerem. Měli bychom se také vyvarovat přerušení očního kontaktu pohybem nahoru (znamení podceňování) nebo pohybem do stran (nezájem); vždy uhýbáme očima dolů. Radka Hrubá k očnímu kontaktu říká: „Sdělujeme-li druhému (nebo on nám) nějaké informace, je dobré udržovat s ním oční kontakt. Ale ani to se nemá přehánět. Nepřetržitý oční kontakt může působit agresivně, vyvolávat pocity ohrožení a tudíž následnou obrannou reakci, například stažení se do sebe. Optimální oční kontakt by se měl pohybovat v poměru 3 ku 2 (oční kontakt x nedívání se do očí), můžeme tak zdůrazňovat momenty a informace, které jsou pro nás i pro posluchače významné a důležité.“ Ve společenském styku je rovněž velmi žádoucí dodržovat i zásady proxemiky. Proxemika je slovo označující tzv. „komunikační vzdálenost“. Jedná se o osobní prostor, který instinktivně nedovolujeme narušovat a vstoupí-li nám do něj někdo, kdo tam nepatří, necítíme se dobře, což samozřejmě může navzdory našim dobrým úmyslům s konverzací negativně zamávat.

POZOR NA OSOBNÍ PROSTOR

To jak svůj osobní prostor cítíme je úzce spjato s mentalitou naší kultury, s naší výchovou i tím, na co jsme byli zvyklí ve své rodině. Pro každého proto platí trochu jiná pravidla, která s rozdílem států či světadílů nabírají na propastnosti. Proto je velmi důležité, se vždy detailně informovat o zásadách komunikačních vzdáleností dané země či oblasti a naprosto je respektovat. Američané si do osobních prostorů vstupují zcela běžně různými doteky, objetím nebo poplácáním po rameni. Naproti tomu v Anglii jsou doteky mezi cizími lidmi brány jako velké narušení osobní intimity, v Japonsku jsou zcela nepřípustné. Platí i různé zvyklosti o dotecích mezi muži a ženami. Jaká komunikační vzdálenost tedy platí v našich zeměpisných šířkách? Prostor, který kolem sebe máme, se dělí do čtyř vrstev: intimní prostor (15-45cm), osobní prostor (45-120cm), společenský prostor (1,5-3,7m) a prostor veřejný (3,7 m a více). Jakákoli jednání a komunikace mezi neznámými lidmi by se měla odehrávat ve veřejném a společenském prostoru.

JAK ZAUJMOUT POSLUCHAČE

* Zapomeňte na monotónní melodii přednesu a lá „uspávač hadů“ a nebojte se zvednout hlas či použít výrazné gestikulace tam, kde se to jeví účelné. I spící posluchač pravděpodobně zbystří.

* Pravidelné dlouhé pauzy mezi jednotlivými slovy či částmi vět můžou způsobit, že posluchač ztratí souvislosti, a tím i zájem dál poslouchat. Snažte se proto souvislé myšlenky netrhat.

* Polykání koncovek i počátku slov zapříčiní, že vám nebude rozumět. Dejte pozor na správnou výslovnost a intonaci.

INTIMNÍ PROSTOR 15-45 cm

OSOBNÍ PROSTOR 45-120 cm

SPOLEČENSKÝ PROSTOR 1,5-3,7 m

PROSTOR VEŘEJNÝ 3,7 m a více

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče