Putin připravuje národ na stagnaci, plán na cestu z krize ale nemá

29. prosince 2014, 06:30 - Miroslav Zámečník/Euro
29. prosince 2014, 06:30

V rozjitřené atmosféře současných vztahů mezi Západem a Ruskem kvůli konfliktu na Ukrajině, která se výrazně promítla i do české zahraniční politiky, téměř zaniká obraz Ruska v kontextu světové ekonomiky. Nebude na škodu toto zamlžení trochu rozjasnit a pracovat méně s dojmy a více s tvrdými daty. Kde začít?

Možná u konstatování, že Rusko – přes hrozící mírnou recesi, na níž se mnohem výrazněji podepisují klesající ceny klíčových ruských vývozních komodit než samotné sankce (zhruba v poměru 2,5 : 1) – zaznamenalo od roku 2000 nesporný ekonomický vzestup.

Jeho hrubý domácí produkt se v letech 2000 až 2012 v přepočtu na obyvatele zdvojnásobil, zatímco nezaměstnanost výrazně poklesla.

Země se nesporně vzpamatovala z chaosu 90. let, který kulminoval faktickým státním bankrotem za krize v roce 1998. Co bylo použitelné z předchozí kapitálové zásoby zděděné z éry Sovětského svazu, bylo využito, obnovil se nejen elementární pořádek a makroekonomická stabilita. Je zbytečné připomínat, jak mohutně Rusku za Vladimira Putina i za Dmitrije Medveděva foukal do plachet komoditní supercyklus.

Podle všech srovnání – od Organizace spojených národů přes Světovou banku až po CIA – byla loni Ruská federace osmou největší ekonomikou na světě, měřeno nominálním HDP v běžných dolarech. Tedy vklíněná mezi Brazílií na sedmém a Itálií na devátém místě. To ovšem bylo loni, od té doby klesl rubl vůči dolaru o nějakých 40 procent, takže je zcela jisté, že Rusko letos skončí za Itálií a možná i za Indií.

Přepočet na paritu kupní síly sice vyzdvihno Rusko na šestou pozici, jenže po letošku bude kvůli vysoké inflaci a oslabení rublu nejspíš až sedmé. Samozřejmě že hrubý domácí produkt – a je jedno, jak jej budeme kalkulovat – nemá dostatečnou vypovídací schopnost o reálné mezinárodní pozici země.

Na prahu recese

Z hlediska vojenské moci a klíčového postavení v případě dodávek zemního plynu je Rusko mnohem větší, když se na něj díváte z Evropy. Zejména když se s rostoucí ekonomickou silou Rusku vrátilo také sebevědomí, zoufale otřesené rozpadem impéria.

Ještě před sankcemi se však Rusko ocitalo na rozhraní, pokud jde o další ekonomickou strategii. Bylo totiž zjevné, že země potřebuje dodatečné rozvojové impulzy, které by jí dokázaly odpoutat od závislosti na surovinovém bohatství, především na ropě a plynu. Dávno před vyhlášením sankcí, a dokonce před poklesem cen ropy začala ruská ekonomika s úvodem roku 2012 výrazně zpomalovat.

Dnes je na prahu recese a nejspíš se do ní v nejbližší době dostane. Podle náměstka ministra hospodářství Alexeje Veděva půjde HDP dolů o 0,8 procenta, reálné mzdy by měly klesnout o 3,8 procenta.

Rozumět ruským veřejným financím znamená umět pracovat s jejich vysokou závislostí na příjmech z ropy. Díky ní Rusko tradičně vykazovalo vysoké primární přebytky, s výjimkou recese v roce 2009. Když však odečtete vliv ropy, mělo Rusko veřejné finance v trvalém deficitu již od počátku tisíciletí. To také znamená, že současný pokles cen ropy táhne veřejné finance do minusu, který je zmírňován oslabováním rublu. Ruský rozpočet není na současné ceny připraven, čerstvě schválený tříletý rozpočtový výhled je postaven na ceně sto dolarů za barel.

Bez investic

Přitom hlavní brzdou ruského růstu byl postupný, avšak hluboký útlum investiční aktivity. Jsou to však právě firemní investice, především ze soukromého sektoru včetně zahraničních, které jsou nezbytné pro diverzifikaci ruské ekonomiky velice nezdravě závislé na exportu surovin.

Rusko mělo vyšší inflaci než jeho obchodní partneři, takže reálné zhodnocení rublu způsobilo obdobu holandské nemoci: podíl neropného vývozu klesl od roku 2000 ani ne na polovinu a dostal se pod deset procent, což je zoufale málo.

Teoreticky by se vzhledem k velkému oslabení rublu vůči dolaru a přechodu na plovoucí kurz měla zlepšit cenová konkurenceschopnost ruských producentů obchodovatelného zboží. Tedy nejen toho, co je předmětem neropného vývozu, ale i produktů firem, které konkurují dovozu. Přejit od teorie ke skutečnému zvýšení výroby ovšem vyžaduje pohnout s investicemi.

Jaké podněty je mohou přilákat, když privatizace vázne? Investoři obvykle dobře reagují na zvýšení právní jistoty, podepřené předvídatelným podnikatelským prostředím, včetně profesionální, uživatelsky snesitelné byrokracie a nestranné justice. Těmito ctnostmi ovšem Rusko nikdy v dějinách neoplývalo. Nynější napětí ve vztazích se Západem kvůli záboru Krymu a angažmá ruských vojáků na východě Ukrajiny je vším jiným než oním novým investičním a rozvojovým příběhem, který Rusko potřebuje.

Putinova zvláštní strategie

Právě naopak, země se po ekonomické stránce dostává do začarovaného kruhu. Samotný dopad sankcí odhadovaný na 40 miliard dolarů a pokles cen ropy (dalších sto miliard dolarů) nepřivodily a nepřivodí změnu postoje Kremlu. Jestliže někdo očekával opak, musel jej z toho vyvést samotný ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin ve svém výročním projevu.

Jedna věc je prohlásit připojení Krymu k Rusku za ekvivalent dobytí Chrámové hory v Jeruzalémě, čímž Putin sice dokonale zmátl všechny historiky a pravoslavné teology, ale sklidil za to od tisíce účastníků shromáždění aplaus. Úplně jiná věc je však předložení strategie, jak adaptovat zemi na toto „zvláštní období míru“. Z Putinova projevu (který je dostupný v plném znění na webových stránkách Kremlu) zjistíte, že ruský prezident ví, že ekonomika země nemá „ani velikost, ani kvalitu, které by odpovídaly geopolitické roli a historii Ruska“. Po jeho přečtení však zjistíte, že realistický, koherentní program, který by se strategii podobal, neexistuje.

Příklon ke spoléhání se na vlastní síly zahrnuje plnou amnestii pro ty, kteří se rozhodnou pro „deofšorizaciju“, tedy přesun vlastnického titulu k aktivům vlastněným v Rusku zase zpátky do Ruska, neboť „národní jurisdikce je nejlepší ochranou“. To zní při znalosti ruských dějin skoro jako vtip, byť je amnestie míněna zjevně vážně. Potíž je v tom, že „deofšorizacija“ neznamená automaticky návrat kapitálu, který z Ruska tradičně odplouvá ve velkém (a jen část se ho vrací v podobě investic z offshorů, tzv. round tripping). Letos jeho odliv může podle ruského ministerstva hospodářství dosáhnout až 125 miliard dolarů, tedy nový rekord od roku 2008.

Jestli je historie podobných epizod ve světě vodítkem, pak v situaci klesající důvěry v národní měnu a vysychajících příjmů z exportu hlavní komodity kapitál zrychluje svůj útěk, nikoli naopak. Mimo jiné v obavách o omezení vývozu kapitálu, přičemž každý zbystří ucho, když prezident Putin říká, že ti, kdo spekulují proti rublu, jsou známi a budou potrestáni. Pro začátek se od státních a polostátních firem požaduje, aby odprodávaly veškeré vydělané devizy za rubly, což je měkčí forma kapitálové kontroly (tzv. currency surrender), která doprovázela zavedení částečné konvertibility i v Česku na začátku 90. let minulého století. Jenže v tomto kontextu nutí ostatní, aby utíkali co nejrychleji.

Smutný úděl

Samozřejmě že by bylo hezké zvýšit investiční míru na 25 procent a zdvojnásobit investice do výstavby silniční infrastruktury. Stejně tak by Rusko, zvlášť když chce spoléhat na vlastní síly, skutečně mělo zvýšit růst produktivity o pět procent ročně, přičemž „vláda odhalí rezervy, jak toho dosáhnout“, slibuje Putin. Tady už projev vyvolával až tísnivou reminiscenci na doby před více než čtvrtstoletím, kdy znudění delegáti sjezdu KSSS poslouchají projev generálního tajemníka, jehož obsahu nikdo příliš nevěří.

K tomu si připočtěte litanii hlavy státu nad tím, co všechno je v Rusku pořád stejně špatně: nepořádek, nedůslednost a plýtvání ve veřejném sektoru kombinované s byrokratickou buzerací soukromého byznysu nejrůznějšími kontrolami. Umožnit zejména malým a začínajícím firmám trochu si odfrknout od daní a byrokratických inspekcí všeho druhu by při cenách ropy nad sto dolarů za barel bylo vnímáno s povděkem.

Jenže teď to nestačí, stejně jako slib, že čtyři roky nebude zvedat daně a že z Krymu, Kaliningradu a Dálného východu udělá zvláštní ekonomické zóny (tedy něco, s čím přišli čínští komunisté před 35 lety). A rekapitalizace polostátních bank je sice nezbytné, jenže vynucené opatření.

Vladimir Putin podle všeho nezahrnul do svého projevu poslední propad cen ropy, přesto připravuje národ na stagnaci ekonomiky po dobu tří až čtyř let. A jako cíl stanovil dosažení rychlejšího tempa růstu, než je globální průměr (za dobrého počasí tak 3,5 až čtyři procenta).

Rusové jsou národem, který reaguje na reálné či domnělé vnější ohrožení směsí vlastenectví a vzdoru. Což, jak tvrdí tamní sociologové a znalci ruských duší, jsou schopni vydržet velmi dlouho. Tedy nikoli měsíce, ale roky. Jak říká profesor na moskevské Vysoké škole ekonomické Konstantin Sonin: „Ruský problém je nikoli riziko krize, ale to, že současná situace nemá východisko.“


Čtěte také:

Rusko může spadnout do hluboké recese, připustil Medvěděv

Putin: Růst je nevyhnutelný, hospodářsky se zotavíme do dvou let

Ruská centrální banka dál bojuje s kurzem rublu, utrácí miliardy dolarů

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče