Putin od Bosporu

25. května 2012, 12:17 - Blahoslav Hruška
25. května 2012, 12:17

Premiér Erdogan nastaroval své ego, sebevědomí Turků i hospodářský boom. A ukázal, že k tomu žádnou EU nepotřebuje.

Tisícihlavý dav je nedočkavý, změť rudých a oranžových vlajek překrývá náměstí. „Jste připraveni vyslechnout služebníka lidu?“ ptá se moderátor a dav jásá. Za vteřinu už na pódium přichází opálený šedesátník v dobře padnoucím obleku a mává. Během hodinové one-man show slíbí vyšší platy, více pracovních míst, návrat k tradicím a zodpoví pár dotazů z davu. Samozřejmě přitom dopředu ví, na co se ho lidé zeptají. Také organizátoři raději nic nenechají náhodě a každého při vstupu na náměstí prolustrují.
Nejde ovšem o jeden z mnoha výjezdů ruského premiéra Vladimira Putina, jak by se mohlo zdát. Novodobým carem je tentokrát jeho turecký protějšek Recep Tayyip Erdogan, který před třemi týdny potřetí s převahou obhájil své křeslo. I když nezískal dvoutřetinovou většinu a musel se spokojit „jen“ s 326 křesly v parlamentu, který čítá 550 poslanců. Erdoganova strana Spravedlnosti a pokroku (AKP) připomíná Putinovo Jednotné Rusko nejen drtivými zisky ve volbách, ale i autoritářským postavením zbožňovaného vůdce. „Jeho lidové vystupování má svůj původ také v tom, že se paradoxně stále ještě úplně nevžil do role premiéra a chová se jako starosta Istanbulu, kterým byl předtím. Jako by dělal regionální politiku na celostátní úrovni,“ upozorňuje turkolog Petr Kučera z Karlovy univerzity.

Vzorný věřitel

Podobně jako v Rusku se Turecko může opírat o solidní hospodářské statistiky. Za vlády AKP, tedy od roku 2003, se roční HDP na hlavu zvýšil dvojnásobně na téměř čtrnáct tisíc dolarů na hlavu. Loňský osmiprocentní růst připomíná spíš čínského skokana než zemi OECD, a ke všemu není na úkor zadluženosti – díra v turecké státní kase dosahuje poloviny té německé. Navíc se Turecko ukázalo jako vzorný věřitel – Erdogan před osmi lety zdědil dluh u Mezinárodního měnového fondu ve výši 23 miliard dolarů, do dvou let ale podle všeho celý kredit do posledního centu splatí.
Po ekonomické stránce se Turkům daří čím dál lépe. Nezaměstnanost se po loňském výkyvu vrátila na stabilních jedenáct procent. I politická opozice přiznává, že Turecko pod Erdoganovou vládou bohatne. Mezi lety 2004 a 2008 se průměrný měsíční hrubý příjem očištěný o inflaci zvedl o plnou třetinu – z 964 na 1383 tureckých lir (606 eur). Minimální plat dosahuje 877 lir hrubého (385 eur) – tedy trojnásobku toho bulharského. A mimochodem také o pětinu více než v Česku. Turecko kromě toho před šesti lety z bankovek škrtlo hned šest nul a vláda pod vedením AKP lidem vrátila hrdý pocit, že „jejich“ lira je už opět tvrdou měnou.

Západ proti východu

Možná ještě důležitější je ale fakt, že se boom zdaleka neodehrává jen v evropské části Turecka nebo Malé Asie, tedy v oblastech, které od starověku platily za centra obchodu. I dnes se sice polovina veškerých výdajů tureckých domácností soustřeďuje právě do těchto regionů a ve srovnání se západním standardem (ale i cenami) v Istanbulu nebo třeba v turisty vyhledávané Antalyi, si domácnosti v jihovýchodní Anatólii při hranicích se Sýrií musejí připadat jako chudí příbuzní. Zatímco za jídlo tu zaplatí téměř stejně, bydlení je tu oproti Istanbulu 4,5x levnější, sedmkrát méně stojí vzdělání a restaurace si účtují dokonce desetkrát méně než v kosmopolitním Istanbulu. „Čísla poukazují na to, že na východě země stále chybí střední třída,“ uzavírá loňská studie Centra pro ekonomiku a sociální výzkum Bahçeşehirské univerzity, která porovnávala rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími regiony Turecka. Na druhé straně to byl právě Erdogan, kdo na nestabilní a převážně zemědělský a pastevecký východ země přesunul tok státních dotací určených dříve jen bohatému západu. Premiér prodloužil projekt GAP, který má východní Anatólii přinést prosperitu a až pět milionů pracovních míst. A i když jde většina ze zhruba deseti miliard dolarů, které Ankara postupně uvolňuje z rozpočtu, na stavbu megalomanských vodních elektráren, které sytí levným proudem především průmyslový západ, někdejší šedivá a chudá města v regionech hraničících se Sýrií se proměňují k nepoznání. „Lidé na východě Turecka jsou na tom bezesporu o dost lépe než třeba před patnácti lety – proto také volí premiérovu stranu,“ připomíná Petr Kučera.
Turečtí voliči jsou přinejmenším stejně pragmatičtí jako sám premiér. Prosperita je pro ně mnohem důležitější než mnohdy kritizovaný „islamismus“, který Erdoganovi často předhazují západní politologové. Jenže ten se ve skutečnosti nikdy neprosadil a Turecko se neproměnilo v druhý Írán, jak mu leckteří komentátoři v roce 2002 věštili. Šéf AKP si sice udělal z židovského státu svého arcinepřítele a před dvěma roky vpálil na ekonomickém fóru v Davosu izraelskému prezidentovi Šimonu Peresovi, že se „vyzná v zabíjení“, doma nicméně s čistě muslimskými tématy pohořel. Neúspěšně se pokusil zrušit zákaz nošení šátků na univerzitách a ve veřejných institucích a i přes svou popularitu dosáhl jen toho, že už není nařízení tak striktně aplikováno. A další paradox – Erdogan je často považován za typického machistu, zastoupení žen v politice však svědčí o opaku. V posledních volbách se počet žen v parlamentu zvýšil na 78 a ve vládě stále působí dvě ministryně.

EU už tolik neláká

Evropa „svému“ Turecku nerozumí ještě v jiné věci. Zatímco Brusel debatuje o tom, jestli konečně dát Ankaře najevo nějaký časový horizont vstupu do Evropské unie, a Německo, kde žije přes tři miliony tureckých migrantů, oficiálně nabízí projekt „privilegovaného partnerství“, Turci o členství v unii přestávají mít zájem. Podle průzkumu agentury Tesev si jen třetina z nich myslí, že se EU rozšíří až po íránské hranice během deseti let. A přílišné nadšení nepanuje ohledně téměř osmdesátimilionového Turecka ani v Evropě. Březnová anketa londýnské agentury pro průzkum veřejného mínění TNS Opinion ukázala, že jen pětina obyvatel unie považuje případné turecké členství za přínos. „Mezi tureckými politiky i veřejností panuje přesvědčení, že se EU ve vztahu k Turecku řídí dvojím metrem a nedodržuje své sliby,“ říká politolog Dimitris Tsarouhas z Univerzity v Bilkentu. Nelze se proto divit, že zatímco v Ankaře sídlí ministerstvo pro vztahy s EU a v zahraničí neopomene Erdogan peskovat unijní politiky za malou podporu, samotné Turky členství v euroklubu téměř nezajímá. Obdobně i dříve používaný argument „chce to tak Brusel“ zastínil slogan „je to dobré pro Turecko“. „Na rozdíl od minulosti už dnes AKP téměř vůbec neargumentuje, že dělá něco kvůli EU,“ potvrzuje Petr Kučera.

Všichni premiérovi betonáři

Nezájem o přibližování k unii panuje i mezi podnikateli, kteří často dopomáhají budovat Erdoganovu image jako toho nejlepšího lídra pro nové a dynamické Turecko. Opět se tu naskýtá srovnání s Ruskem. Turecko má sice zákon o veřejných zakázkách, obří státní tendry však vždy získává jen několik vyvolených. „Výjimky vládě umožňují, aby do vypsaných řízení zasáhla a určité zájemce upřednostnila,“ napsala loni ve své hodnotící zprávě Evropská komise. Nelze se proto divit, že tváří moderního a sebevědomého Turecka jsou namísto finančníků nebo opravdových selfmademanů často betonářští bossové, kteří žijí ze státních peněz.
Patří mezi ně například developer Ahmet Çalik, který vlastní televizi ATV a noviny Sabah, tedy média velmi blízká AKP. Dalším z vlivných dravců stavební branže je Nahit Kiler. Jeho Kiler Holding letos vybudoval novou chloubu Istanbulu. Budova Sapphire, přezdívaná Empire State, se tyčí do výšky 261 metrů ve čtvrti Levent, jež se proměnila v nové finanční centrum Turecka. Centrum sice leží na evropské straně Bosporu, i tady ale hraje čím dál důležitější roli Blízký východ. Ne, že by EU o svou pozici přišla. Z ekonomického pohledu patří mezi nejdůležitější partnery Turecka stále Německo a do zemí unie míří téměř polovina tureckého exportu. Letos v dubnu ale například vývoz do Iráku dosáhl 630 milionů dolarů a dotahuje se tak na Itálii nebo Velkou Británii. Za Erdoganovy vlády pak podíl exportů do zemí Blízkého východu vzrostl z 9,6 procenta na pětinu.

Arabský Schengen

Sám Erdogan navíc touží po bližším hospodářském napojení na blízkovýchodní sousedy. I s tím, že by do budoucna mohly padnout hranice a zboží by pak putovalo po zemi do Sýrie nebo po vodě do Libanonu a Egypta bez celních kontrol. „EU tomu říká Schengen. Proč bychom mezi sebou nemohli vytvořit podobný Schengen?“ navrhoval loni v listopadu turecký premiér na konferenci Unie arabských bank. Vlna revolt v arabských zemích sice jeho nápad zřejmě odsune do zapomnění, v jednom ale Erdogan zůstává konzistentní. S arabskými zeměmi chce Turecko udržovat „politiku nulových problémů“. Jinými slovy: postarat se o to, aby i blízkovýchodní politika dobře šlapala a lidé měli své vůdce ve stejné oblibě, jako mají Turci „svého“ Erdogana. Proto také Ankara všemožně hasí ohniska problémů – zvláště těch, které vadí Bruselu. Turecký premiér byl první (a dosud jediný) muslimský lídr, který jasně odsoudil Muammara Kaddáfího a vzkázal mu, že vládu nelze stavět na krveprolití. A podobně rychle otevřel uprchlické tábory na syrské hranici a poskytl azyl Syřanům prchajícím před armádou střílející do demonstrantů. Autoritářský Erdogan se tak osvědčil nejen jako strůjce tureckého hospodářského zázraku, ale i jako obratný diplomat. Vize, kterou nabízí pro následující čtyři roky svého vládnutí ale dává tušit, že „Putin od Bosporu“ se lehce může ocitnout za horizontem své moci. Zatímco své předchozí dvě premiérská období věnoval úsilí, aby Turecko po vzoru Číny ve velkém exportovalo nejen textil, ale i elektroniku nebo autobusy, jeho nejnovější plány připomínají spíše pomníky středoasijských diktátorů. „Je hodně oslepený ekonomickým boomem Turecka a chce se jako nějaký sultán blýsknout velkolepými projekty,“ vysvětluje turkolog Petr Kučera.

Nový Suez

U příležitosti sta let novodobého Turecka v roce 2023 by se tak Erdogan chtěl pyšnit třeba novým Bosporem, umělým kanálem spojujícím Černé a Marmarské moře. Dílem, které by ještě předčilo Suez. Zkrátka by neměla přijít ani Ankara. Premiér jí naordinoval nové předměstí pro půl milionu lidí, dvě nemocnice, fotbalový stadion pro 40 tisíc diváků nebo největší zoologickou zahradu na Blízkém východě. Můžeme to brát jako novodobou verzi budovatelského úsilí zakladatele Turecka Kemala Atatürka. Blíže pravdě bude ale asi Kemal Kiliçdaroglu, lídr opoziční Republikánské lidové strany, který Erdoganovy megalomanské vize vystihl ve dvou větách: „Tahle země potřebuje přemýšlivé a tvořivé lidi. Ale ne šílence.“

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče