Radim Špaček: Místo Hollywoodu jsem si zamiloval Bollywood

12. října 2012, 09:35 - Libor Budinský
12. října 2012, 09:35

Filmový režisér pocházející z Ostravy se výrazně umělecky prosadil svým psychologickým thrillerem Pouta, který mu přede dvěma lety vynesl pět Českých lvů včetně ceny za režii a nejlepší film roku. Vedle vlastní tvorby se Radim Špaček věnuje také popularizaci indických filmů a letos v říjnu společně se svými přáteli organizuje v Praze již tradiční Festival bollywoodských filmů, které mají ve světě ještě více diváků než filmy hollywoodské.

Letošní kulatý, již desátý, ročník bollywoodského festivalu se symbolicky překrývá se stými narozeninami této bombajské velkovýrobny snů a iluzí.

E15: Čím vás uchvátil Bollywood? Byla to láska na první pohled?

Nebyla, naopak jsem si k tomu musel najít cestu. Když jsem byl poprvé v indickém kině, tak se mi sice líbila úžasná atmosféra a překvapilo mě, jak bouřlivě diváci při promítání reagují, ale samotné filmy jsem tak úplně neprožíval a bral jsem je spíše jako druhořadou záležitost.

E15: Kdy se to změnilo?

Později jsem viděl jeden moderní bollywoodský film, ve kterém se sice také zpívalo a tancovalo, ale současně se tam řešila hodně neobvyklá sociální situace: jakýsi kluk má vztah se starší ženou, která má navíc problémy s alkoholem, což jsou v Indii jistá tabu. Celé to bylo natočené moderně, navíc s krásnou sebeironií, která běžná bollywoodská pravidla svým způsobem shazovala. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že bollywoodský film klidně obstojí i u západních diváků. A tak jsem se do toho ponořil víc. Samozřejmě podobných filmů není moc. Ale vozíme k nám i klasické limonády. Ty zase potěší diváky, kteří znají a mají rádi Indii.

E15: Jak moc je při sledování bollywoodských filmů potřebná alespoň minimální znalost indického prostředí?

Divák by měl alespoň povrchně vědět, jak v Indii funguje rodina, která je středobodem celého tamního života. Indové mají obrovské rodiny a vládne v nich jasná hierarchie. Proto je třeba vědět, že tam stále fungují domluvené sňatky, neboť teprve pak pochopíte, proč řada filmů řeší problém nešťastné lásky. Ale většinu diváků stejně nejvíc láká exotika a počítá s tím, že nebude rozumět úplně všemu. Je tam symbolika barev, gest, předivo vztahů, hlavně mezi kastami, to všechno je hrozně složité.

E15: Díky čemu jste bollywoodským filmům začal rozumět vy osobně?

Asi nejvíc mi dalo, když jsem se bavil s lidmi, to je fantastická škola. Když mi dvacetiletý kluk vypráví, jak je zamilovaný do nějaké dívky, ale je mu to stejně k ničemu, protože táta ho ožení se sousedovou dcerou, neboť se znají od mládí a už před deseti lety se na tom sňatku domluvili. A berou to jako neoddiskutovatelný fakt, se kterým nic neudělají, neboť tak to prostě je. Teprve přitom si člověk uvědomí tu osudovost. To, že takhle žije většina lidí v téhle obrovské miliardové zemi.

Zpěv a tanec místo milostných scén

E15: Jakou roli mohou hrát filmové příběhy pro samotné Indy? Mohou jim ukázat novou životní cestu, například sňatky z lásky, vymanění se z dědictví kast? Mohou pomoci běžným Indům v jejich revoltě proti danému osudu?

Část Indů se samozřejmě dávno vzbouřila a mnoho z nich mi vyprávělo, že měli sňatek z lásky, ale často jsou kvůli tomu bez rodiny. A žijí někde jinde, protože rodina je vyloučila. A to není určitě cesta pro každého, protože rodina je tam základem všeho. Pokud člověk jednou zpřetrhá rodinná pouta, tak už nemá nikoho. Nám by to ani tak nevadilo, my jsme na západě mnohem větší individualisté, ale tam je to těžký problém. Takže to není příliš masové. Nějakou inspiraci to ovšem muselo mít a film v tom sehrál významnou roli. Proto si myslím, že Bollywood může fungovat jako vlajková loď, která upozorní na problém a nějak ho otevře.

Samozřejmě že mladí lidé si s tím musí poradit sami, kino to za ně nevyřeší. Bollywood je v první řadě továrnou na iluze, kam se chodí lidé na tři hodiny dívat, jak se ti ostatní mají lépe. Ale na druhou stranu v nich silný příběh může něco nahlodat, a když vidím ty změny, které v Indii probíhají, tak svůj význam to určitě má.

E15: A co tradiční zpěvy a tance, kterými jsou bollywoodské filmy doslova prošpikované. Mladík pohlédne na dívku, půl minuty se dívají do očí, najednou je střih, oba jsou oblečení v nádherných šatech a tančí někde na ledovci. A tak se střídá celý film. Kde se vlastně vzala v bollywoodských snímcích tradice písní a tanců?

Je to dané mentalitou. Indové jsou hrozně emotivní. Kolikrát se stane, že někdo začne zpívat a tančit přímo na ulici nebo ve vlaku a ostatní se k němu hned přidají. To jsem tam zažil mnohokrát. A pak je tu druhý a vlastně hlavní důvod, proč se zpěvy a tance používají. Je to vlastně jakási výrazová metafora pro situace, které se nesměly a nesmějí přímo znázornit. Ještě před pár lety totiž bylo v Indii naprosto nepředstavitelné, aby se ve filmu objevil třeba jen nevinný polibek.

E15: Takže zpěvy a tance nahrazovaly scény, které se nesměly ukázat?

Přesně tak. Mezi dvojicí na plátně přeskočí jiskra. V evropském filmu by se už políbili a chytli za ruce, ale tady to ukázat nešlo, a tak si spolu zatancovali a zazpívali a všichni diváci pochopili, že se spolu políbili nebo rovnou vyspali.

Indická společnost je velmi prudérní a třeba nahota je stále obrovské tabu. Ale i v Bollywoodu se pozvolna mění pravidla hry a třeba loni na festivalu jsme dávali jeden bollywoodský film, kde byla asi dvouminutová líbací scéna. V Indii to vyvolalo obrovský poprask. Shodou okolností jsem na YouTube viděl záznam z indického kina, kde tento film promítali, a je opravdu neuvěřitelné, co tam diváci dělají. Šílí, všichni dupou, tleskají, jásají a fandí, zatímco znuděné evropské publikum je ticho. Takže stále dokola vyzýváme naše diváky, aby se nechali unést emocemi a chovali se při našem festivalu jako správní Indové.

Jižní Asie si pouští Bollywood

E15: Kolik budete mít letos na festivalu filmů?

Okolo dvaceti klasických filmů, plus šest starších snímků, které kdysi běžely v české distribuci a které budou k vidění těsně před festivalem v kině Ponrepo. A samozřejmě k tomu budeme promítat řadu krátkých filmů a dokumentů. První den začínáme filmem Rockstar, který se točil v Praze a který je v Indii nesmírně populární. Asi největší pecka ovšem bude snímek Ek Tha Tiger se slavnou indickou hvězdou Salmanem Khanem, který měl premiéru v srpnu a všude to hrozně chválí.

E15: Ek Tha Tiger působí velmi moderně až západně, spousta scén se navíc točila v Evropě. Jak Indie bohatne, tak rostou i rozpočty na bollywoodské filmy, které už často přesahují 20 milionů dolarů.

Já jsem si vždycky říkal, kam ty peníze jdou, když Indie je dvacetkrát levnější než Amerika, ale když pak vidíte podobné filmy, tak je to opravdu velkolepá podívaná se spoustou efektů. Třeba film Don 2, kde jde Shah Rukh Khan vyloupit Německou státní banku. Tam jsou honičky po celém Berlíně, létají tam helikoptéry a vybuchují domy, takže to muselo stát strašlivé peníze. A to nemluvím o tom, jaké mají bollywoodské hvězdy závratné honoráře.

Bollywood je prostě obrovský byznys a peněz je tam stále víc. Naštěstí už je pryč doba osmdesátých let, kdy v Bollywoodu prala peníze mafie, neboť dozvídat se, že můj oblíbený herec či producent byl zapletený s nějakými grázly, to nebylo moc příjemné.

E15: Navíc na prodané vstupenky trhá Bollywood světové rekordy. Podle jednoho srovnání měl Hollywood 2,5 miliardy prodaných vstupenek za rok, zatímco Bollywood prodal ještě o miliardu lístků víc?

Indů je hodně a mají obrovský trh, to jim můžeme jenom závidět. Bollywoodské filmy navíc mají velký úspěch v okolních zemích. Já jsem dokonce viděl bollywoodské filmy i v Íránu, jen tam nejsou ženy, co kroutí boky a ukazují břicho, to je vystříháno. Celá jižní Asie si pouští Bollywood, tedy s výjimkou Číny, která si vystačí sama, a s výjimkou Pákistánu, mezi nímž a Indií je nesmiřitelná zášť. I když v Pákistánu najdete bollywoodské filmy na černém trhu na DVD, v kinech se promítat nesmějí.

E15: Kdy se podařilo proniknout bollywoodským filmům do Evropy a Ameriky?

Zhruba před pětadvaceti lety se jim podařilo zasáhnout indickou diasporu ve Spojených státech a v Británii. A to byl zásadní zlom, neboť poté se na bollywoodskou horečku začali nabalovat i normální Angličané a Američané. A dneska? Tak třeba právě Shah Rukh Khan, pro neznalé zralý čtyřicátník s tváří maturanta, vyprodává ve Spojených státech sportovní haly a Američanky jsou do něj naprosto zblázněné.

E15: Takže asi nepřipadá v úvahu, abyste se jako režisér prosadil v Bollywoodu a něco tam natočil?

Ne, to tedy v žádném případě, neboť oni mezi sebe nikoho nepřijmou. Bollywood je totálně jiná planeta. Je to svět sám o sobě, kde vládnou vlastní pravidla. Ale i tam zůstává řada lidí normálních. Třeba Shah Rukh Khan, který pochází z velmi chudého prostředí a jako sirotek se propracoval na nejvyšší místa Bollywoodu, prý zůstal normální a nezbláznil se z toho. Alespoň se to říká a já tomu věřím. Nebo hvězdný Kabir Bedi, který hrál Sandokana a přijel na náš festival před čtyřmi lety, to je taky úplně normální chlapík.

Milionová Praha je Indům pro smích

E15: Vraťme se ještě k mezinárodní popularitě, kterou indické filmy prožívají. Když má Bollywood tak obrovský úspěch, ztěžuje to situaci vám jako pořadatelům? Zdražují se filmy, které chcete přivézt a ukázat na festivalu?

Samozřejmě. Chtějí po nás stále větší peníze. Vyjednáváme jako na bazaru a je to vyčerpávající. Oni jsou hodně na prachy, takže je to rok od roku horší. A navíc mají přehnaná očekávání. Divácká obec je u nás limitovaná, a i když máme párkrát vyprodáno, tak rozhodně nemáme plno na každé představení. A teď si vezměte, že chtějí za film třeba tisíc dolarů. To prostě nejde. Nebo si najednou usmyslí, že nám ten film nedají na festival, protože by ho mohli prodat do naší běžné distribuce, což je samozřejmě úplný nesmysl, protože tady nebyl indický film v běžné distribuci dvacet let.

E15: Takže neslyší na to, že jste vlastně takoví bollywoodští nadšenci a obdivovatelé?

Problém je, že to jsme jim říkali už od začátku. Pořád na něco narážíme. Někdy si myslí, že jsme třeba v Německu. A jindy se zase zeptají, kolik má Praha obyvatel, a když slyší, že milion lidí, tak se začnou smát, protože je to ještě menší než čtvrť, ve které sedí. Prostě mají velké oči a musíme je uvádět do reality.


Čtěte také:

Režisér Špaček „sPoutal“ České lvy

Na DVD s Pouty zaujme hlavně skvělý videoklip ke skladbě WWW

Do kin vstupují Pouta, dokonalý protiklad hřejivých Pelíšků


Pro ně je to těžký byznys a nedokážou pochopit, že my to děláme jako hobby, neboť máme úplně jiná zaměstnání, a pořádání festivalu se vlastně věnujeme ve volném čase. Takže jinými slovy už se docela těším na to, až bude po festivalu a já si pojedu odpočinout do Indie.

E15: Tam jezdíte hodně často, je ještě něco, co vás tam dokáže překvapit? Znáte přece ty slavné billboardy s nápisem Incredible India?

Já už jsem tam byl tolikrát, že vím docela jasně, co od Indie mohu čekat. Takže nejvíc mě asi překvapuje narůstající počet škodovek, které tam po ulicích jezdí. Nedávno mě dokonce jeden můj kamarád, jinak bohatý indický reklamní režisér, vezl svou novou oktávkou po Bombaji, z čehož jsem měl docela velký kulturní šok. Navíc je vtipné, že to vůbec nemají spojené s Českem, stejně jako třeba Baťu, který je tam také na každém rohu.

Ale i na tom je vidět, jak Indie bohatne a otvírá se světu. Dokonce nedávno měli v Bombaji „Mumbai Parade“. Představte si to, otevřený pochod v zemi, kde je homosexualita stále ilegální a kde se o ní vedou právní boje. Celá Indie se rychlým tempem mění, a když vyjdete v Bombaji nebo v Dillí na ulici, tak se už pomalu cítíte jako někde v Amsterodamu.


Radim Špaček (38)

Absolvoval obor režie na FAMU. Svůj první celovečerní film Mladí muži poznávají svět natočil v roce 1993 v obleženém a válkou zmítaném Sarajevu. V roce 2010 měl premiéru jeho umělecky ceněný film Pouta. Již deset let společně s přáteli pořádá festival bollywoodských filmů, jehož letošní ročník se uskuteční v pražském artovém kině Světozor od 15. do 21. října.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče