Ráj bez andělů

06. listopadu 2009, 19:41 - Michal Kučera
06. listopadu 2009, 19:41

V zemi zemřelo od roku 1998 kvůli válkám téměř 5,5 milionu lidí

Pochází z vesnice Kamanyola v oblasti Uvira. Nedávno jí byl rok a osm měsíců, říká Michel Xabaso Birhakabulirou a ukazuje na krásnou holčičku jménem Mwangaza, neustále přitulenou ke zcela neafricky vypadající panence s blonďatými vlasy. „Do její vesnice loni vtrhli rwandští rebelové. Většinu dospělých zabili, včetně jejích rodičů. Zkoušeli jsme najít nějaké příbuzné, kteří by si ji vzali k sobě, ale zatím se nám to nepovedlo,“ dodává Michel. Organizace Asino, kterou vede, spravuje sirotčinec ve městě Bukavu v provincii Jižní Kivu na východě Konga. V sirotčinci žije 45 dětí, dalších 172 organizace podporuje v rámci rodin, jež si je vzaly k sobě. Děti domovu nesvěřil žádný úřad nebo soud, a tak by v něm podle konžských zákonů správně ani neměly být. To ale nikdo neřeší. Dostanou najíst a za zdmi sirotčince se mohou cítit bezpečně. Mnoho jiných takové štěstí nemělo. Osud, jaký si prožila malá Mwangaza, je totiž ve východním Kongu běžný.

Jako světová válka
Přestože titulek v záhlaví tohoto článku je vypůjčený z knihy cestovatelů Hanzelky a Zikmunda o Cejlonu, na málokterou zemi se však hodí tak přesně, jako na nádhernou, ale brutálními válkami těžce poničenou Konžskou demokratickou republiku. Bývalý Zair, jak se Kongo až do roku 1997 nazývalo, je zemí kontrastů. Stát, jenž zabírá velkou část střední Afriky, je čtyřikrát větší než Francie a disponuje dech beroucí přírodou a nezměrným nerostným bohatstvím. Jeho obyvatelé ale žijí v chudobě a obrovské zemi prakticky chybí infrastruktura. Již více než desítku let navíc Kongo sužují neustálé konflikty, které s větší či menší intenzitou propukají na východě země. Války, jež tento stát prožil, by se ale klidně mohly nazývat „neznámé“. Jen velmi málo lidí v takzvaných rozvinutých zemích totiž ví, že region si prožil největší konflikt na planetě od druhé světové války. Podle odhadů mezinárodní organizace International Rescue Committee v zemi v důsledku války od roku 1998 zahynulo 5,4 milionu lidí. To je největší počet obětí jakéhokoli konfliktu po roce 1945. Ještě dnes umírá v Kongu podle odhadů až 40 tisíc lidí měsíčně, většinou následkem nemocí a hladu. Světové humanitární organizace už navíc léta křičí do světa zprávy o masovém brutálním znásilňování, jež postihlo statisíce žen. Velkému množství z nich sexuální násilí vedle psychického traumatu a bolesti přivodilo i obrovské zdravotní problémy v podobě rozervaných genitálií násilným stykem nebo třeba hlavní samopalu. Oběti mají kvůli poškozeným orgánům velké problémy vykonávat nejběžnější hygienické úkony, natož sexuálně žít. „Hanba“ ženy, která byla znásilněna, se však dle místních názorů přenáší na celou rodinu, a manželé tak nebohé oběti často prostě vyženou na ulici. Násilí, jež bylo před lety doménou vojáků různých guerillových skupin, se navíc v důsledku neustálých konfliktů stalo běžným společenským jevem.

Armáda v rozkladu
Přestože je dnes bezpečnostní situace mnohem lepší než před několika lety, východní část Konga je stále velmi neklidnou oblastí. V džungli Severního a Jižního Kivu se dodnes skrývají tisíce příslušníků takzvaných FDLR (Demokratických sil pro osvobození Rwandy), což jsou rwandští Hutuové, kteří mají na svědomí genocidu ve své původní vlasti. V Kongu se skrývají před spravedlností a drancují místní vesnice. Jejich častou obětí jsou takzvaní Banyamulenge – Tutsiové, etnicky stejná skupina jako oběti masakrů ve Rwandě, která žije na konžské straně hranice. „Bezpečnostní situace v regionu se mění každou chvíli, nikdy nevíme, co bude zítra,“ sdělil týdeníku EURO Guillaume Valin z mezinárodní organizace Lékaři bez hranic, jež kromě jiného působí v regionu Bunyakiri v Jižním Kivu, který patří k oblastem nejvíce postiženým válkou.
K nejneklidnějším místům v Kongu patří vedle obou Kivu také provincie Katanga a Ituri. Nadále tam operují rebelské skupiny, které pod pláštíkem politické propagandy obvykle skrývají pouze ekonomické cíle. Centrální vláda ve vzdálené Kinshase není schopna tyto oblasti efektivně kontrolovat. Brání jí v tom neexistující infrastruktura v zemi, kterou je možné rychle překročit pouze letecky. Přesuny po zemi jsou totiž velmi problematické zejména kvůli fatálně špatným silnicím. Konžská armáda obvykle nazývaná francouzskou zkratkou FARDC má navíc do spořádaného vojska nesmírně daleko. „Vojákům chybí disciplína a výcvik. Většinou jen naverbují lidi, dají jim uniformu, do ruky samopal a bez jakéhokoli tréninku je vyšlou do pole,“ říká vrchní velitel sil OSN v Jižním Kivu, pákistánský brigádní generál Ghulam Ghumman. Vzácností proto nebyly případy, kdy se konžští vojáci chovali stejně jako rebelové, rabovali vesnice, kradli a znásilňovali. Určitou záruku tak představují právě jen vojska OSN. Vedle Pákistánců u nich slouží i jiné národy, především Indové, Uruguayci a Číňané, a rovněž policisté ze všech koutů světa.

Pomoc z Evropy
Východ Konga si dnes naštěstí nemůže stěžovat na nezájem zahraničních nevládních organizací. Jen v Bukavu, hlavním městě Jižního Kivu, je jich na šest desítek. Některé se zabývají humanitárními, jiné rozvojovými projekty, řada organizací dělá obojí. První kategorie znamená okamžitou a krátkodobou pomoc, jejímž cílem je zajistit lidem základní potřeby typu přístřeší, výživy či bezpečnosti. Je bezprostřední reakcí na aktuální situace v podobě přírodních katastrof nebo ozbrojených konfliktů. Naopak rozvojové projekty jsou dlouhodobého charakteru a mají za úkol pomoci obyvatelům chudších zemí nastoupit cestu trvale udržitelného rozvoje. Mohou mít různou formu – od budování škol a nemocnic přes specializované vzdělávání budoucích odborníků až po podporu podnikání.
„Pracujeme na celé řadě projektů. Jedná se zejména o zlepšování přístupu k pitné vodě a hygienických návyků, dále o psychologickou a materiální pomoc znásilněným ženám a máme i projekt zaměřený na zlepšování úrovně zdravotní péče,“ říká Helen Atkinsonová, která ve východokonžském Bukavu vede misi české organizace Člověk v tísni. Pomoc tak má například podobu školení pro zdravotníky a místní neziskové organizace, jež poskytují pomoc obětem znásilnění. „Jen v regionu Mwenga, kde organizace Člověk v tísni pracuje, bylo od počátku roku podle oficiálních statistik znásilněno téměř 300 žen, z čehož asi pětinu mají na svědomí civilisté. Reálná čísla jsou však mnohem vyšší,“ uvedla vedoucí projektu Jana Lhotová. Často nedostatečně vzdělaní místní zdravotníci se od odborníků učí, jak traumatizovaným ženám poskytovat lékařskou péči a psychologickou podporu. Jsou informováni také o možnostech léčby pohlavních chorob či dostávají léky, které mohou zabránit nechtěnému početí. Na projekt přispělo i české ministerstvo zahraničí, které z humanitárního fondu vyčlenilo 2,5 milionu korun.
Aktuální ovšem zůstává i klasická humanitární pomoc. Velké množství zdravotních problémů je například stále způsobeno špatnou výživou. „V Kongu je k dispozici jen málo druhů jídel, strava místních lidí stále stojí na manioku. Nejvíce to odnášejí děti, jež ke svému vývinu potřebují kvalitní výživu,“ říká Uruguayec Jorge Holly, který vede místní pobočku velké mezinárodní organizace ACF. Ta se zaměřuje především na boj proti hladu. „Zatím se nám povedlo zachránit asi 3000 smrtelně podvyživených dětí a pomohli jsme dalším tisícům lehčích případů. Čekali jsme, že situace bude příští rok lepší, ale zdá se, že staré etnické napětí se vrací. Nikdo neví, co bude,“ uzavírá.

* BOX
O co šlo v konžských válkách
Bývalou soukromou kolonii belgického krále Leopolda II. provází tragické události už od příchodu prvních Evropanů. Belgičtí kolonisté zemi vykořisťovali mimořádně krutým způsobem, k němuž patřily masakry místních obyvatel, mučení a usekávání rukou. V roce 1960 země získala nezávislost, ale zároveň se na pár let propadla do politického chaosu. Brzy se na několik dekád chopil vlády Joseph-Désiré Mobutu, později známý jako Mobutu Sese Seko. Jeho diktátorský režim založený na kultu osobnosti podporoval i Západ v čele s USA. V polovině devadesátých let se do Konga přelil konflikt ze sousední Rwandy, která prožila jednu z nejkrvavějších genocid světové historie. Kongo napadla rwandská a ugandská armáda s cílem kontrolovat jeho nerostné bohatství. Prezidentem se stal spojenec okupantů a Mobutuův odpůrce Laurent-Désiré Kabila. Po této takzvané první konžské válce následovala druhá. Ta byla největším konfliktem moderní africké historie. Bojovalo v ní sedm zemí a zemřelo bezmála 5,5 milionu lidí. Další miliony musely opustit své domovy, statisíce žen byly krutě znásilněny. Boje opět začalo několik skupin rwandských rebelů. Ke Konžanům vedeným nyní již „vlasteneckým“ Kabilou se ale přidaly Angola, Namibie, Čad, Libye, Zimbabwe a Súdán a díky jejich podpoře se povedlo po pěti letech válku ukončit. Konflikty ale nepřestaly. Na východě země, především v oblastech Severní a Jižní Kivu dodnes operují milice FDLR, které stály za masakry ve své původní vlasti, ve Rwandě, a poté uprchly přes hranice. Skrývají se v pralesích a terorizují místní obyvatele. Konžská armáda spolu s vojsky OSN nedokáže jejich řádění zastavit. Všechny tyto války mají především ekonomickou, a nikoli etnickou povahu. Politické důvody jsou obvykle jen zástěrkou snahy ovládnout výnosné zdroje nerostných surovin, zlata, diamantů, kobaltu a především koltanu, potřebného pro výrobu mobilních telefonů a počítačů. BOX2
Prokletý koltan
Koltan je ruda obsahující dva vzácné kovy – niob a tantal. Druhý z těchto prvků se používá na výrobu kondenzátorů a jiných prvků spotřební elektroniky, jako jsou mobilní telefony, GPS, notebooky nebo herní konzole. Je potřebný také pro přístroje jako naslouchátka či kardiostimulátory. Až 80 procent světových zásob této rudy se dle odhadů nachází v Kongu. Ten, kdo kontroluje východ země, tak má přístup k nerostným surovinám za miliardy dolarů. Těžba však vzhledem k chudobě země a špatné infrastruktuře zůstává převážně ruční a ilegální. V dolech kontrolovaných guerillami pracují dle nevládních organizací i váleční zajatci a děti. Vytěžené kovy se pašují do okolních zemí, odkud se vyvážejí do vyspělých států. Systém obchodu je podobný jako u takzvaných krvavých diamantů.
*

MAPKA Kongo v datech Rozloha: 2 345 410 km2 Počet obyvatel: 68,692 milionu (odhad 7/2009)
Populační růst: 3,2 procenta Průměrná délka života: 54 let Gramotnost: 67 procent HDP na osobu: 300 USD (odhad 2008) Reálný růst HDP: 5,9 procenta (odhad 2008) Míra inflace: 16,7 procenta (2007) Exportní komodity: diamanty, měď, kobalt, ropa, káva Největší exportní partneři: Belgie, Čína Pramen: CIA The World Factbook

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče