Rádio je má pozitivní závislost,

24. listopadu 2003, 00:00 - NIKOLETA ALIVOJVODIČ, alivojvodic@profit.cz P
24. listopadu 2003, 00:00

UŽ NA VYSOKÉ ŠKOLE PROPADLA SIMIKE VALIGUROVÁ STUDENTSKÉMU ROZHLASOVÉMU VYSÍLÁNÍ. V DOBĚ "SAMETOVÉ REVOLUCE" TRÁVILA VE STUDIU MNOHDY VÍCE NEŽ 15 HODIN DENNĚ. O PĚT LET POZDĚJI POŽÁDALA O UDĚLENÍ LICENCE PRO ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ A DNES JE MAJITELKOU NEJ POSLOUCHANĚJŠÍ SOUKROMÉ STANICE NA VALAŠSKU.

říká Simike Valigurová, majitelka Rádia Apollo

UŽ NA VYSOKÉ ŠKOLE PROPADLA SIMIKE VALIGUROVÁ STUDENTSKÉMU ROZHLASOVÉMU VYSÍLÁNÍ. V DOBĚ „SAMETOVÉ REVOLUCE“ TRÁVILA VE STUDIU MNOHDY VÍCE NEŽ 15 HODIN DENNĚ. O PĚT LET POZDĚJI POŽÁDALA O UDĚLENÍ LICENCE PRO ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ A DNES JE MAJITELKOU NEJ POSLOUCHANĚJŠÍ SOUKROMÉ STANICE NA VALAŠSKU.

Podle posledního výzkumu poslechovosti (Mediap rojekt, pozn. red.) je Rádio Apollo nejposlouchanější soukromou stanicí na Valašsku. Jak trnitá byla cesta k tomuto úspěchu?

Už samotnému zahájení vysílání Rádia Apollo předcházely velmi nepříjemné komplikace. Projekt valašské rozhlasové stanice jsem se rozhodla vytvořit v roce 1993. S kamarádem - technikem jsme založili společnost s ručením omezeným a požádali o udělení licence. Tři měsíce před začátkem vysílání ale měl můj společník těžkou autonehodu. Jeho kamarád, partner z jiné oblasti podnikání, se zabil. Velká část vstupního kapitálu, se kterým jsme počítali, již nebyla k dispozici. Vzpomínám si, že při stavbě stožáru tenkrát pomáhali i budoucí moderátoři. Spoustu technického vybavení kanceláří jsme dokonce nakupovali za „budoucí reklamu“. Při pohledu zpět se zdá nemožné, s jak malými prostředky jsme vysílání spustili.

Dnes jste ale jedinou majitelkou rádia.

V roce 1998 jsme se se společníkem dohodli, že v rádiu získám 100% podíl. Mně šlo o dlouhodobou budoucnost stanice, on měl zase spoustu jiných aktivit a velké finanční nároky, takže se stávající situace stala neúnosnou. Přesto bych často uvítala mít ho po svém boku při řešení personálních nebo technických záležitosti.

Zhruba před pěti lety na Nový rok vám shořel vysílač, což pro rádio jinými slovy znamená vyřazení z provozu - tedy katastrofu.

Ano, vysílač shořel úplně od základu. Ale s pomocí přátel se mi podařilo zprovoznit vysílání do 47 hodin. V té době jsem byla podruhé těhotná.

Řekla byste, že to byl nejhorší moment ve vaší dosavadní kariéře?

Takhle to neberu. Všechno je to hra a práce. Když shořel vysílač, tak jsem brečela, ale zase se ukázalo, že jsme schopni v krizové situaci se stmelit. Někdy mě spíše „dostanou“ nekalé praktiky konkurence, ale jedeme dál. Možná úplně nejhorší je, když někomu dávám výpověď. To hodně těžce prožívám, ale když se rozhodnu, že je to pro dobro rádia, tak to udělám.

Vysílání jste „propadla“ už v době studií, ale vaše první podnikatelská aktivita neměla s rozhlasem nic společného. Po ukončení vysoké školy jste společně s manželem otevřela bazar a později obchod s textilem a elektronikou. Proč ten posun zpátky k rádiu?

Protože, kdo jednou zkusí, je lapen. V době studií jsem k „rádiu“ získala natolik osobní vztah, že bylo jen otázkou času, kdy se k tomuto světu pokusím vrátit.

Co je na práci v rádiu tolik vzrušující?

Baví mě svět techniky a hudby. Rádio je neuvěřitelně živé a rychlé médium. Nedá se vypnout, zavřít ani zastavit. Jedeme 365 dnů v roce, 24 hodiny denně. Pořád se něco děje, přicházejí a odcházejí zajímaví lidé. Je to droga, pády i úspěchy, ale pozitivní závislost.

Jak vůbec vypadá pracovní den majitelky rádia?

Budíček v 6.45 hod. Vypravit a odvézt děti do školy a školky. Kolem půl deváté jsem v práci. V pondělí pravidelně jezdím služebně do Ostravy. Ve středu jsem v Olomouci, kde máme druhé pracoviště. Při vyzvedávání malé ze školky se střídáme s manželem podle toho, kdo to časově zvládá. Zde si to vůbec nedovedu představit bez mobilních telefonů, protože se často domlouváme až na poslední chvíli. Kolem páté už ale většinou nastupuji na „domácí směnu“. To znamená klasika - nachystat večeři, uklidit, pobýt s dětmi. V té době už většinou neřeším pracovní záležitosti. Nechci, aby si mě děti pamatovaly jako někoho, kdo pořád seděl u počítače.

Takže jste „Superžena“, která stíhá podnik i rodinu?

Dělám obojí, ale všude mám své rezervy. Pořád si zvykám, že všechno se stihnout nedá. Mám už dokonce vážný plán pořídit si do domu paní na pravidelný úklid! Taky se ve všem snažím mít trochu systém, abych se v povinnostech neztratila. Nezůstávám ale v práci dlouho do noci a snažím se, abych byla postradatelná všude tam, kde to jde. Když pořádáme nějakou větší akci nebo rozjíždíme něco nového, je to časově horší. Ale mezi námi - někdy si jdu s kamarádkou na oběd a jsem tam třeba dvě hodiny. A někdy nevypnu rádio a telefon ani doma.

Máte představu kolik je v České republice komerčních rádiových stanic?

Tuším, že 75.

A tušíte kolik z nich řídí nebo vlastní žena.

Asi tři.

Jak se vám žije v tomto mužském rozhlasovém světě?

Jsou to rozporuplné pocity. Na jednu stranu mi ten mužský svět docela vyhovuje, „rozhlasoví bossové“ jsou tak trochu podivínové a většinou zajímaví muži. Jsou ke mně milí a když potřebuji radu nebo pomoc, většinou jsou i v tomto směru galantní a ochotní. Na druhou stranu jsou docela často sami pro sebe - takové to „chlapi sobě“. Na některé akce, které si zorganizují, prostě není třeba „tahat ženy“. Jsem proto vždy ráda, když se na našich společných setkáních mohu potkat s nějakou kolegyní - manažerkou, s kterou pak můžeme s nadhledem pozorovat jejich mužné trumfování.

A co žena jako nadřízená? Má to těžší než muž?

Je to neustálé taktizování. Nevím, jestli to mají muži lehčí, určitě nemusejí jednat s takovým ohledem k podřízeným mužům jako my ženy. Pokud tedy nechceme být označeny za „mužatky“! Já upřednostňuji způsob domluvy před direktivními příkazy. Nemůžu sama posoudit, jak velkou autoritu mám, ale despekt od svých spolupracovníků rozhodně necítím. Každý taky ví, že pokud někdo delší dobu nemůže pochopit, co po něm chci, řeším to většinou klidně, ale rázně.

Dokážete také vypnout a odpočívat?

To je velký kámen úrazu. Mám problém urvat si nějaký čas jen pro sebe. Buď jsem v práci, nebo se na mě vrhá moje rodina. A každý po mně něco chce. Takže můj odpočinek - to je, když se večer „vyvrátím“ do postele a je konečně klid. Něco si přečtu nebo se dívám na film. Taky mě dobijí posezení s kamarádkami. Občas si vyrazíme na lyže nebo na tenis - jen tak, babská jízda. A já se pořád těším, jak to bude lepší a lepší.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče