Pryč ze skleníku

27. prosince 2007, 16:04 - Čestmír Klos
27. prosince 2007, 16:04

Inspiraci, jak vyhrát nad uhlíkem, hledal místopředseda vlády na Bali

EURO: Ve vypjaté atmosféře kolem klimatické změny, která nastala po zveřejnění nejnovějších závěrů mezivládního vědeckého klimatického panelu, očekávala veřejnost od jednání zástupců států na ostrově Bali hmatatelnější výsledky. Co si o tom jako vedoucí české delegace myslíte? BURSÍK: Z mého pohledu se na konferenci dosáhlo maxima možného. Bali nemělo být novým Kjótem, nikdo neočekával, že se tam přijmou konkrétní vyčíslitelné závazky v redukci skleníkových plynů. Přijetí cestovní mapy je průlomovým rozhodnutím, protože se podařilo sjednotit názory všech smluvních stran na budoucí směřování politiky. Nejvýznamnějším prvkem je vzájemná shoda ekonomicky rozvinutých a rozvojových zemí společně se Spojenými státy americkými, které do poslední chvíle přijetí dohody o cestovní mapě blokovaly. Největším úskalím jednání byly příspěvky zemí ke snižování emisí skleníkových plynů. Zejména předpokládané cíle emisních redukcí pro ekonomicky vyspělé země do roku 2020, které by měly činit 25 až 40 procent proti roku 1990. I když Evropská unie musela od konkrétního vyčíslení procent ustoupit, konečný text obsahuje jasnou deklaraci smluvních stran přispět měřitelnými emisními závazky ke globální redukci skleníkových plynů. A to tak, aby bylo zaručeno splnění dlouhodobých cílů ve stabilizaci emisí skleníkových plynů podle scénářů čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu klimatické změny (IPCC). Unii se podařilo prosadit vyvážené rozdělení příspěvků mezi rozvinutými a rozvojovými státy. O konkrétních cílech jednotlivých zemí se rozhodne až na následujících jednáních v příštím roce v Poznani a zejména o rok později v Kodani.

EURO: Veřejnosti však neuniklo, že jednání těsně před koncem málem zkolabovalo. Hrozilo, že z Bali odjedete s prázdnou. BURSÍK: Krize nastala poslední den konference právě ve chvíli, kdy se na jednání pléna celé společenství 190 států, které ratifikovaly Kjóto, chystalo podepsat závazný dokument. Ten vyváženým způsobem mluví o tom, co mají udělat rozvinuté a rozvojové země. Rozvinuté země by se měly do prosince 2009 zavázat, že si stanoví měřitelné, a tím pádem kontrolovatelné redukční cíle. To znamená snížení emisí skleníkových plynů o určité procento. Kdežto závazkem rozvojových zemí by měla být měřitelná a kontrolovatelná akce, která sice rovněž povede ke snížení emisí, ale nebude je nutit k plošným opatřením. Vždyť jejich příspěvky skleníkových plynů jsou ve srovnání s vyspělým světem leckdy na velmi nízké úrovni. Ale je velice důležité, aby se na cestě ke své modernizaci zavázaly využívat transferu čistých nízkouhlíkových technologií. Když se konečně podařilo najít vyvážený balanc formulace, která by historicky poprvé vedla k dohodě úplně všech, najednou vystoupili zástupci USA a řekli, že je to pro ně nepřijatelné a že dohodu odmítají.

EURO: Jak to přijali ostatní účastníci jednání? První účinná dohoda na snižování emisí, navíc poprvé s prvky solidarity, by měla padnout? BURSÍK: Nastalo bučení v sále, jaké žádný americký klimatický vyjednávač dosud nezažil. My, evropští ministři životního prostředí, jsme po sobě jen koukali. Mezi Evropskou unií a USA se kolem redukce emisí odbýval už dlouhodobý konflikt a i na tomto jednání jsme si už svoje odpracovali. Věděli jsme, že to tentokrát nebude na nás. Kdo dá Spojeným státům americkým najevo, že směřují do naprosté izolace?
Začali jeden po druhém vystupovat zástupci Mikronésie, Nového Zélandu, Chile, Brazílie, Kostariky, Číny, Argentiny, Indie… Ukázalo se, že i Kanada je s těmito státy zajedno. Pak se ozvala Jižní Afrika, Papua Nová Guinea a ostrovní státy Tuvalu, pálilo jim to úžasně. Všechny příspěvky byly v jednom duchu: „Přáli bychom si, aby nás Spojené státy americké vedly. Ale když nejste připraveny nás vést, pak jděte z cesty a neblokujte naši dohodu. Nechte nás ji dokončit, a budete-li chtít, připojíte se někdy v budoucnu.“

EURO: Jak to všechno skončilo? BURSÍK: Zástupcům USA konečně zapálilo, že se ocitají v naprosté izolaci. A proto přišlo další překvapení. Vystoupila vedoucí americké delegace Paula Dobrianská a řekla: „Připojujeme se.“ Američané zkrátka neodhadli situaci, a to bude pro Bushovu administrativu klíčové. Značně bude samozřejmě záležet na dalších jednáních, ale bezpochyby to ovlivní výsledek prezidentských voleb v USA. Jak na Bali spočítal Al Gore, volby jsou už za jeden rok a 40 dní. Noví kandidáti na prezidenta, i ti republikánští, berou téma velmi vážně, protože vidí ohromný tlak americké veřejnosti. Myslím si, že po volbách za všech okolností nastane změna postoje. Jsem přesvědčen, že během dvou let budou USA na stejné lodi jako EU a další země.
Zcela nezávisle na oficiální delegaci USA i na státu přiletěl na Bali čerstvý držitel Nobelovy ceny Al Gore a mluvil velmi otevřeně: „Moje země dělá všechno pro to, aby zmařila jednání na Bali. Můžete se proto na Američany zlobit a ostře to pojmenovat. Anebo necháte v dohodě volné místo pro to, aby se Spojené státy americké připojily později. Ten proces se bez USA nezhroutí.“ Americká delegace se nakonec připojila dříve, než Gore předvídal. Jeho přednáška se vyznačovala strhujícím vystupováním a politickou profesionalitou. Opírala se o morální odpovědnost a nejen o nějaká technická řešení.

EURO: Americká obstrukce však nebyla jediným kolapsem jednání. BURSÍK: Řídit konferenci, na kterou se sjede celý svět, je strašně těžká role. To je takový nápor na člověka, že by se z toho mohl zhroutit. Povinnost je na pořadatelské zemi, a proto byl řízením jednání pověřen indonéský ministr životního prostředí Rachmat Witoelar. Nevedl si při tom dost důrazně, a proto mu to v jednu chvíli začalo pod rukama erodovat.
Svůj podíl měl na tom nejspíše i indonéský prezident Susilo Bambang Judhojono, který se vícekrát zapojil do jednání, aby pojistil jeho úspěch. I když pokaždé mluvil velice rozumně, zorganizovat souběžné jednání u ministra zahraničních věcí, o němž vědí jen zúčastnění, nebyl šťastný nápad. Na pódium konference najednou vlítli Číňané a začali si stěžovat, že jejich ministr je na paralelních jednáních v jiném sále a nemůže se zúčastnit pléna. Argumentovali, že to není fér, že to je nekorektní, a svou zlobu nasypali jak do indonéského ministra, který zasedání vedl, tak do šéfa sekretariátu Mezivládní úmluvy pro klimatickou změnu. Byl z toho úplně otřesený a odešel s obličejem schovaným v rukou. Bylo vidět, že je zcela dojatý a brečí. Vzchopil se na jedinou větu, že jako generální sekretář neměl informace o tom, že někde probíhají nějaká paralelní jednání. Sebral se a odešel.

EURO: Co na to účastníci konference? BURSÍK: Byli úplně vytřeštění, co se bude dít dále. V té chvíli to opravdu vypadalo, že se konference rozsype. Myslím, že to Indonésie úplně nezvládla. Zároveň je třeba mít na paměti, že ti, kteří konferenci vedou, jsou jen moderátoři. Oni nemohou prokázat nějaké směřování, vedení, protože na to nemají mandát.
Jen si zkusme představit, že se má dohodnout 190 zemí na nějakém společném textu. Samozřejmě že vždycky někdo vystoupí a ještě se snaží na poslední chvíli formulace upravit, což je nesmysl. Tolik lidí s takovými různými zájmy nemůže nikdy dávat dohromady jakékoli texty. Proto by měly být dobře připravené předem. Tady však většina jednání probíhala na tvrdém pozadí - ve sporech o každé slovo. Ale nakonec se všechno povedlo.

EURO: Jakou roli hrála na konferenci česká delegace? BURSÍK: Vůbec jsme tam nevystupovali za jednotlivé členské státy, od počátku politických jednání koordinovala postup Evropská unie. Den co den jsme měli jednu až tři porady ministrů nebo vedoucích delegací, na nichž jsme koordinovali postoje a dávali jsme mandát k vyjednávání Portugalcům, kteří momentálně unii předsedají. A ti mluvili za nás za všechny, za celou unii.
Při jednáních bilaterálních, která probíhají paralelně, hrají klíčovou roli velmoci - nejvíce Německo. Jeho představitel Sigmar Gabriel má velkou autoritu nejen proto, že je ministrem životního prostředí Spolkové republiky Německo, ale i proto, že velmi dobře argumentuje a je skutečně profesionálním politikem. Protože klima je téma, na kterém hodně dělám, zatímco jiní ministři se třeba specializují na biodiverzitu, snažil jsem se na poradách EU vystupovat aktivně. A to platilo pro činnost celé naší delegace. Ve finále jsme vlastně formulovali strategii, a řekněme, že její obtisk tam už zůstal. Formuloval jsem to tak, aby v přijímaných dokumentech byl odkaz na mezivládní panel pro klimatickou změnu a aby se tím pádem politické rozhodnutí, co bude dále, opíralo o vědecké výsledky. To považuji za natolik nezbytné, aby to bylo uvedeno v dokumentu, že se mi to podařilo prosadit jako jeden z nepřekročitelných bodů vyjednávacího mandátu.
Rovněž jsme dolaďovali pozici EU ve vztahu k USA. Zkrátka, byli jsme na evropské půdě vidět a slyšet. Navenek však EU vystupovala jako celek. Nebylo to tak, že by si tam každý nějak obhajoval partikulární zájmy vlastního státu, obhajovali jsme společnou evropskou politiku, což bylo, myslím, velmi poučné a ukázala se vlastně síla společenství, vystupuje-li jednotně.

EURO: Někteří čeští pochybovači v čele s prezidentem Václavem Klausem líčí mezivládní vědecký panel jako nevýznamnou skupinu tendenčně uvažujících vědců. Jakou váhu má panel na mezinárodním poli? BURSÍK: Vědců je něco přes dva tisíce z celého světa a jejich závěry ze čtvrté hodnotící zprávy přivítali zástupci všech smluvních států i USA. Všichni ve shodě konstatovali, že zpráva shrnuje nedůvěryhodnější odhady o klimatické změně a současně poskytuje vědecký, technický a socioekonomický výhled významných témat, která s klimatickou změnou souvisejí.
To znamená, že na balijském jednání nebyla jediná země, která by zpochybnila váhu a hodnověrnost vědeckých výstupů a doporučení pro politiky, jež Mezivládní panel pro klimatickou změnu publikuje. Odhaduji, že plných 80 procent příspěvků z různých zemí se opíralo o exaktní data nebo výhledy vývoje právě z této studie. Možná, že to je dáno mým exaktním vzděláním, ale myslím si, že když politik cokoli prosazuje, pak se musí opírat o nějaké poznání nebo analýzu. Pro posuzování vlivu klimatické změny přitom neexistuje žádný jiný zdroj, který by měl takovou hodnověrnost jako tato zpráva. Zástupci 190 zemí světa ji navíc stvrdili přijetím rezoluce.

EURO: Co se bude muset v Česku změnit po závěrech z Bali? BURSÍK: Především klimatická politika. Docela bych si přál, aby - obrazně řečeno - v rohu každé stránky různých projektů byl malý obdélníček a v něm vyčíslený přírůstek nebo naopak úbytek CO2 po uskutečnění projektu. Když se rozhoduje o využití území, když se volí mezi dopravou veřejnou nebo individuální, autobusovou nebo vlakovou, všechno lze přepočítat na bilanci oxidu uhličitého. A podle toho se rozhodovat.
Chtěl bych, aby česká klimatická politika více brala v úvahu zkušenosti z okolních zemí. A předjímala společenský dialog, směřující k dalšímu klimatickému protokolu, který by měl být přijat za dva roky v Kodani.

EURO: Kodaň se nejspíše neobejde bez tvrdých mezinárodních kompromisů. BURSÍK: Kdosi řekl, že klimatická dohoda mezi velmi různými hospodářskými systémy nemůže nastat bez toho, že si každý usekne kus prstu. To je jistě řešení, ale vím o lepším: angažovat v přípravě dohod špičkové manažery. Ti by identifikovali různé protichůdné zájmy a snažili by se najít schůdné východisko. A hlavně by uměli řídit diskusi.

EURO: Je třeba počítat s dalšími vrtochy USA? BURSÍK: To poznáme ze všech nejdříve. Česká republika bude zemí, která povede jménem unie první rozhovory s vítězem prezidentských voleb v USA. Jistě při tom oceníme zkušenost s americkými vyjednávači na Bali. Avšak věřme, že v době našeho předsednictví budou už Spojené státy americké ve vztahu ke klimatu jinou zemí. Věřme, že my také.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče