Quo vadis, energetiko?

05. února 2009, 00:00 - Dušan Šrámek
05. února 2009, 00:00

Co s ušetřenými penězi? Za ušetřené žárovky se proletí na výpravu do Himálaje.

Loňský rok byl skutečně bohatý na energetické materiály, které vzešlyz politické a expertní úrovně, a které mají řešit zásadní problém – jakdál v české energetice. Na domácí scéně to byla předně takzvaná Pačesova komise, následována oponentní radou a konečně aktualizovanou Státní energetickou koncepcí.

Co všechny spojuje? Zejména to, že nabourávají určitá tabu, která z čistě enviromentálních důvodů do diskuze vneslo vládní angažmá Strany zelených. To je hlavně dostavění dalších jaderných bloků, především Temelína, případně prolomení těžních limitů. Ale přinesly i to, že tabu nabourávají jenom z pozic mírného pokroku v mezích zákona, který žádným očividným pokrokem není, kvůli čemuž nás již v blízké budoucnosti mohou čekat nemalé problémy.

Je až s podivem, jak se bez takového množství vládních dokumentů, bez nichž bychom se zřejmě ani neupšoukli, pardon, nerozsvítili si, mohla lidská civilizace pohybovat, aniž by jí nějak citelně chyběly. Vysvětlení je prosté – vše zařídil trh. Se svou nedokonalostí, výkyvy, slepými uličkami, ale všemu tomu navzdory. Jak je možné, že v dnešní době máme jádro, plyn a elektřinu, a nesvítíme loučemi, když žádná vládní koncepce, ani ministerské komise neexistovaly? Když neexistovaly dotační programy na špičkové a ekologicky šetrné technologie?

Vždyť přece každý podnikatel ví, aniž by musel číst sáhodlouhé, nudné a nicneříkající elaboráty, že čím levněji bude vyrábět, tím větší zisk bude mít. A že k tomu, aby mohl tuto komparativní výhodu získat, potřebuje mít i co nejnižší náklady na energii. A to je tím hlavním hnacím motorem lidského pokroku. To je to, proč vědátoři hloubají, investoři platí a technologové realizují projekty, které mají přinést energetickou úsporu, které jsou efektivnější a tím pádem i šetrnější k životnímu prostředí. Schválně – kdy bylo nejhorší podnebí v Londýně? V roce 1600. Od té doby se i přes průmyslovou revoluci v 19. století až do dnešních dnů už jenom zlepšovalo. Když před vynálezem spalovacího motoru na bavlníkové plantáži kdesi v Texasu vyrazila ze země hnusná, páchnoucí tekutina, mohl se jít farmář oběsit. Dnes je objevení každého dalšího ložiska ropy zlatým dolem a darem z nebes.

Minulý týden na semináři CEP k energetické koncepci jeden diskutující připomněl, jak mu jeho otec vykládal, že se ve škole učil (stejně tak jako on), že ropa do třiceti let tutově dojde. A ejhle. Jenom zjištěných zásob je dnes více než před těmi dlouhými lety, kdy sýčkové oznamovali tuto smutnou novinu. Za tu dobu totiž byly objeveny nové postupy jak ropu najít, jak ji vytěžit a dopravit k zákazníkovi. Aniž by muselo existovat nějaké vševědoucí politické orákulum, z nějž by řešení vypadlo jak z automatu na žvýkačky.

Bohužel politikům, zvláště takovým, kteří v ekonomických souvislostech dosáhli vzdělání na úrovni pomocné školy, to nevysvětlíš. Celý enviromentální balast se točí kolem takzvané teorie externalit. To znamená, že existují náklady, které se nepromítají do ceny zboží, a tyto náklady pak nese celá společnost – například, kolik nás bude stát uložení vyhořelého jaderného paliva z Temelína. Ale proč to řešit nyní, když je dostatečně dlouhá doba na to, aby v budoucnu technologický pokrok vyřešil vše sám? Proč platit dnes zbytečně za něco, co za padesát let bude zažloutlou stránkou historie? Diskontace budoucnosti je ovšem další z pojmů, o němž zelení fanatici nemají ani páru.

Ministr Martin Bursík v minulém čísle Profitu říká, že nejlepší je ta energie, která se nevyrobí, ale ušetří. Zapomíná dodat, co s těmi ušetřenými penězi. Vždyť je to jednoduché! Za ušetřené žárovky se proletí na výpravu do Himálaje. Kolik energie se muselo vyrobit, aby si mohl tenhle špás dovolit, ho již nezajímá. Kdyby to pan ministr myslel s ochranou přírody opravdu vážně, musel by každou ušetřenou kačku slupnout nebo spálit.

Státní energetická koncepce, která bude určovat, za kolik budeme platit energii, až se zase rok s rokem sejde, je plánována do roku 2050. Kdo si tehdy vzpomene na politiky, kteří si nabubřele a naivně kdysi mysleli, že jejich vize poručí větru a dešti. Trh si i za zbývající léta svou cestu najde jim navzdory. Jenom nás to bude více stát.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče