Radim Otépka: Investice do kultury se státu bohatě vrátí

13. prosince 2013, 09:43 - Libor Budinský
13. prosince 2013, 09:43

Na tradičně konzervativní scéně vážné hudby se v letošní sezoně udála poměrně převratné změna. Prestižní těleso Pražská komorní filharmonie, kterou před dvaceti lety založil Jiří Bělohlávek, se především z marketingových důvodů přejmenovala na PKF – Prague Philharmonia. Společně s tím má PKF také novou, velmi výraznou a moderní propagaci. Hlavním motorem změn je současný ředitel PKF Radim Otépka, který v tomto hudebním tělese působí již od jejího založení.

E15: Proč jste změnili název Pražské komorní filharmonie?

Důvodů bylo několik. Jedním z těch hlavních byl matoucí název v českém a anglickém jazyce, tedy Pražská komorní filharmonie a Prague Philharmonia. Spousta našich partnerů se nás opakovaně ptala na tuto disproporci v názvosloví, a tak jsme sjednotili dva již poměrně zavedené názvy PKF a Prague Philharmonia v jednu verzi, tedy PKF – Prague Philharmonia. Druhým důvodem byla umělecká nečitelnost, neboť název Pražská komorní filharmonie evokoval, že hrajeme jen díla komorního rázu, což už v posledních letech není pravda. Navíc slovo komorní užívá v Česku řada orchestrů, a tak jsme se také chtěli odlišit. A podle prvních reakcí je zřejmé, že se nám to podařilo.

E15: Kolik vám za dvacet let existence přibylo členů?

Když jsme začínali, měli jsme 39 členů, dnes jich máme 48 a mnohdy hrajeme v obsazení pětapadesáti či šedesáti lidí.

E15: V novém názvu je dominantní anglická část. Kolik procent vašich koncertů se odehrává v Praze, respektive v Česku, a kolik v cizině?

Poměr domácích a zahraničních koncertů je zhruba 65 ku 35, přičemž musím připomenout, že doma nehrajeme zdaleka jen v Praze, ale snažíme se vyvážet kvalitní hudbu také do regionů, což máme ostatně v naší preambuli obecně prospěšné společnosti. Za rok máme zhruba 90 koncertů, takže i naše zahraniční aktivity jsou velmi bohaté. Ale nechceme, aby se to přehouplo ve prospěch zahraničí, protože náš hlavní smysl je nabízet kvalitní hudbu doma, i když samozřejmě musím přiznat, že nás zahraniční koncerty do jisté míry živí.

E15: Jakou konkurencí je pro vás Česká filharmonie? Přece jen vaším zakladatelem a dlouholetým uměleckým šéfem byl Jiří Bělohlávek a ten je teď šéfdirigentem právě České filharmonie?

Nechápu to jako konkurenci. Česká filharmonie představuje hlavní vlajkovou loď české hudby a je to dobře, neboť je to mohutná instituce, která má velmi široký záběr. A my se s ní nemůžeme porovnávat ani z hlediska uměleckého zaměření ani z hlediska ekonomického.

E15: A osobnost Jiřího Bělohlávka?

Jsem rád, že máme skvělé vztahy, ostatně řada hráčů České filharmonie hraje u nás a naopak, takže spíš bych viděl náš vztah jako vztah většího a menšího brášky. Nechceme jít do obsazení orchestru velikosti, jako má Česká filharmonie, byť jsme ekonomickým tlakem nuceni rozšiřovat orchestr, abychom byli zváni na festivaly, které nám zaplatí naši činnost, neboť jako nezisková společnost bez zřizovatele se musíme stále starat o zdroj financí. A zcela jistě nedopustím, aby se z nás stal další symfonický orchestr v České republice. To určitě ne.

E15: Jaký je váš hlavní zdroj příjmů?

Náš rozpočet se skládá z několika důležitých stavebních kamenů. Tím hlavním je čtyřletý grant od Magistrátu hl. města Prahy, potom jsou to další grantové programy ministerstva kultury a pak naše výnosy. Pokud bych to měl převést na procenta, je naše soběstačnost kolem 66 procent, zbytek tvoří naše příjmy z oněch zmíněných dvou skupin. A je třeba připomenout, že tyto zdroje samozřejmě nejsou nárokovatelné, což znamená, že znovu a znovu bojujeme, abychom tyto granty získali.

Radim Otépka (45)
Vystudoval Hudební fakultu Janáčkovy akademie muzických umění v Brně. Od roku 1994 působil jako kontrabasista v Pražské komorní filharmonii. V roce 2006 se stal jejím ředitelem. Mezi jeho koníčky patří hudba, kultura, turistika a stolní tenis. Je ženatý, má dvě děti.

E15: Jste v orchestru od začátku. Jak se toto těleso proměnilo během dvaceti let?

Změn byla řada. Orchestr je dnes schopen hrát skladby ve větším obsazení. Před 20 lety byli naši hráči sice vynikající sólisté, ale jejich zkušenost s orchestrem nebyla příliš velká, a proto se více zkoušelo. Teď je orchestr schopen nazkoušet i velmi těžký program za jednu dvě zkoušky. To je obrovská devíza, protože to šetří čas i peníze. A také se rozvinuly řady abonentních koncertů, neboť jsme začínali na čtyřech koncertech v Rudolfinu a dnes jich máme deset. Rozšířily se projekty pro děti, koncertní řady komorní či soudobé hudby, podnikáme experimentální výlety do crossover hudebního světa. Takže jsme se změnili značně.

E15: To se ovšem muselo projevit také na vašem rozpočtu?

Velmi výrazně. Před osmi devíti lety byl roční rozpočet PKF 21 milionů korun, dnes činí 45 milionů. Takže je vidět, že naše aktivity přibývají a s tím roste příjmová, ale také pochopitelně výdajová stránka.

E15: Letos jste zahájili jubilejní 20. sezonu. Čekají na diváky nějaká zajímavá překvapení?

Samozřejmě že jsme se snažili tuto sezonu ozvláštnit ať už pozváním nejrůznějších vynikajících umělců nebo řadou premiér. To vše vyvrcholí oslavami 20. výročí na podzim příštího roku, kdy plánujeme i vystoupení na festivalu Mezi paneláky na Černém Mostě. Ale zpátky k letošní sezoně. Nejzajímavější věci čekají na naše posluchače v rámci abonentních koncertů v Rudolfinu, kam jsme pozvali dirigenty, o kterých si myslíme, že budou mít velkou budoucnost. Jde o začínající hvězdy Kirilla Karabitse či Enrique Mazzolu. Já osobně se navíc těším na koncert uznávaného saxofonisty Philippe Portejoie v červnu 2014, který bude uzavírat naši letošní sezonu.

E15: V době vzniku se orchestr prosadil energií, elánem a důrazem na kvalitu. Nepřichází po dvaceti letech tak trochu únava?

Na české poměry se nám daří elán udržet. Samozřejmě éra Jiřího Bělohlávka, který byl 12 let šéfdirigentem, byla výjimečná. Naštěstí se mu podařilo vštípit orchestru perfekcionismus, takže hráči jaksi automaticky touží, aby provedení skladeb bylo co nejdokonalejší. A aby ta energie a svěžest, o které mluvíte, byla stále cítit na každém koncertě.

E15: Jak se mění repertoár? Na začátku byla tak trochu sázka na jistotu v podobě líbivých skladeb Haydna, Mozarta či Beethovena.

Mozartovu či Beethovenovu hudbu má publikum velmi rádo, ale časem se omrzí. Proto jsme rozšířili repertoár a díky tomu ani hráči nejsou unavení z věčného opakování skladeb, ale hrají nové věci, rozšiřují si obzory, čímž roste také jejich umělecká kvalifikace.

E15: Které moderní a neobehrané autory hrajete?

Máme speciální řadu Krása dneška, v níž představujeme současné autory. Můžeme zmínit třeba skladatele Klementa Slavického či Karlheinze Stockhausena. To jsou nesmírně progresivní a provokující osobnosti. Nebo třeba oblast polské hudby, Henryk Gorecki či Zygmunt Krauze, opět mimořádně úspěšní skladatelé, kteří se dnes hrají v moderní Paříži či v New Yorku. To je ostatně velmi zajímavý trend. Když pojedete do Paříže a podíváte se, co hrají z vážné hudby, je to velká moderna, letí tam soudobá hudba 21. století. Pařížské publikum je velmi progresivní, zatímco naše publikum je spíše konzervativní.

E15: Jakou máte hlavní výhodu ve srovnání s dalšími evropskými orchestry?

V Evropě je spousta orchestrů, které dokážou skvěle zahrát klasiku. Ale není moc orchestrů, které umějí skvěle zvládnout klasiku i romantismus. A právě tato flexibilita je naší velkou výhodou. Proto jsme pro pořadatele festivalů velmi zajímaví.

E15: Jaký je v současné době zájem o vážnou hudbu? Ve srovnání se zahraničím.

V zahraničí, třeba v Rakousku či Švýcarsku, jsou lidé zvyklí chodit na koncerty vážné hudby od mládí. Berou to jako společenskou událost, za kterou jsou ochotni zaplatit. A díky tomu se také v hudbě daleko více vyznají a rozpoznají skutečnou kvalitu. To souvisí jak s výchovou, tak se společenským a kulturním klimatem.

E15: Existuje nějaký odhad, kolik procent Čechů chodí na koncerty vážné hudby?

Přesná čísla neexistují. Ale v Praze máme odhad, že na těch pět stabilních pražských orchestrů chodí asi tak pět tisíc lidí, kteří se točí stále dokola. Což je na metropoli s milionem a půl obyvatel velmi málo.

E15: Proč je ten rozdíl tak obrovský?

Je to způsobeno výchovou posluchačů, která tady po desítky let nefungovala. Snažíme se vychovávat děti už od mládí, aby měly vztah ke kultuře, ale vzpomeňte si na takzvané výchovné koncerty před třiceti čtyřiceti lety na základní škole. To byla katastrofa. Nastoupila kavalerie starých pánů ve fraku, kteří se tvářili přísně, zahráli pár fádních a nudných ukázek z klasické hudby a nikoho to nebavilo. Dnes děláme pro děti interaktivní koncerty založené na hře, díky nimž vštěpujeme dětem kulturní základy. Snad se nám to v budoucnu vrátí. Jsem optimista a doufám, že to nejhorší už máme za sebou a že situace bude už jenom lepší a lepší.

E15: Jaká je podpora kultury ze strany státu?

Kultura je podporovaná minimálně, přestože je na velmi vysoké úrovni. Přitom kultura není jen bezedná díra, do které se dají házet peníze. Pokud bude zpracovaná nějaká slušná koncepce kulturní politiky, může kultura generovat peníze. Američtí ekonomové spočítali, že dolar investovaný do kultury přinese další tři dolary v návaznosti na multiplikační efekty. Jestliže pořádáte festival, zaměstnáváte lidi, přijedou cizinci, kteří se ubytují, budou se zde stravovat a tak dále. To všechno generuje další práci a každá moudrá vláda by se měla snažit do kultury investovat.

E15: A jak fungují mecenáši? Do sportu i dalších aktivit dávají bohatí lidé spoustu peněz. Přispívají také na vážnou hudbu?

Máme klub asi třiceti lidí, kteří přispívají na činnost PKF. A pak s námi spolupracují firmy, kterým naše projekty marketingově ladí s jejich činností. Ale mecenáši u nás ve vážné hudbě nejsou. S jedinou výjimkou pana Komárka, který podporuje festival Dvořákova Praha, neznám nikoho.

E15: Vozíte do Česka řadu výjimečných osobností. Bude někdo opravdu mimořádný, koho je možné zvlášť vyzdvihnout?

Ilyich Rivas. Dvacetiletý dirigent z Venezuely. To je tak obrovský talent, že o něm ještě mnohokrát uslyšíme. To bude naše třešinka na dortu celé letošní sezony.

E15: A na jaký koncert PKF se osobně nejvíce těšíte?

V únoru budeme dělat v Českém muzeu hudby velkou vizuální i sluchovou show s Petrem Niklem a s klarinetovým kvartetem Clarinet factory. To bude velká lahůdka, na kterou jsem velmi zvědav.


Čtěte také:

V zrcadle: Radim Otépka, ředitel PKF – Prague Philharmonia

David Mareček: Chceme vrátit filharmonii do první světové desítky

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče