Rád bych brzy někam vyrazil

01. dubna 2008, 18:56 - Martin Rychlík
01. dubna 2008, 18:56

Lidé jsou dobří, tvrdí přítel Heyerdahla a Dänikena

Pokud si toho už příliš ze zeměpisu nepamatujete, připravte si k ruce atlas. Etnolog a právník Miloslav Stingl (78), jenž čtrnáctkrát podnikl cestu kolem světa, totiž běžně hovoří o koutech planety, o nichž jste asi ani neslyšeli. „Markézský ostrov Nuku Hiva jsem si do vlastnoručně vyrobeného atlasu zakreslil už v osmi letech,“ vypráví spisovatel se dvěma červenými diplomy, jemuž vyšly desítky knih ve 31 jazycích, jejichž celkový náklad dosáhl hranice šestnácti milionů. „Byl jsem ve 150 zemích,“ říká Okima čili čestný náčelník indiánského kmene Kikapů, který patří vedle Hanzelky a Zikmunda k tuzemským cestovatelským legendám. „Jak říká jedno přísloví, dobré věci se vyskytují po třech. Takže: indiáni, Oceánie a vlast,“ tvrdí Stingl. Pro dnešní generaci, jež putuje či studuje kdekoliv ve světě a je limitována pouze penězi, znějí příběhy o výjezdních doložkách a devizových příslibech jako zkazky z 19. století, nicméně není tomu tak dávno, co Stinglovy reportáže hltaly statisíce zvědavců uvězněných železnou oponou…

Před nedávnem zemřel spisovatel A. C. Clarke, jenž byl - podobně jako vy - velkým popularizátorem svého vědního oboru a pilným spisovatelem. Potkali jste se? Na návštěvě u Clarka jsem přímo nebyl, nicméně v Negombu na Srí Lance jsem natáčel, byl se podívat na jeho dům. Musím zdůraznit, že jej považuji za mimořádně velkého spisovatele. Za opravdového Julesa Verna 20. století. On volně „neblábolil“, ale vycházel z toho, co by bylo i možné. Nicméně řekl bych, že jsme o sobě navzájem věděli, protože jsem velkým kamarádem jiného člověka, který se zajímal o mimozemské civilizace…

Máte na mysli Ericha von Dänikena? Ano. Známe se velice dobře, jsme přátelé a cestovali jsme spolu po Oceánii, dvakrát po Mikronésii. Navštívili jsme například unikátní umělé souostroví Nan Madol, což v ponapštině znamená Mezi průlivy, jemuž se říká Benátky Pacifiku. Byli jsme i na Tahiti. Nedávno jsem ho byl navštívit ve Švýcarsku, kde vybudoval muzeum svého bádání – Mystery Park. Měl asi deset pavilonů, jež byly věnovány nějaké záhadě, třeba obrazcům v Nazce. Cestování s Dänikenem bylo zajímavé. Víte, my jsme sice často nebyli odborně zajedno, ale lidsky ano. To by mělo platit i mezi vědci. Nemusíme mít stejné názory, ale můžeme být na stejné vlně. Jeho názory jsou pochopitelně extrémní, ale Däniken byl výborný parťák. Většinou jsem sice cestoval sám, ale když už jednou s někým vyjet, pak je rozhodující ne vzdělání či zdravotní stav, ale psychické přizpůsobení se druhému. A on je má, i při všech svých penězích a slávě.

Možná vás spojovalo, že podobně jako vy jste etnograf, tak i Däniken nahlížel věci trochu – řekněme – neběžně. Má vzácnou schopnost vidět jiným způsobem. Někde v Polynésii jsme spatřili sochu, jíž se říká tiki a která měla čtyři ruce vztyčené nad hlavou. A já říkám německy: „Das ist ungewöhnlich.“ A on: „Ty blbče, to není socha. To je vrtulník! Má takhle složené čtyři listy rotoru.“ Mne by to ani nenapadlo. Ale: Why not?

Další slavnou osobou z oboru, s níž jste se znal, byl Thor Heyerdahl. Setkali jsme se dvakrát na kongresu. Na Kanárských ostrovech, kde žil posledních šest let v Güímaru na Tenerife, jsem byl asi patnáctkrát a natočil dva filmy. Zajímala mne tam původní kultura, Guančové… A je tu paralela s Dänikenem. I Heyerdahl si tam zbudoval muzeum svých nápadů. Přímo na Kanárech našel hromady kamení, které vypadají jako vytvořené pyramidky. To ho interesovalo, může to být „důkazem“ mezikulturních kontaktů, že? Heyerdahl byl nesporně úspěšný autor. Věděl, kdo jsem, znal mé knihy v němčině a nějaké ve španělštině měl i v muzeu. Vážil jsem si ho, měli jsme stejné zájmy. I já psal o Velikonočním ostrově, kde jsem byl údajně prvním Čechem, natáčel jsem na Markézách, kde on byl na první výpravě… Ale jeho teorie o osídlení Oceánie a kontaktech s Amerikou už byly vyvráceny. I díky DNA. Anebo jazykově. Lingvistické důkazy jsou zřejmé. Když vezmete jazyk Velikonočního ostrova a umíte tahitštinu, tak rozumíte. Voda je polynésky vai, a je to obdobné jako česká voda, polská woda a ukrajinsky vida.

Hovoříte o příbuzenské shodě v jazycích, Guančové měli hvízdavou řeč silbo. Sám umíte šestnáct jazyků, jak jste se jich tolik naučil? Můj nejmilejší spisovatel Antoine de Saint-Exupéry říkal, že „vše, co jsem, jsem ze svého dětství“. Toužil jsem být cestovatelem a geografem. A na rozdíl od děcek, která chtějí být popelářem, jsem si v devíti letech namaloval atlas, takové listy papírů A4, který byl věrný skutečnosti. V hlavě jsem si pak nějak srovnal, že na těch místech, o nichž nemívají kluci ani ponětí, se mluví cizími jazyky. Rodiče byli velkými čtenáři a měli sérii knih pro samouky – třeba španělštinu. A já se učil jazyky asi z osmi učebnic. Soused byl legionář, který mne učil franštinu, angličtinu jsem louskal sám, na gymnáziu se vyučovala osm let latina. A románské řeči jako italština? Ty mi šly dobře. Našel jsem i předválečnou knihu, kde bylo několik frází v maorštině. To bylo šílený! (smích) Jako devítiletý jsem se je naučil, a pak v dospělosti na Novém Zélandu některé věty i použil. A fungovalo to. Při každé cestě jsem se snažil řeč naučit, slovanské jazyky – rusky, polsky, trochu bulharsky – šly skoro samy, u Mayů mi to zůstalo v hlavě. Učil jsem se i pár takzvaně malých jazyků, jako tahitštinu a některé indiánské dialekty. Ale ta znalost už není jako dřív. Jazyk se mi většinou vybaví rychle, až když do země přijedu. Sleduji ale pořád například televize v různých jazycích.

Psal jste některé knihy i v cizím jazyce? Ne. Jenom kontroluji překlad, když vznikne nepochopení. Psaním bych ochudil čtenáře.

Mnoho domorodých jazyků zaniká… Jistě. U Austrálců Tipukajů v Queenslandu byli už při mé návštěvě jen dva lidé, kteří původní řeč ovládali, ale měli anglickou hymnu: „Tipukai never die“. Z amerických indiánů jsem pobyl nejdéle u Navahů, kteří se vědomě snažili jazyk obnovit. A první dárek, který jsem tam dostal, nebyla nějaká maska, ale Kniha Mormon v navažštině. Ale protože žijí v USA, v moderní společnosti, tak jazyku chybí řada slov. Když potřebovali pojmenovat atom, dali dohromady kámen a zářit. Stejně museli navažští překladatelé za druhé světové války vynalézat i slova pro kulomet, samopal nebo podplukovníka. Jistá jazyková renesance je, ale spíše u velikých etnik.

Vraťme se k vašemu dětství. V osmi jste psal básničky, ve třinácti rozhlasovou hru. U mě bylo to, čemu spisovatelka Marie Majerová říkala „dvou lásek spor“. Chtěl jsem psát i cestovat, a tak jsem si vytvořil literaturu faktu: obojí jsem spojil. V šestnácti – asi pod vlivem Foglara a Nováka – jsem napsal i klukovský román, který se ztratil. Pak už jsem publikoval.

Proč jste začal psát? Kde se v člověku bere taková potřeba? Asi je to v genech. Není to ego, nešlo o samolibost, že by mne hřála zmínka v Rakovnických listech. Lidé nějaký takový pud mají. A jak jsem technicky málo schopný, tak mám zase tohle. Řekl bych, že literární um souvisí s talentem pro jazyky. Je to vidět na mých potomcích, dvě ze tří děti studovaly žurnalistiku a syn Tomáš se tím živí.

Jak jste studoval vy? Po absolvování pěti tříd v obecné škole jsem šel na gymnázium v Rakovníku, ve městě, v němž tatínek dělal na šachtě. Maminka byla v domácnosti. Měla vysloveně vypravěčský talent, a pokud se dá říci, že po otci jsem zdědil, řekněme, pracovitost, pak maminka měla z Hané pohádkářství. Dokázala krásně fabulovat. To musím říci: rodiče jsem měl vynikající, ve všem mi vycházeli vstříc. Když jsem v osmi letech četl skripta pro geografy z Přírodovědecké fakulty UK, nepovažovali to za nesmysl a velmi mne ve studiu – i dejme tomu portugalštiny – podporovali. Ale chtěli, abych měl nějaké seriózní vzdělání.

Proto jste šel na práva? Studoval jsem mezinárodní právo, což je přeci jen něco trochu jiného, pak Filozofická fakulta Univerzity Karlovy otevřela naštěstí i obor etnografie. To nebylo každoročně. Vzali mě. Akademie věd vypsala konkurz na jednoho pracovníka na Latinskou Ameriku a Oceánii, nicméně prioritní byl samozřejmě Nový svět, nejen díky Kubě. Konkurz jsem vyhrál. Na židli tam seděl amerikanista a lingvista Čestmír Loukotka, jenž šel shodou okolností do důchodu, takže jsem ani neměl špatné svědomí, že bych snad někoho vyhnal… Na sklonku jeho života jsem mu v 80. letech redigoval v Los Angeles knihu. No, považte: dílo českého autora o jazycích jihoamerických Indiánů edituje na UCLA další Čech (úsměv).

Nicméně při začátcích v ČSAV jste se v 60. letech setkal i s akademickou závistí, když vám jako mladíkovi vyšla první kniha Indiáni bez tomahavků. Tehdy za mnou přišel starší kolega, nebudu jej jmenovat, jak to, že takovou knihu mám já, když on, takový veterán, ještě ne. Na onu knížku jsem neměl žádnou dohodu. Měl jsem zkrátka chuť napsat indiánskou encyklopedii, která v Evropě ještě nikde nebyla. Psal jsem ji vysloveně pro sebe. Rukopis měl 2000 stran. Shodou okolností vyhlásili na Slovensku soutěž o nejlepší populárně-vědný rukopis, já ji tam poslal, a kniha dostala jednu z hlavních cen. Pak vyšla slovensky a české nakladatelství volalo do slovenského, zda by jim mohli zprostředkovat autora. Načež se ti Slováci začali chechtat: „Podívejte, on bydlí na pražské adrese a napsal to rovnou česky.“ Odevzdal jsem kopii v češtině a vyšla ve Svobodě.

Co následovalo? V momentě, kdy kniha vyšla, jsem byl najednou pro nakladatele ohromně zajímavý. Měl jsem rozepsány knihy o dětech v cizích zemích, jednu beletrii Angatar o Eskymácích a druhou o indiánech v Chile, neboť mojí dizertační prací byli chilští Araukáni, takže jsem toho o nich celkem dost věděl. Mimochodem, tehdy mi byl oponentem religionista a indolog Otakar Pertold, kterému se tam nezdála jen nějaká jazyková analogie se sanskrtem, protože ho uměl (smích). Ale knížečka o chilském indiánovi Meli Antu byla asi za čtvrt roku přeložena, a to do dánštiny. Nějaký překladatel si ji přečetl a chtěl vydat. A pak už šla jedna kniha za druhou… Prvním cestopisem bylo dílo Za poklady mayských měst z roku 1969.

Kdy jste vycestoval poprvé za hranice? S cestováním byly pochopitelně obrovské problémy. Když jsem chodil na školu, nemohlo se nikam. Ani do Maďarska. Tehdy šlo jen cestovat na občanský průkaz na sedm dní z Tater do polského Zakopaného. Bydleli jsme v Karlových Varech, jel jsem autobusem do Prahy, pak vlakem do Popradu, pak do Tatranské Lomnice a Lysé Poľany a potom do Zakopaného. Chtěl jsem dělat etnografický výzkum a jediné, co mě zaujalo, byli Kašubové na poloostrově Hel, asi 600 kilometrů na sever. A tam jsem jel, pobyl necelý týden, a pak přešel zase hranici zpět u Zakopaného… Takhle to bylo asi desetkrát. Tehdy jsem napsal článek pro Literární noviny o kašubské literatuře a chtěl i překládat. To by nebylo těžké.

A jak cesty pokračovaly? První zájezd jsme podnikli s maminkou a Čedokem do Bulharska, univerzitní studenti mohli jet později do Číny, což byla v roce 1959 má první mimoevropská cesta. Maximum, co se dalo. Nesměli jsme vyjet s pasem, takže jsme cestovali s československou občankou, kterou jsem měl po návratu celou orazítkovanou čínskými štemply. Víte, zoufale jsem hledal možnosti, jak se dostat do světa… Svaz mládeže organizoval, když mi bylo asi 25 let, zájezd do Paříže a na Korsiku. Na měsíc. Samozřejmě jsem se přihlásil, mělo se jet vlakem. Neuvěřitelně jsem se těšil, a protože mám dobrou paměť, naučil jsem se celého prvorepublikového průvodce nazpaměť. Shromáždili jsme se v hale pražského Hlavního nádraží, já tam stál s kufříkem v ruce, když tu asi patnáct minut před odjezdem přišli dva pánové a řekli: „Je tu soudruh Stingl? Všichni ostatní můžou odjet, ale vy tu zůstanete.“ A zrušili mi první cestu na Západ. Dodnes nevím proč. Pravděpodobně jsem byl jediný, kdo uměl francouzsky, ale nevím, kdo na mne něco řekl. To byl šok, z nějž jsem se léta nedostal. Ale když někomu něco zakážete, tím více po tom touží. Dodneška mám Korsiku v srdci, i když jsem tam byl asi patnáctkrát, mám pocit, že se tam ještě musím vrátit.

Setkával jste se často s donašečstvím? Dodnes jsem nenašel odvahu jet se podívat do archivu StB. Na jedné straně bych se rád něco o svém životě dozvěděl, ale na druhé se bojím zjistit, kdo na mne – třeba i z blízkých lidí – donášel. Byl jsem tím, kdo za komunistů nejvíc cestoval, čili je logické, že složka tam bude. Řeknu příklad. Část kádrového materiálu dostala naše pracoviště, tedy ČSAV, v roce 1968. Už v době, kdy jsem chodil na práva, na vás musel někdo z bližních napsat posudek. A já jsem požádal svého nejlepšího přítele, spolužáka z gymnázia. Jmenoval se Jirka. Měl jsem ho rád a kádrově byl takzvaně v pořádku, byl členem strany. A po patnácti letech jsem našel jím psaný lístek, v němž stálo, že jsem člověkem, který má intelektuální sklony, je individualistou a že zásadně nedoporučuje, abych byl přijat na jakoukoliv školu… To byla rána. Já mu důvěřoval a vybral si jej ze všech lidí na celé zeměkouli.

Ale ke studiu vás přijali. Jak to? Asi to zabloudilo, ale my jsme byli hodně zvláštní ročník. Polovina z nás byli takzvaní ádékáři, absolventi dělnických kurzů, takže byl i zájem, aby tam chodili i lidé nějakým způsobem – nechci být neskromný – schopní. Ale ten papírek, to mne strašně mrzelo.

Vy osobně jste byl nějak kontaktován režimem ke spolupráci? Nikoliv. To si leckdo myslel. Jak by mne jinak pouštěli ven, že? Měl jsem štěstí. Zaprvé mě měli všichni za blázna. Jak se může dospělý muž se dvěma doktoráty a z celkem normální rodiny zabývat indiány a hrát si na Vinnetoua. Dost dobře nevěděli, co si myslet. A když jsem byl v Praze, mohli mne sledovat, ale kdybych založil Chartu 77 pro Markézské ostrovy, tak by to nikdo ani netušil (smích). Další štěstí bylo, že když jsem se asi v roce 1957 přihlásil na zájezd rumunskou lodí do Benátek, v nichž polovina lidí vystoupila a emigrovala, já se vrátil. A vracel se i potom. Jezdil jsem za své peníze, měl devizový příslib, a protože mi od mládí vycházela spousta knížek, cestoval jsem na své příděly. Asi třicet procent honorářů si nechával stát a zbytek jsem mohl dostat na Tuzex. Místo abych si koupil mercedes, propláceli mi to ve valutách. Kádrově jsem nic nespáchal, byl apolitický, bezproblémový a každou cestou jsem republice vydělával. Takže jsem byl akceptován jako tichý, použitelný blázen.

Procestoval jste celý svět. Kde se vám líbilo nejvíce? Jsem patriot a pořád se mi líbí nejvíce doma. Mezi Čechy domov můj. Ale protože jsou cesty spjaty s citovými zážitky, mám vazbu hlavně k mayským státům. Za mimořádně nádhernou považuji Havaj, má poslední kniha se ostatně jmenuje Havaj je nejlepší. Pěkné jsou Seychely, Maledivy. Zemí, jež splňuje mnoho mých představ, je Nový Zéland. Není přelidněn, má všechna čtyři roční období, je tam čtvrtina původních obyvatel, má moře i velehory, takže se můžete koupat i lyžovat. A je to spořádaná země s anglickou tradicí. Krása.

Na toulkách jste natočil i 500 hodin filmového materiálu. Co s ním bude? Byl bych rád, kdyby o něj nějaký režisér či střihač projevil zájem. Vznikají nové televize, jde o unikátní materiál. A vše je v Praze, hotové, nikomu neslibuji, že tam teprve pojedu. Rád vše poskytnu, přidám i mluvený komentář. Zítra můžete přijít a pracovat.

Vždy jste se rád vracel domů, stýskalo se vám? Nejhůře mi bylo na světovém kongresu etnologů 21. srpna 1968 v Japonsku. V televizi jsem najednou viděl domov a tanky. Tehdy mi kolegové ze Spojených států nebo Austrálie nabízeli práci na jejich univerzitách… Jednou na Silvestra, myslím 1969 nebo 1970, jsem byl v Kingstonu na Jamajce, což je město s kolosální kriminalitou. Zatímco na ulici slavili neuvěřitelně opilí černoši, já sám koukal v laciném penzionu na televizi. Dávali zrovna přehled, co se ve světě v uplynulém roce stalo, a najednou koukám, že pouštějí Hradčany a záběry z demonstrací na výročí srpnové okupace. Atmosféra na mne dolehla, byl jsem úplně dojatý.

Kdy jste podnikl první cestu kolem světa? Roku 1965. Důležité bylo vyjet z Československa. Měl jsem třeba kolegu, který pracoval u ČSA a létal zdarma. Zažádal si o výjezdní doložku na ostrov Goodenough – nevěděli ani, kde je –, a oni mu ji s klidem vydali… Já měl 20 tisíc dolarů honoráře a úředníci spočítali, že mohu jet na rok do všech zemí. Pak už jsem si jen musel opatřit víza, což bylo problematické. Venku bývaly potíže s tím, kdo vlastně jsem. Buď si nás pletli s Jugoslávci, nebo Sověty. Do frankistického Španělska jsem dostal vízum v Santiagu de Chile. Míval jsem jediný pas, mohli mi jej kdykoliv ukrást a bez pasu bych se z Mikronésie domů nikdy nedostal. Jezdil jsem většinou sám, nebylo žádné pojištění… Dobrodružné to bylo.

Jaké jste prožil vůbec nejdramatičtější chvíle? To víte, měl jsem malárie, různé nemoci. Na Šalamounových ostrovech jsem plaval v zátoce, kde byli takzvaní mořští krokodýlové, ale mám příhodu z moře, jíž nešlo uniknout. Rád jezdím na lodích, nemusel jsem pospíchat. Vy byste musel kvůli uzávěrce uhánět do redakce, ale já jel z Austrálie lodí do Janova. Cesta trvá asi třicet dní. Na lodi není nic horšího než požár. Pluli jsme přes Singapur, Cejlon k Rudému moři a u Eritreje začalo ve strojovně hořet. Když varovně zazněla lodní siréna, ten signál mám za léta naučen, popadl jsem svůj lifebag, který mám vždy při ruce, a běžel na palubu. Šest hodin jsme čekali, zda loď shoří, nebo ne. Shořela jen strojovna. My nebyli pohybliví, loď plná výparů, nemohlo se dovnitř. A Massawa, ke které jsme pluli, je nejteplejší místo na Zemi. Na palubě jsme leželi nazí a vyčerpaní ve strašném vedru, stresu. Uhoříte, nebo se utopíte? Drsné. Nakonec připlul tažný člun a odtáhl nás do Saúdské Arábie, která tehdy nepřijímala cizince. Dostali jsme razítko s povoleným vstupem na tři hodiny, přičemž nejbližší hranice byla vzdálena několik set kilometrů, takže nevím, jak jsme to měli stihnout. Ale byli nesmírně laskaví. Sám saúdský král nám zaplatil ubytování i výlohy na letadlo do Frankfurtu nad Mohanem.

Co jste se při svých cestách dozvěděl obecně o člověku? Je dobrý. Rodí se na svět nejenom nahatý, ale i s dobrými úmysly. Řekl bych, že dobrotu máme v genech, a to špatné v některých z nás plodí prostředí. Sice je spousta rozmanitých kultur, ale zjišťujeme rovněž, jak moc jsme si podobní. A rovni.

Jací jsou indiáni? Vynikající. Mám je opravdu rád, stejně jako Polynésany. Etnologem by se neměl stát člověk, který nemá rád lidi. Svým způsobem je to věda, která učí lásce k těm druhým. A to, co učilo křesťanství, my děláme v praxi. Nejlepším zdrojem pro lásku je poznání toho druhého.

Bilancujete? Chci se pořád dívat dopředu. Léta mi ubývají a byl bych nesoudný, kdybych to neviděl. Ale stále více se zabývám tím, co budu dělat, než tím, co bylo. Chtěl bych dál cestovat, ale vím, že mi to komplikuje zdravotní stav. Vůli mám, chuť mám. Mám i odvahu. Nemyslím si, že je mi dvacet, ale chuť cestovat mám jako tehdy. Rád bych brzy někam vyrazil.

CV
Miloslav Stingl (78)
Český cestovatel, spisovatel a etnolog. Pochází z Bíliny, léta žil v Karlových Varech. Na Právnické fakultě UK vystudoval mezinárodní právo, při zaměstnání na Filozofické fakultě mimoevropskou etnografii a folkloristiku. V letech 1962 až 1972 byl pracovníkem ČSAV, od roku 1972 se věnuje literární tvorbě. Život zasvětil studiu etnik v nejodlehlejších končinách planety, zejména původních obyvatel Oceánie a Ameriky. Vykonal čtrnáct cest kolem světa. V zahraničí strávil přes dvacet let života; například Novou Guineu navštívil jedenáctkrát. Je znalcem indiánských a polynéských kultur, velkým popularizátorem etnografie. Jeho mimořádné dílo, které zahrnuje asi 40 knih a 230 vydání ve 31 jazycích, vyšlo dohromady v odhadovaném nákladu šestnácti milionů výtisků. Cenné jsou též jeho filmové reportáže v rozsahu 500 hodin.

Výběrová bibliografie:
Havaj je nejlepší (2006)
Sex v pěti dílech světa (2006)
Vládcové ráje (2005)
Indiáni zlatého Slunce (2003)
Indiáni stříbrné Luny (2003)
Vládcové jižních moří (1996)
Černí bohové Ameriky (1992)
Smrt v ráji (1988)
Války rudého muže (1986)
Synové Slunce (1985)
Očarovaná Havaj (1981)
Uctívači hvězd (1980)
Neznámou Mikronésií (1976)
Tajemství indiánských pyramid (1974)
Poslední ráj (1974)
Ukradený totem (1972)
Indiáni, černoši a vousáči (1970)
Ostrovy lidojedů (1970)
Za poklady mayských měst (1969)
Indiánský běžec (1969)
Indiáni na válečné stezce (1969)
Indiáni bez tomahavků (1966)
Angatar, tvůj kamarád z Grónska (1965)

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče