Ráj se vrací, bude peklo

07. března 2011, 10:04 - Jaromír Bartůněk
07. března 2011, 10:04

Ve Spojených státech a v menší míře i v Evropě se banky vrátily k nehoráznému odměňování svých zaměstnanců. Žádné další skrupule, tučné časy jsou zpátky! Po dvou letech umírněnosti – ovšem umírněnosti velmi relativní – nafoukal Wall Street objem příjmů pro své manažery a obchodníky raketovým tempem.

Foto: Profimedia

Podle průzkumu 25 největších finančních institucí Ameriky, který provedl list Wall Street Journal, vyplatily jen v New Yorku svým stratégům a traderům v průběhu loňského roku na fixních platech a bonusech 135 miliard dolarů, což je suma o 5,7 procenta vyšší než v roce 2009.

Další studie uskutečněná agenturou Reuters konstatovala, že pět největších amerických bank rozdělilo loni mezi své zaměstnance 119 miliard dolarů, tedy o 4 procenta víc než předloni. Například zaměstnanci Goldman Sachs obdrželi v průměru 431 tisíc dolarů, zatímco průměrný roční příjem newyorského zaměstnance činí 64 tisíc dolarů.

Špatným směrem

Zprávy z lůna Goldman Sachs vůbec působí jako špatné vtipy, v lepším případě jako povedené kanadské žertíky z drsné školy finančních thrillerů. Šéf této investiční banky Lloyd C. Blankfein si v únoru nechal svůj plat (600 tisíc dolarů ročního příjmu) více než ztrojnásobit na dva miliony a navíc získal za loňský rok bonus ve výši 12,6 milionu dolarů (nárůst o 40 procent).

Dnes, v čase znovuotevřených rohů hojnosti, by tohle osobní „bingo“ už snad nikoho nepřekvapilo. Jenže sám Blankfein loni v červnu prohlásil: „Goldman Sachs preferuje vyplácet bonusy na základě výsledků před vyplácením garantovaných částek a vysokých základních platů.“ A ještě koncem ledna 2011 deklamoval: „Základní plat je vždy garantován bez ohledu na výsledky, což je důvod, proč preferujeme nízké mzdy a vysoké bonusy.“ Dovysvětlil skoro filozoficky, byť po lopatě: „Myslíme, že svět se ubírá špatným směrem. Mít jistotu vysokého výdělku je kontraproduktivní a vede ke snížení výkonu.“ Měsíc se s měsícem sešel a všechno bylo jinak, opačně.

Evropané nejsou v odměnách pro finanční mágy tak extravagantní, ale kázat vodu a pít víno dovedou rovněž. Kejklíři finančních trhů jsou na starém kontinentě snad jen o chlup upřímnější a široká veřejnost zase o poznání zděšenější než na druhé straně Atlantiku. Když před britským parlamentem 11. ledna vystoupil generální ředitel Barclays Bank Bob Diamond s dnes již klasickým sloganem „Čas politování a omluv (bankéřů) musí skončit,“ vyvolalo to v ostrovním království zemětřesení nevole. Britové vystavení úsporné kúře Cameronova kabinetu utrpěli šok, přestože bonusy finančníků londýnské City by zcela určitě byly pod rozlišovací schopností Američanů: sedm až osm miliard eur.

Ale proč?

Chtějí snad finančníci brnkat lidem na nervy jen tak z plezíru? Samozřejmě že ne! Všechna drzá čela širších poplužních dvorů, veškeré „neslýchané provokace“ všech oligarchií dějin mívají velmi prostá, věcná, racionální a lidsky nevinná vysvětlení. Nikdo nehrne svět „špatným směrem“ schválně, z mravní upadlosti anebo z ďáblova vnuknutí. Svět nejsou pohádkové Dalskabáty, kde se Lucifer vzteká nad disidentským čertem: „On je rád, když jsou lidi rádi! A co peklo?“

Na první pohled jsou obrovské sumy pro traders obtížně vysvětlitelné. Kvalifikace, talent a „dobrý čich“ těchto obchodníků nemohou být dostatečným zdůvodněním; nefinanční sektory ekonomiky nebo neziskové (a nezbytné) sféry společenské reprodukce jsou nuceny zaměstnávat výsostně kvalifikované lidi, kteří však přesto v životě na svých výplatních páskách nespatří sedmimístná čísla. Navíc bez infrastruktury poskytované zaměstnavatelem a podpůrné práce sehraných týmů by přeplacením centurioni finančních transakcí velmi těžko dosáhli úspěšně uzavřených sázek v globálním kasinu.

Přesto jsou jejich příjmy logické. Mají obrovskou vyjednávací sílu, rozhodně větší než „lékařský stav“. Francouzský sociolog Olivier Godechot o nich sice pejorativně mluví jako o „vylupovačích akcionářů“, ale každý policajt ví, že zloděje dělá příležitost. A že konglomerát příležitostí je jen jiným názvem pro společenský systém. Systém je vždycky horší než lidé. Zazobaní finanční hráči jsou lidmi. Nepohybují se v mezerách systému, ale v jeho hlavních tepnách. Jinak činit nemohou, i kdyby chtěli.

Základem jejich vyjednávací síly je základ samotného systému: konkurence. „Trader“ finančního kapitalismu naší doby může kdykoli odejít ke konkurenci. A pobrat s sebou své technické dovednosti, adresář zákazníků, důležité informace a často i řadu svých kolegů. Žádný patent nemůže neprodyšně oplotit toto know-how a zadržet v určité firmě. Věrnost tržních operátorů má tržní – vysokou – cenu.

Banky musí platit „výpalné“. Proto pan Lloyd C. Blankfein (na snímku uprostřed) tak rychle zapomněl na svá ujišťování a okatě nešel příkladem ve skromnosti. Ještě než Goldman Sachs zvýšila základní platy svým zaměstnancům a manažerům, přistoupili k tomuto kroku konkurenti v UBS a Citigroup. Konkurenční systém volné soutěže tržních agentů se vrací z krize ke svým rajským parametrům, k předpeklí krize nové.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče