Rabování, úplatky a sociální stát

01. března 2004, 00:00 - MARTIN SCHMARCZ
01. března 2004, 00:00

Rabující slovenští Romové nám vzkazují cosi významného, na co jsme už dávno zapomněli. Zvykli jsme si brát sociální dávky jako lidský nárok, přirozený atribut moderního státu. Když ale jde skutečně do tuhého, ukazuje se, čím jsou tyto podpory ve skutečnosti: úplatkem, který má těm, co něco mají, zajistit klid od těch, kteří něco chtějí.

Kabinet Romům zkrátil příděly, a oni teď masově vykrádají samoobsluhy. Tímto přímočarým činem stvrzují to, co se levičáci snaží halit do eufemistického spojení sociální stát. Zatímco vlády vykrádají naše účty legálně, skrze daně, Romové si prostě dojdou rovnou pro zboží. Podstata je však táž, jde o přerozdělování od bohatých k chudým. Lze se samozřejmě ptát, zda slovenská vláda postupovala takticky, když utáhla sociální šroub tak naráz. Zdá se, že nerespektovala onu minimální hranici apanáží, která má zajišťovat elementární bezpečnost. I plátcům daní prospěje, když chudí nejsou tlačeni do kouta, kde v nich snadno klíčí agresivita. Poděkujme nicméně Bratislavě za to, že nám umožnila debatovat o sociální politice bez socialistických předsudků. Především vidíme, že náš problém je právě opačný, než slovenský. Rodina s šesti dětmi (romská nebo bílá, to je opravdu jedno) dostane bez práce na sociálních dávkách téměř dvacet tisíc korun měsíčně čistého. To je mnohem víc než úplatek za trochu klidu. To je výchova k odporu k práci. Že jde o důstojný život pro lidi, kteří ne vlastní vinou nemohou najít zaměstnání? Toto tvrzení je pravdivé jen napůl a platí pro ty, kteří jsou na dlažbě právě kvůli drahému systému sociálních dávek, jež práci zdražuje a činí nedostupnou. Je navíc těžké popřít, že řada lidí se za současných podmínek v sociální síti houpe docela s chutí a vůbec netouží po nějaké dřině. Zmíněný dávkový příděl odpovídá čistému příjmu rodiny, kde manžel pracuje za osmnáct a manželka za deset tisíc. Tato čísla vypovídají o skutečné nespravedlnosti a nerovnosti mnohem víc, než tuna levičáckých esejí. Kolik samoobsluh a jiných firem musí vláda vyrabovat, aby mohla dostát svým závazkům? Politika, která trestá pilné a odměňuje líné, má celkem očekávané důsledky: skupina pracovitých se ztenčuje, masa flákačů roste, dluhy státu rovněž. Nakonec nezbude než rázně sáhnout na sociální výdobytky. Třída, zvyklá přijímat úplatky jako své právo, si pak pro své výpalné dojde rovnou do krámů. Nebylo by chytřejší včas vrátit sociálním dávkám jejich původní určení a jemu přiměřenou výši? Zajištění klidu a bezpečí nás přece nemůže stát polovinu rozpočtu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče