Půl království za řadové album

20. září 2011, 16:26 - Petr Frinta
20. září 2011, 16:26

Britský hudebník Sting si nadělil k šedesátinám, které oslaví počátkem října, výběr ze své výjimečné tvorby

Poslední řadové album vydal před osmi lety, poslední dobré dokonce před dvanácti. Přesto Stingova hvězda nepohasíná ani nebledne. K hudebníkovým šedesátinám vychází kompilace The Definitive Box Set Collection. Tři kompaktní disky nabízející pětačtyřicet zvukově restaurovaných položek z předchozích desek jsou určené především pro ty, kteří před vlastnoručně uvařenými jídly dávají přednost polotovaru ze supermarketu. Podobně jako bonusové DVD se záznamem koncertu z turné Broken Music však rekapitulují výjimečnou sólovou kariéru mimořádně nadaného hudebníka.

Chytlavá fúze

Jakými cestami se ubírala? Od provzdušněných písniček The Police, v nichž se černá hudba nenásilně mísila s rockem, přeskočil Sting na debutu The Dream of the Blue Turtles (1985) k fúzi komplexnější, jíž vévodil jazz a rock. „Nebyl to ale onen překomplikovaný jazz rock, který jsme znali z českých pódií. Tahle muzika byla chytrá a zároveň poslouchatelná. Byly to vlastně jen delší písničky s jazzovými vlivy, chytrými a angažovanými texty a melodiemi, v nichž se objevovaly citace z klasické hudby,“ vzpomíná na údiv nad zpěvákovými ranými nahrávkami kapelník Nerezu Zdeněk Vřešťál. A dodává, že této formuli Sting zůstal věrný dodnes: „Schopností fúzovat rock, pop, klasiku, folk a jazz do skladeb s chytlavými refrény, úžasnými texty a brilantními výkony hudebníků byl a stále je novátorský.“ Po odchodu z The Police se Sting obklopil spoluhráči z jazzového světa a jeho písně pod povrchem rozkošatěly. Singl Russians je vystavěn na motivech z díla ruského skladatele Sergeje Sergejeviče Prokofjeva, mrazivý text o studené válce napovídá, že odzvonilo i bezstarostným rýmům The Police. Pro mnohé přesto album představovalo zklamání: kladlo na posluchače o pořádný kus větší nároky a ani hity už nebyly tak „hitové“ jako v podání The Police.
„Na cestách s Nerezem jsme poslouchali The Police, jejich hudba se nám moc líbila. Basa, bicí, kytara a skvělé trojhlasy, to byl pro nás v dobách tuhé normalizace ten správný a zdravý pop. Když se v roce 1987 objevilo Nothing Like the Sun, spadly nám brady,“ vzpomíná Zdeněk Vřešťál. Album prý zapůsobilo jako zjevení.
Zpěvák je zde v životní formě, nahrávka je dokladem jeho skladatelského, aranžérského a interpretačního mistrovství. Mezi již tak odvážná spojení žánrů se vpletly další vlivy, přesto deska působí soudržnějším dojmem než debut. Do různých světových stran se rozbíhají i tematické nitky textů. They Dance Alone je protestem proti pinochetovské diktatuře v Chile, Englishman in New York pak poctou extravagantnímu spisovateli a ikoně gay komunity Quentinu Crispovi. Sečteno, podtrženo: jeden z nejdůležitějších (a nejlepších) momentů hudby osmdesátých let.

Popovější devadesátky

V Mercury Falling (1996), vrcholném díle devadesátých let, se protínají dvě tendence, prostupující předchozími nahrávkami. Zvuk se od jazz rocku posouvá k tradičněji střiženému střednímu proudu a angažovanost čím dál více nahrazují osobní témata. A to do té míry, že ženské časopisy začaly Mercury Falling řadit na vrchol žebříčků radících, po čem sáhnout při rozchodech a rozvodech. Obligátního sladkobolného lepkavého kýče se ale nedočkáte. Naleznete tu spíše introvertní verše o sebepoznávání, poťouchlou ironii (I’m So Happy I Can’t Stop Crying) anebo pocitové drobnokresby (úvodní The Hounds of Winter). Specifický zvuk desky dotváří růžky vystrkující dechová sekce, četné prvky country a alternování dvou bubenických legend (hračičku Vinnie Colaiutu střídá Manu Katché).
Pokaždé jiná průvodní nálada i charakteristické, neopakovatelné znění doprovází i ostatní zpěvákova alba z devadesátých let. Soul Cages (1991) je v podzimních barvách vyvedenou meditací za zesnulého otce, Ten Summoner’s Tales (1993) naopak přináší odlehčení. Jeho popové momenty mají z dosavadní tvorby nejblíže k písničkám The Police a hned několik jich našlo cestu do hollywoodských trháků. Singl Desert Rose (z LP Brand New Day, 1999) Stingovi otevřel přístup i do rádií, která by jej pro věk jeho i jeho publika předtím nehrála ani pod pohrůžkou trestu smrti, a na světové turné dovedl řadu mladších fanoušků. Jenže co naplat, když po sevřeném a působivém Mercury Falling zní Brand New Day jako sbírka velice zajímavých, nicméně poněkud nesourodých skladeb.

Recyklujeme!

V osmdesátých a devadesátých letech vyplňoval Sting pauzy mezi řadovými deskami výběry a koncertními nahrávkami, z nichž přinejmenším Bring on the Night (1986) patří ke klenotům. V desetiletí „nultém“ měly v jeho diskografii navrch tituly, jejichž základem je recyklace. Po jediném řadovém albu – rozpačitém pokusu o sblížení se současnou elektronickou taneční produkcí s názvem Sacred Love (2003) – následovala trojice titulů, operujících s již existujícím materiálem.
Songs from the Labyrinth (2006) nabízí výlet do světa vážné hudby. Písně anglického renesančního skladatele Johna Downlanda natočil Sting za doprovodu bosenského loutnisty Edina Karamazova. Pro většinu posluchačů však nahrávka představuje spíše bizarní raritu než stvrzení všestranného uměleckého génia. If on a Winter’s Night… (2009) je sbírkou koled, žebráckých písní a další lidové havěti pospojovanou tématy zimy a Vánoc. K tradičnímu prosincovému kýči má sice daleko, ale kouzlo výjimečného muzikanta a aranžéra zde patrné není. Zajímavější než sama kolekce je dokument o jejím vzniku. Záznam živého provedení materiálu pak zřejmě již natrvalo zahnízdil ve vánočním programu veřejnoprávních televizí.
Sting nakonec neodolal ani standardní praxi vydavatelů, kdy interpret osvědčené skladby oděje do „symfonického“ hávu. Symphonicities, loňský průřez kariérou za doprovodu filharmoniků, je ale především nevyrovnaný. Nové, klezmerem ovoněné uchopení písně Englishman in New York podtrhuje nadčasovost skladby, o jiných položkách alba to lze říci jen stěží.
Smíšené dojmy však zachraňuje následující turné. Hudebníci se s adaptacemi stihli sžít, písně na živo působí daleko přesvědčivěji než ze studia. A své jako vždy vykonalo navzdory přibývajícím letům neotřesitelné zpěvákovo charisma.

Zapálen pro dobrou věc Zatímco jiná jména se do hvězdných výšin často vyšvihla už prvním singlem, prvním albem, anebo alespoň působením v první kapele, britský zpěvák Gordon Sumner (*1951) známý jako Sting se slávy dočkal až v sedmadvaceti. Poté, co se několik let potloukal lokálními skupinami, stál spolu s Andym Summersem a Stewartem Copelandem při zrodu The Police. A jejich směs popových melodií, rockového drivu a prvků reggae měla okamžitý úspěch.
Stingův odchod znamenal i zánik The Police. Zpěvák se zanedlouho vydal na sólovou dráhu a od poloviny osmdesátých let je v centru pozornosti nejen díky svým albům a vystoupením (provází jej pověst jednoho z nejlepších „živých“ hudebníků), ale i pro své angažované aktivity. Podílel se na projektech záchrany deštných pralesů, dlouhodobě spolupracuje s Amnesty International. Že jeho zapálení pro dobrou věc nijak neochabuje, dokládá zrušení letošního koncertu v kazašské metropoli Astaně na protest proti porušování práv zaměstnanců tamního ropného průmyslu.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče